ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.957.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 957/2012-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovoláních, která podali obvinění M. G., P. J., a J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 13/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, která podali obvinění M. G., P. J. a J. V., o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 5 T 8/2011, byli obvinění M. G., P. J. a J. V. uznáni vinnými pod bodem 1) výroku o vině přípravou zločinu (zde uvedeno zvlášť závažného zločinu) loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, obvinění P. J. a J. V. pod bodem 2) výroku o vině též trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný M. G. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obvinění P. J. a J. V. shodně podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. G., P. J. a J. V. dopustili přípravy zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku tím, že v době od 21.00 hod. zhruba do 23.00 hod. dne 28. září 2010 při pohybu ulicemi M., V., Dr. E., J., Dr. J., Dr. D. B., K. J., P. V., Z. V., P.J. s., S., B. a W. města K. V. společně s nejméně dvěma dalšími neustanovenými osobami, v osobním motorovém vozidle tov. zn. BMW, černé barvy, vlastníka M. G., zosnovali a připravili provedení loupežného přepadení v jednom ze zlatnictví, nacházejícím se v prostoru ulice S. L., provozovaném zlatníkem cizí státní příslušnosti, přičemž dojednali, že přepadení provedou P. J. a J. V. tím způsobem, že obchodníka zlatnictví vtáhnou proti jeho vůli za použití případné hrozby střelnou zbraní do prostor obchodu, kde následně otevřou trezor a odcizí nejméně 2 kg zlata s penězi a dalším cenným zbožím, obchodníka znehybní svázáním v prostorách obchodu a z místa činu následně odjedou připraveným osobním motorovým vozidlem nezjištěné značky, ve kterém ukryjí odcizené věci, vozidlo zaparkují v ulici S. poblíže bytu v domě v K. V., který v té době měl možnost užívat M. G., který měl na ně podle plánu v uvedeném bytě počkat, když vlastního přepadení se nemohl zúčastnit, aby nedošlo k jejich odhalení, dále projednali, že odcizené věci ukryjí v uvedeném bytě, a to včetně zbraní, a poté odjedou z K. V., oblečení, ve kterém provedou přepadení, spálí v prostorách městského parku, nacházejícího se v lokalitě K. V., ve které se dne 28. 9. 2010 ve večerních hodinách pohybovali, a o peníze a věci odcizené při loupeži, jejichž hodnota měla podle jejich předpokladu přesáhnout nejméně 1 000 000 Kč, se rozdělí až následující den; k realizaci připraveného jednání měli v úmyslu přistoupit nejprve dne 30. 9. 2010, tento den ve večerních hodinách pak rozhodli provedení svého záměru uskutečnit až dne 3. 10. 2010 s tím, že v tento den se setkají v době po „tři čtvrtě na osm hodin“ u kasina C. v K. V. a odtud se přesunou k vytipovanému zlatnictví, dne 3. 10. 2010 v době kolem 20.00 hod. P. J. a J. V. skutečně přicestovali na smluvené místo, kde došlo k jejich zadržení orgány Policie České republiky, provedeném s cílem zabránit jim v uskutečnění jejich záměru, zadržení M. G. pak bylo provedeno ve 22.00 hod. po jeho návratu do K. V. z P.
Trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. měli obvinění P. J. a J. V. spáchat skutkem popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak se zřetelem k vymezenému rozsahu dovolání obou těchto obviněných, jak o něm bude dále pojednáno, je případná rekapitulace odpovídajících skutkových zjištění nadbytečná a nefunkční.
Obvinění M. G., P. J. a J. V. napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními směřujícími proti výrokům o vině i trestech; odvolání podala také družka obviněného M. G. D. L. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 13/2012, byla odvolání všech jmenovaných obviněných a družky obviněného M. G. D. L. podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, obvinění M. G., P. J. a J. V. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině přípravou zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Všichni obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek v tomto rozsahu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a obviněný J. V. uplatnil též důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s argumentem, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání.
Obviněný M. G. v obsáhlém odůvodnění dovolání namítl, že jeho jednání nevykazuje všechny zákonné znaky přípravy zločinu loupeže. K tomu, aby se jednalo o přípravu zločinu loupeže, by podle jeho názoru musel jednat jinak a nesmělo by dokončení činu být překaženo zadržením domnělých pachatelů Policií České republiky. Zpochybnil rovněž zákonnost pořízení klíčového usvědčujícího důkazu, když namítl, že důvody pro sledování a odposlech byly vygenerovány policií uměle. Dále shodně jako ostatní spoluobvinění brojil proti průkaznosti, srozumitelnosti, autenticitě a celkové vypovídací hodnotě pořízené nahrávky a zdůraznil, že s obdobnou argumentací, kterou použil i v odvolacím řízení, se soud druhého stupně odmítl vůbec zabývat. Kromě naznačení možné manipulace s nahrávkou Policií České republiky upozornil na to, že i podle výpovědi znalkyně PhDr. M. S., Ph.D., přepis prostorového odposlechu není přepisem doslovným, když jsou často pod jednoho mluvčího spojeny projevy více mluvčích. Nalézací soud však na obdobné námitky obviněných nedbal a s těmito přepisy pracoval, a dokonce je i v nesprávné podobě citoval v rozsudku. Z takového záznamu nelze skutková zjištění nalézacího soudu objektivně dovodit. Množství nesrozumitelných pasáží totiž znemožňuje porozumění obsahu hovoru v takovém rozsahu, aby bylo možno bezpečně určit smysl a účel rozmluvy. Soudem konstatovaný obsah hovoru je tak odrazem jeho domněnek, nikoliv odrazem přepisu vyslovených slov, vět a myšlenek mluvčích. Odvolací soud však neprovedl důkaz záznamem odposlechu a o jeho námitce rozhodl, aniž by se přesvědčil o její důvodnosti. Také připomněl, že soud se nezabýval ani otázkou, zda se obviněný ve skutečnosti vůbec rozhovoru zúčastnil. Soud tyto pochybnosti přehlíží s tvrzením, že když byla nahrávka pořízena v jeho automobilu, tak je mluvčím on. Obviněný však proti tomu namítá, že jediný, kdo je oprávněn určit identitu mluvčího, je znalkyně. Soud není erudován, aby se k takové otázce vyjádřil, a odborník, tj. soudní znalkyně, takového určení nebyla schopna. Proto závěr soudu o tom, že mluvčí je on, považuje za spekulativní.
Dovolatel poukazoval i na to, že z důvodu absence zbývajících částí nahrávky chybí její kontext, který by umožnil určit její podstatnou náležitost, totiž záměr a smysl takto vedeného rozhovoru, tj. zda mluvčí hovor myslí vážně, či zda se jedná výhradně o nezávazné povídání, kdy si mluvčí říkají, co by bylo potřeba udělat, kdyby chtěli spáchat loupež, aniž by něco takového chtěli skutečně provést. Soudy se nezabývaly tím, že z kontextu událostí dalších dnů, navazujících na dobu po uvedeném záznamu, vyplynulo, že hovor zaznamenaný v předmětném záznamu nebyl mluvčími myšlen vážně a byl v rovině nezávazného povídání, že nikdo ze zúčastněných nic nekonal a nic od druhého v tomto směru neočekával, a tedy nesměřoval k nějaké trestné činnosti. Následně pak podrobně poukazoval na jednotlivé okolnosti, které podle jeho mínění vyvracejí nebo zpochybňují skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, které beze změn převzal do dovoláním napadeného usnesení i soud druhého stupně. Zjištění, že obvinění byli držiteli více telefonních přístrojů a SIM karet, není protizákonná a není důkazem o jejich vině. Podle jeho názoru by takovým důkazem mohlo být jen v případě, že by tyto věci byly uvedeny do provozu v souvislosti s údajným zosnováním zločinu, tj. po 28. 9. 2010. Nic takového nebylo však tvrzeno a ani prokázáno. Navíc poznamenal, že prokázanou skutečnost o zaslání SMS zprávy spoluobviněným, v níž dne 30. 9. 2010 sděloval, že nemá čas, nelze vykládat jako odložení stanoveného termínu pro loupež, nýbrž – ve spojení s nedostavením se na druhou schůzku – spíše jako dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu. V této souvislosti poukázal na nesrovnalosti v lokalizaci pohybu obviněných ve městě K. V., za nedostatek považoval, že nebylo objasněno, proč v místě u kasina C. nebyla policií zjištěna osoba, kterou on měl zjednat jako spolupachatele k provedení zamýšleného trestného činu. S odkazem na výpovědi, které podali svědci V.Z. a D. A., mající vztah k policií vyhodnoceným potenciálním objektům trestné činnosti, rovněž zdůraznil, že v ohrožovaných zlatnictvích se žádné trezory nevyskytovaly a ani zde nebylo přechováváno žádné surové zlato, což je v rozporu s tvrzením zaznamenaným na nahrávkách. Z věcí zajištěných při prohlídce osobního automobilu spoluobviněných nelze podle tohoto dovolatele dovodit trestnou činnost jmenovaných. Nález nepovolené střelné zbraně není důkazem o úmyslu spáchat loupež, nýbrž výhradně jen důkazem o spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování. Jako nesmyslnou označil představu, že pachatelé loupeže měli oblečení spálit v městském parku. V jeho prospěch údajně svědčí i to, že měl na celý večer 3. 10. 2010 naplánovaný jiný program, proto se na trestném činu nemohl podílet. Zvláště připomínal, že se ve dnech 30. 9. 2010 a 3. 10. 2010 nepohyboval v blízkosti kasina C.
Obviněný M. G. rovněž brojil proti tomu, že mu nebylo soudy umožněno provedení dalších důkazů, které by svědčily v jeho prospěch, tedy výslech jím navrhovaných svědků k prokázání jeho alibi (např. svědka K.), výslech velitele zásahu proti obviněným, vyžádání protokolu o zásahu a zadržení spoluobviněných, důkaz záznamem kamerového systému z prostoru S. L., výslechy mluvčích zaznamenaných telefonních hovorech a záznam prostorového odposlechu jeho vozu z doby, kdy se vracel dne 3. 10. 2010 z P. do K. V., a také záznamy o pohybu jeho mobilního telefonu či jeho vozidla podle GPS, v čemž ve spojení s nerespektováním zásady in dubio pro reo spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces.
Všechny tyto navržené, avšak neprovedené důkazy měly prokazovat, že nic, co by svědčilo ve prospěch obžaloby, nekonal, když navíc ze samotného zdůvodnění zásahu policie i ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že policie svým zásahem mařila dokonání údajného loupežného jednání. V takovém případě by se však podle názoru obviněného nemohlo jednat o přípravu k trestnému činu, nýbrž o jiné jeho stadium. Stíhání za přípravu trestného činu dovolatel považoval za účelové; pokud by totiž soud připustil, že jednání není přípravou, ale že jde o jiné stadium trestné činnosti, muselo by být důkazní řízení proti obviněným založeno na konkrétních skutečnostech a důkazech.
Svoje dovolání uzavřel žádostí, aby dovolací soud při svém rozhodování zohlednil, že se svou družkou vychovává syna E. G., který trpí psychomotorickou retardací a vyžaduje soustavnou intenzivní péči a dohled, což je nyní pouze na družce. Syn odloučením trpí, rovněž obviněný je nemocný, má vysoký krevní tlak a kýlu, která není operována, ač by měla být.
Protože jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 5 T 8/2011, tak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. l0 To 13/2012, spočívají podle názoru obviněného na neúplném skutkovém zjištění a na nesprávném právním posouzení věci, obviněný M. G. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. J. v textu dovolání nejprve namítl, že byl odsouzen na základě jediného důkazu, totiž záznamu rozhovoru několika osob, který trval cca 75 minut. Obdobně jako ostatní obvinění zpochybňoval některé skutkové okolnosti případu, zejména to, proč policie zasáhla dne 3. 10. 2010 a nezasáhla již dne 30. 9. 2010, když obě situace byly podle jeho mínění naprosto totožné, a rovněž popíral, že by se obvinění mohli dne 30. 9. 2010 domluvit na přesunutí termínu loupeže, když byli sledováni policií.
Dále vznesl námitku proti právní kvalifikaci jejich jednání podle §173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy proti naplnění znaku „značná škoda“. Uvedl, že s výhradami obviněných se soudy uspokojivě nevypořádaly, když právě jen z prostorového odposlechu byla zachycena informace o 2 kg zlata, přičemž žádné z vytypovaných zlatnictví takovou zásobu zlata nemělo.
S odkazem na trestněprávní zásadu cogitationis poenam nemo patitur a nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04, pak zdůraznil, že pouhou myšlenku, ale ani její projev nelze trestním právem postihovat. Připomněl proto, že i kdyby byl vyslovil jakýkoliv úmysl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže a nenásledovaly poté takové konkrétní kroky, aby z nich bylo možno identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu, nelze jej uznat vinným přípravou takového činu. Absenci těchto okolností v konkrétně projednávaném případě dovozoval z toho, že nebyl soudem ustanoven konkrétně a určitě předmět útoku. Na závěr svého dovolaní upozornil na zásadu beneficium cohaesionis, na jejímž základě se jeho námitky bezprostředně dotýkají i dalších spoluobviněných.
Obviněný P. J. taktéž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 13/2012, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Žádal rovněž, aby bylo rozhodnuto o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265 1 odst. 4 tr. ř.
Obviněný J. V. v odůvodnění dovolání vytkl, že se Vrchní soud v Praze jím podaným odvoláním a ani odvoláními podanými spoluobviněnými nezabýval dostatečně, zejména podtrhl, že až v odvolání namítal, že Krajský soud v Plzni nepostupoval v souladu se zněním §2 odst. 5 tr. ř., který stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy však neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, a došly tak k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním, když prakticky nevyhověly žádným návrhům obviněného a neprovedly zejména následující důkazy:
- zvukový záznam pořízený zařízením pro prostorový odposlech ve vozidle spoluobviněného M. G. za období dvanácti hodin před a dvanácti hodin po záznamech předložených soudu při hlavním líčení a dále zvukové záznamy pořízené ve dnech 30. 9. 2010 a 3. 10. od 15.00 do 22.00 hodin,
- znalecký posudek znalce z příslušného oboru psychologie s cílem, aby se vyjádřil k zaznamenané komunikaci a posoudil, zda obsahuje opravdu reálné závěry, podle nichž by bylo možné realizovat skutek tak, jak tvrdí obžaloba, či zda se jedná o pouze demonstrativní komunikaci o fikci bez vážného záměru,
- výslech svědka – velitele akce, při které byl obviněný se spoluobviněnými zadržen; svědek by se měl vyjádřit k tomu, proč nebyli zadrženi obvinění 30. 9. 2010 a proč byli zadrženi dne 3.10. 2010, když situace byla zcela shodná v oba dny,
- záznam z kamerového systému v prostoru ulice S. l., pokud není k dispozici, dotaz od provozovatele, zda tyto policie požadovala,
- zpráva agentury provádějící ostrahu obchodů v prostoru ulice S. l. v době, po jakou byly na konci září a počátku října 2010 uzavírány obchody – zlatnictví, protože všichni dosud slyšení svědci potvrdili, že v době, k níž nahrávka podle domněnky policie směřovala, nebylo žádné zlatnictví otevřeno,
- výslech svědka A. P. – provozovatele restauračního zařízení P. P. v K. V., který se měl vyjádřit k důvodům cesty obviněného do K. V. jak dne 30. 9. 2010, tak 3. 10. 2010.
Podle obviněného soud opřel svůj závěr pouze o domněnky, nikoliv o ucelený řetěz důkazů, přičemž nepřipustil vyslechnout ani jediného svědka navrženého obhajobou, aniž by se zabýval faktem, že obsah rozhovoru neodpovídá konání spoluobviněných v následujícím časovém úseku. Své rozhodnutí soud založil na zvukovém záznamu, který není možné identifikovat jako vážný hovor. Na závěr obviněný zdůraznil, že není možné spáchat trestný čin pouhou myšlenkou či rozhovorem, který nemá reálný odraz v následném konání aktérů.
S ohledem na shora uvedené obviněný J. V. učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 10 To 13/2012, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovoláním obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání, která podali obvinění M. G., P. J. i J. V., jsou zjevně neopodstatněná.
Z podaných dovolání vyplývá, že všichni obvinění uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. V. pak také důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ve vztahu ke všem dovolacím důvodům platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004, IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 a další). Co se týče polemiky dovolatelů s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláními tvrzený nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Práva, jejichž ochrany se obvinění domáhají, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály, byť odůvodnění usnesení soudu druhého stupně lze skutečně hodnotit jako poněkud stručné. Z tohoto nedostatku nelze však automaticky dovozovat porušení procesních ustanovení, zejména požadavků obsažených v §2 odst. 5 tr. ř., jak to činí zejména obviněný J. V., neboť je třeba hodnotit rozhodnutí soudů obou stupňů ve vzájemném kontextu. Zejména ze zevrubného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi výsledky provedeného dokazování, učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 4 až 37 rozsudku). Nalézací soud pečlivě zrekapituloval provedené důkazy a vyložil, jaké závěry z provedených důkazů či dokonce z jednotlivých částí stěžejní nahrávky vyvozoval. Výhrady obsažené v dovoláních obviněných tvořily v převážné části součást jejich obhajoby uplatněné již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Učinil tak sice, jak již bylo řečeno, jen stručně, ale s ohledem na obsah přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze takový postup akceptovat a nelze v něm a priori spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Skutková zjištění nalézacího soudu jsou založena na přímém důkazu, kterým je záznam pořízený při prostorovém odposlechu motorového vozidla zn. BMW, provedený dne 28. 9. 2010 v době od 21:53:59 hodin do 23:02:52 hodin technickými prostředky, s připojeným protokolem, který obsahuje přepis rozhovoru osob, jež se v uvedené době nacházely ve sledovaném motorovém vozidle, a současně označení prostoru, v němž se vozidlo zn. BMW, pohybovalo (č. l. 1051 – 1080). Převážné části dovolání všech tří obviněných zpochybňují legálnost, autenticitu, věrohodnost a srozumitelnost nahrávky, případně i totožnost osob zachycených na nahrávce a nutno podotknout, že nalézací soud se všemi těmito námitkami poměrně podrobně zabýval a jednoznačně se s nimi vypořádal.
S otázkou zákonnosti, autenticity a srozumitelnosti pořízené nahrávky se uspokojivým způsobem vypořádal na str. 6 rozsudku, když důvody, na základě nichž soud spolehlivě ztotožnil obviněné jakožto mluvčí z předmětné nahrávky, jsou pak podrobně rozvedeny na str. 7 rozsudku. Nejvyšší soud k tomu pouze konstatuje, že nesdílí názor obviněného M. G., že „soud není erudován, aby se k otázce totožnosti mluvčích vyjádřil a odborník, tj. soudní znalkyně takového určení nebyla schopna…“. Je třeba říci, že ve dvou doplňujících dodatcích k posudku (č. l. 1778 – 1795 a 1852 – 1867) znalkyně jednoznačně ztotožnila dva z mluvčích jako P. J. a J. V. a zároveň o dalším z aktérů rozhovoru (nerodilý mluvčí s akcentem), se vyjádřila, že se s největší pravděpodobností jedná o M. G. Tento posudek však není jedinou skutečností, která by umožňovala učinit soudu spolehlivý závěr o totožnosti mluvčích, protože pro shodný závěr svědčí i obsahy samotných hovorů (viz odůvodnění rozsudku str. 7 shora), dále fakt, že se jedná o odposlech vozidla obviněného M. G. a i některé další kontextuální okolnosti; k druhé části argumentace jmenovaného obviněného Nejvyšší soud pouze poznamenává, že k hodnocení provedených důkazů je podle trestního řádu oprávněn pouze soud, nikoliv znalec, zůstává proto pouze na soudu, zda znaleckému posudku uvěří, nebo se na základě dalších okolností rozhodne pro hodnocení odlišné. To však v daném případě nebylo třeba, protože hodnocení soudu i znalkyně se navzájem podporují.
Ačkoliv obvinění zpochybňovali totožnost první, nekvalitní nahrávky a posléze zajištěné kvalitnější kopie i nesoulad mezi obsahem nahrávky a jejího protokolárního přepisu, Nejvyšší soud shledal, že i touto námitkou se dostatečně zabýval již soud prvního stupně, když na str. 14 rozsudku konstatoval, že se jedná o naprosto nepodstatné drobnosti, které nemají vliv na obsahové vyznění celého hovoru. Nejvyšší soud se s jeho závěrem plně ztotožňuje. Nalézací soud posléze poměrně podrobně uvádí dílčí závěry, které vyvozuje z jednotlivých provedených důkazů: kromě zmíněných protokolů o odposlechu sledovaného vozidla, jsou to výpisy z provozu telekomunikačních prostředků – telefonních přístrojů a SIM karet užívaných obviněnými, z nichž vyplývá, že obviněný M. G. se dne 28. 9. 2010 v době, kdy probíhal zachycený rozhovor, zdržoval v K. V. Z protokolu o sledování osob pak soud považoval za prokázané, že se obvinění P. J. a J. V. jak dne 30. 9. 2010, tak i dne 3. 10. 2010 nacházeli v K. V. a pohybovali se v lokalitě, kde mělo dojít k loupežnému přepadení zlatnictví. Opakovaně se také nacházeli u kasina C., které mělo sloužit jako výchozí bod pro obviněné a další neustanovenou osobu, a to vždy kolem 20.00 hodin, obviněný M. G. se v K. V. v uvedených dnech skutečně nenacházel (proto soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování řadou svědků, kteří měli prokázat tuto skutečnost), do K. V. se vrátil až ve večerních hodinách a kolem 22.00 hodin zde byl zadržen policií. Další důkazní materiál pak tvoří předměty, které byly nalezeny během prohlídky vozidla a dalších prostor obviněných. Ze zajištěných věcí v automobile a dalších prostorách obviněných nalézací soud poukázal zejména na nález kukly na obličej, poutacích pásků, používaných pouze speciálními útvary PČR, kasr a roušku, lepicí pásku, větší množství telefonních přístrojů a SIM karet, včetně anonymních, náhradní oblečení (mj. bundy s kapucí) a obuv a zejména nelegálně drženou pistoli Kevin. Není od věci poznamenat, že v zachycené nahrávce je o většině těchto předmětů (kukla, bunda s kapucí, kasr, nelegálně držená pistole, anonymní SIM karty a nepoužívané telefonní přístroje, náhradní oblečení atp.), jakožto pomůcek ke spáchání trestného činu, řeč, jak nakonec sám nalézací soud konstatuje na str. 14 rozsudku. Na základě všech těchto zajištěných důkazů soud uzavřel, že je přesvědčen, že se ve svém souhrnu mohlo jednat o speciální výbavu, určenou právě pro zamýšlené přepadení zlatnictví. Soud rovněž zcela správně vyhodnotil smysl a účel rozhovoru, když i dovolací soud se přesvědčil, že z nahrávky připojené ke spisu je zřetelně rozpoznatelné, že se nejedná o žertem míněný rozhovor, či projev zábavy pod vlivem alkoholu, nýbrž o zcela vážné a v klidu pronášené úvahy při plánování trestné činnosti. Nejvyšší soud nad rámec úvah nalézacího soudu poznamenává, že od věci není ani skutečnost, že obviněný M. G. v době páchání trestného činu podnikal v oblasti zlatnictví, takže byl způsobilý eventuální lup nenápadně odprodat, což pro zdárné uskutečnění úmyslu obviněných jistě nemohlo být zanedbatelné.
Nejvyšší soud nemá jakýkoliv rozumný důvod skutkové závěry soudů zpochybňovat. Je zjevné, že v dané věci soudy při zjišťování skutkového stavu postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a své úvahy a závěry dostatečným způsobem rozvedly a odůvodnily. Nelze proto namítat ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a jejich odůvodněními. Nejvyšší soud pokládá za potřebné dodat toliko následující.
Obviněný M. G. zpochybnil legálnost použití záznamu pořízeného při sledování jako důkazu také tvrzením, že důvody pro získání tohoto důkazu byly „vygenerovány uměle“. Třebaže není jasné, co tímto hodnocením dovolatel myslí, nutno podotknout, že zákonností opatření tohoto důkazu, který soudy označily za důkaz stěžejní, se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zabýval a jeho závěry o tom, že jde o důkaz opatřený zákonným způsobem a ze zákonem uvedených důvodů, je správný (viz strana 6 rozsudku). Soud připomněl souvislosti, za nichž bylo státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni podle §158d odst. 2 tr. ř. na dobu šesti měsíců písemně povoleno sledování obviněného a osobního automobilu zn. BMW 730 D, černé barvy, při kterém bylo povoleno pořizování zvukových, obrazových a jiných záznamů (č. l. 1049, 1050). Sledování označeného vozidla bylo prováděno s použitím technických prostředků s dálkovou aktivací s pořizování zvukových záznamů a záznamů o pohybu sledovaného motorového vozidla. Stalo se tak v trestním řízení zahájeném pro podezření ze spáchání loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, při níž se neznámí pachatelé měli za použití střelné zbraně a po fyzickém útoku zmocnit ke škodě poškozeného vietnamského státního příslušníka věcí a peněžní hotovosti, a způsobit tak škodu převyšující 2 200 000 Kč. Není od věci poznamenat, že z odůvodnění povolení sledování se podává, že pachatelé této trestné činnosti měli z místa činu odjet právě osobním automobilem zn. BMW 730 D, černé barvy.
Podle §158d odst. 1 tr. ř. sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze podle odst. 2 tohoto ustanovení uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Povolení podle odstavců 2 a 3 §158d tr. ř. lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Z rekapitulace podstatných údajů v rozsudku soudu prvního stupně, jež odpovídají obsahu spisového materiálu, vyplývá, že tyto zákonné podmínky byly splněny.
Nad rámec závěrů soudu prvního stupně je vhodné doplnit, že sledování, při kterém mají být pořízeny zvukové záznamy, a sledování vůbec představuje dozajista zásah do soukromí sledované osoby, proto je třeba pečlivě zkoumat, zda je takový zásah nezbytný a proporcionální ve vztahu ke sledovaným cílům. V posuzovaném případě ani podle dovolacího soudu není pochyb o tom, že sledování bylo s ohledem na konkrétní okolnosti povoleno a prováděno nejen v souladu se zákonnou úpravou uvedenou v ustanovení §158b odst. 1, 2, 4 tr. ř., ale bylo i přiměřené sledovaným legitimním cílům (snaha objasnit a současně i zabránit opakování závažné trestné činnosti) a tudíž i „nezbytné v demokratické společnosti“, což vede k závěru, že nebylo v kolizi s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a opodstatněně byl záznam pořízený při sledování soudem použit jako důkaz.
Pro úplnost je třeba dodat, že odkazoval-li obviněný P. J. v textu dovolání bez konkrétního označení „pro stručnost na předchozí písemná podání obhajoby“, nebylo k této části dovolání možno přihlížet, a to pro její neurčitost se zřetelem k účelu sledovanému mimořádným opravným prostředkem, jakým dovolání je.
Pokud jde o poměrně obsáhlé návrhy obviněných na doplnění dokazování, jimž nebylo vyhověno a proti čemuž dovolatelé protestovali, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 aj.) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v podstatě dostály. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že rozsah provedeného dokazování považoval tento soud za dostačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a proto jejich návrhy na doplnění dokazování zamítl (výslovně hovoří o návrhu na výslech velitele zásahu policejního orgánu, výslechy svědků, kteří měli prokázat, že obviněný M. G. se v kritickou dobu nacházel mimo K. V. (str. 12 rozsudku). Obvinění v odvolacím řízení navrhli další důkazy na doplnění dokazování (jež v podstatě zopakovali také v textu dovolání), ale ani těm nebylo vyhověno, poněvadž ani odvolací soud neshledal, že by rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně nebyl dostačující pro rozhodnutí ve věci. Z povahy navrhovaných důkazů a významu, který obvinění předkládaným návrhům na doplnění dokazování přikládají, i podle dovolacího soudu plyne, že nemohou pro objasnění věci přinést nic nového a podstatného, co by mohlo zvrátit správnost a přesvědčivost stávajících skutkových zjištění soudů.
Dovolacímu soudu ostatně v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. K odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu lze snad jen poznamenat, že důvody zamítnutí návrhu na doplnění dokazování je vhodné zakomponovat přímo do odůvodnění rozhodnutí (byť bylo usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování po jeho vyhlášení stručně odůvodněno tím, že si soud prvního stupně vytvořil dostatečný prostor pro objektivní rozhodnutí, jak se podává ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu – viz č. l. 2130).
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, ještě samo o sobě porušení zásady in dubio pro reo, práva na spravedlivý proces a závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. V tomto rozsahu byla dovolání všech obviněných podána z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v těch částech dovolání obviněných, v nichž zpochybnili správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky přípravy zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jak vyvodily soudy obou stupňů.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí jím značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
Podle §14 odst. 3 část věty za středníkem tr. zákoníku zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Horní hranice trestu odnětí svobody v ustanovení §173 odst. 2 tr. zákoníku činí dvanáct let a nezbytné je dodat, že podle §173 odst. 5 tr. zákoníku je příprava loupeže trestná.
Z tzv. právní věty výroku o vině vztahující se k bodu 1) v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přípravy uvedeného zločinu, které spočívají v tom, že obvinění úmyslně vytvářeli podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu tím, že organizovali proti jinému užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchali takový čin jako členové organizované skupiny, v úmyslu způsobit takovým činem značnou škodu, přičemž k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky přípravy tohoto zločinu, jenž současně vykazuje znaky zvlášť závažného zločinu. Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že v době od 21.00 hod. zhruba do 23.00 hod. dne 28. září 2010 při pohybu označenými ulicemi města K. V. společně s nejméně dvěma dalšími neustanovenými osobami v osobním motorovém vozidle obviněného M. G. zosnovali a připravili provedení loupežného přepadení v jednom ze zlatnictví, nacházejícím se v prostoru ulice S. L., přičemž dojednali, že přepadení provedou obvinění P. J. a J. V. tím způsobem, že obchodníka zlatnictví vtáhnou proti jeho vůli za použití případné hrozby střelnou zbraní do prostor obchodu, kde následně otevřou trezor a odcizí nejméně 2 kg zlata s penězi a dalším cenným zbožím, obchodníka znehybní svázáním v prostorách obchodu a z místa činu následně odjedou připraveným osobním motorovým vozidlem nezjištěné značky, ve kterém ukryjí odcizené věci, vozidlo zaparkují poblíže bytu, který v té době měl možnost užívat obviněný M. G., který měl na ně podle plánu v uvedeném bytě počkat, když vlastního přepadení se nemohl zúčastnit, aby nedošlo k jejich odhalení, dále projednali i další dispozice s odcizenými věcmi, se zbraněmi, jakož i oblečením, ve kterém provedou přepadení, dojednali dále, že o peníze a věci odcizené při loupeži, jejichž hodnota měla podle jejich předpokladů přesáhnout nejméně 1.000.000,- Kč, se rozdělí až následující den; k realizaci připraveného jednání měli v úmyslu přistoupit nejprve dne 30. 9. 2010, tento den ve večerních hodinách pak rozhodli provedení svého záměru uskutečnit až dne 3. 10. 2010 s tím, že v tento den se setkají v době po „tři čtvrtě na osm hodin“ u kasina C. v K. V., a odtud se přesunou k vytipovanému zlatnictví, dne 3. 10. 2010 v době kolem 20.00 hod. P. J. a J. V. skutečně přicestovali na smluvené místo, kde došlo k jejich zadržení orgány Policie České republiky, provedeném s cílem zabránit jim v uskutečnění jejich záměru.
Obvinění M. G. a P. J. v podstatě shodně namítli, že příprava trestného činu v souladu se zásadou cogitationis poenam nemo patitur nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, a proto je nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Podle obviněného P. J. nebyl soudem konkrétně označen jakýkoliv předmět útoku a nutno mít na zřeteli též určitou specifičnost situace, neboť dva z obviněných byli příslušníky civilní bezpečnostní agentury a používali služební auto, v němž byla nestandardní výbava, např. kukly, poutací pásky apod. Obviněný M. G. pak akcentoval, že podle zjištění soudu k dokonání skutku nedošlo jen proto, že spoluobvinění byli u kasina, kde podle soudu čekali na dalšího spolupachatele, zadrženi příslušníky Policie České republiky. Připustí-li se takové hodnocení skutku, potom se nemohlo jednat o přípravu trestného činu, ale jednalo se o jiné stadium trestné činnosti. Je-li stíhán za přípravu, jde o účelově vedené trestní stíhání. Obviněný J. V. sice jen obecně, ale ve smyslu výtek konkretizovaných spoluobviněnými, také namítl, že není možné spáchat trestný čin pouhou myšlenkou či rozhovorem, který nemá reálný odraz v následném konání stran. Tyto výhrady obviněných však v konkrétním případě nemohou obstát.
Není od věci připomenout, že příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, jak správně zdůrazňují dovolatelé, není ještě trestným činem. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného zločinu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání již pokročilo dále než příprava a bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Vzhledem ke stadiu trestné činnosti se proto nevyžaduje, aby byl již přesně individualizován objekt útoku. Stačí, že jednání pachatele, nebo pachatelů nepochybně směřuje k cíli, který vykazuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu, u něhož je stanovena trestním zákoníkem trestnost přípravy, a to dokonce i kdyby stanovení konkrétního cíle nebylo ještě najisto provedeno, nebo jeho výběr byl závislý na nejistých okolnostech budoucích.
Příprava trestného činu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým. Přípravné jednání za přitěžující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku je možné jen tehdy, jestliže i k tomuto těžšímu následku směřuje úmyslné zavinění. Jen pro úplnost (a bez vztahu k posuzované věci) nutno dodat, že to však neplatí, jestliže je pachateli v okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přičítána „jiná“ skutečnost zaviněná jen z nedbalosti, protože přičítání takovéto skutečnosti z nedbalosti je i u přípravného jednání v podstatě možné (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 281, 282).
Příprava k zvlášť závažnému zločinu je v trestním zákoníku vymezena jednak obecně jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání takového zločinu, jednak zákon příkladmo vypočítává jednotlivé typické způsoby přípravného jednání. V konkrétním případě obvinění úmyslně vytvářeli podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu tím, že organizovali zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přičemž k pokusu ani k dokonání tohoto zvlášť závažného zločinu nedošlo. Organizování jako forma přípravy zde představuje činnost spočívající v zosnování nebo řízení zvlášť závažného zločinu.
Jak vyplynulo z rekapitulace podstatných zjištění soudů, jednání obviněných, jež bylo právně posouzeno jako příprava trestného činu, rozhodně nespočívalo jen v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, projev úmyslu spáchat trestný čin byl spolehlivě doložen kupř. obviněnými prováděném obhlížení lokality, v níž se měl nacházet potenciálně ohrožovaný objekt, promýšlením tras ústupu po spáchání činu, včetně vyhýbání se místům pod kontrolou kamer. Prokazován je i takovým dalším konkrétním jednáním obviněných P. J. a J. V., které lze hodnotit jako vytváření podmínek pro spáchání konkrétního trestného činu. Soud prvního stupně do tohoto kontextu správně zařazuje výsledky sledování obviněných P. J. a J. V. a vozidla jimi užívaného ve dnech 30. 9. a 4. 10. 2010, výpisy z telefonního čísla a přesvědčivě z nich vyvodil vzájemnou vazbu mezi obviněnými M. G. a P. J., telefonické spojení mezi nimi a jeho význam dne 30. 9. 2010. Logické jsou jeho úvahy o pohybu obviněných P. J. a J. V. ve dnech 30. 9. a 3. 10. 2010 v K. V. v lokalitě, kde mělo dojít k přepadení zlatnictví, o jejich výskytu u kasina C., které mělo sloužit jako výchozí stanoviště pro jmenované obviněné a další neustanovenou osobu. Významné poznatky dokládající realizaci kroků předpokládaných v záznamu o sledování ze dne 28. 9. 2010 jsou pak zadokumentovány i protokolem o prohlídce jiných prostor – automobilu Škoda Octavia, užívaného jmenovanými obviněnými (viz str. 13 rozsudku) a dovolací soud se ztotožňuje s hodnotícími závěry nalézacího soudu, jimiž reagoval na výskyt věcí, jakými byly kupř. poutací pásky, kukly na obličej a především pistole zn. KEVIN, a stranou pozornosti nemůže zůstat ani zjištění, že obviněný J. V. byl při prohlídce oblečen do dvojích kalhot, což také odpovídá záznamu o sledování ze dne 28. 9. 2010, jak důvodně připomněl nalézací soud. V tomto ohledu jsou výhrady všech obviněných zcela liché.
Obviněný P. J. vytkl, že soudy obou stupňů se uspokojivě nevypořádaly s výhradami proti právní kvalifikaci skutku i podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku založené na úmyslu způsobit značnou škodu. Konkrétně však rozvedl, že informace o 2 kg zlata byla získána právě a jen z prostorového odposlechu, žádné z vytypovaných zlatnictví takovou zásobu zlata nemělo, z čehož vyplývá, že jeho výhrada má zásadně skutkovou povahu. Soud prvního stupně ve skutkových zjištěních obsažených ve výroku o vině pod bodem 1) jeho rozsudku označil, že hodnota věcí a peněz, jichž obvinění zamýšleli se zmocnit, měla činit nejméně 1 000 000 Kč, přičemž tento závěr má svoji oporu ve vyznění obviněnými nedůvodně zpochybňovaném záznamu o sledování. Za takových okolností je náležitě podložen závěr, že obvinění mimo jiné čin spáchali v úmyslu způsobit jím značnou škodu, tj. škodu převyšující 500 000 Kč (nedosahující však 5 000 000 Kč).
Pro doplnění je třeba uvést, že jestliže o skutkových okolnostech není žádných rozumných pochybností, pak soudy správně vyhodnotily, že obvinění se domnívali, že provedením loupeže ukořistí vedle peněz minimálně 2 kg zlata (str. 15 rozsudku), což představuje částku výrazně překračující 500 000 Kč. Pro právní hodnocení námitky je významné, že v případě přípravy trestného činu, nejsou pachatelé odsuzování za způsobenou škodu, to ani nelze, protože ke vzniku škody ve skutečnosti nedošlo, nýbrž za úmysl (který byl vyjádřen ve skutečném konání pachatelů) škodu způsobit, což nakonec našlo i odraz ve výroku právní věty rozsudku. Případný pozitivní skutkový omyl pachatelů není překážkou trestnosti přípravy trestného činu, a to ani u jeho kvalifikované skutkové podstaty.
V tomto případě je na místě ještě podotknout, že vzhledem k plánovanému objektu přepadení byla konkrétní pravděpodobnost, že pachatelé realizací loupeže způsobí značnou škodu, velmi vysoká, neboť ve zlatnických obchodech v lázeňské zóně K.V. se obvykle nacházejí cennosti v ještě podstatně vyšších cenových relacích. Navíc lze také dodat, že jak M. G., který se sám zabývá prodejem zlata a zlatnických výrobků, tak ostatní dva obvinění, kteří zřejmě v rámci své podnikatelské činnosti přicházeli s tímto zbožím rovněž do kontaktu – jak vyplývá ze záznamu ze sledování (str. 11 rozsudku) – a mohli tudíž mít o cenových relacích i okolnostech přechovávání cenností ve zlatnických provozovnách celkem realistické představy. Ze všech výše uvedených důvodů je zpochybnění správnosti užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže, respektive jeho přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nevěcné.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že žádné nedostatky nezjistil ani tehdy, byl-li čin kvalifikován též ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako čin spáchaný členy organizované skupiny. Předpokladem pro naplnění zákonného znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny coby zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu loupeže a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 53/1976-II., 45/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku „člen organizované skupiny“ se musí vztahovat úmysl.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
Není žádných pochybností o tom, že soudy posuzovaný čin obviněných všechny tyto atributy vykazuje; existence zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ostatně ani nebyla v dovoláních obviněných zpochybněna.
Na překážku závěru o tom, že všichni obvinění se dopustili přípravy zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. ákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku není ani okolnost, že policie svým zásahem „mařila dokonání údajného loupežného jednání“, jak se domníval obviněný M. G., který tak dovozoval, že se mělo jednat o jiné stadium trestné činnosti. Vždyť právě zásah policie vedl v konečném důsledku k tomu, že jednání spoluobviněných nedospělo ani do stadia pokusu, natož pak dokonání trestného činu, a proto nepřichází v úvahu jiné právní posouzení než právě jako příprava označeného trestného činu.
Obviněný M. G. také tvrdil, že jeho jednání spočívající v odvolání schůzky a nedostavení se na druhou je důkazem svědčícím o dobrovolném upuštění od trestné činnosti a o zániku jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 3 tr. zákoníku. Ani tato výtka není opodstatněná.
Trestní zákoník sice skutečně pamatuje na situace, kdy pachatel v průběhu přípravy zvlášť závažného zločinu od svého záměru upustí. V takovém případě zákonodárce preferuje odstranění nebezpečí pro právem chráněný zájem před potrestáním pachatele tím, že jej motivuje ustanovením o zániku trestní odpovědnosti. Zároveň však stanoví konkrétní podmínky, jejichž splnění je předpokladem, aby nastaly takovéto právní účinky. Podle §20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo
b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Z kontextu skutkových okolností je zřejmé, že zde přichází v úvahu pouze první alternativa, tedy odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, neboť není známo, že by dovolatel uskutečnil zákonem aprobovaným způsobem oznámení příslušnému orgánu. V daných souvislostech je však situace ještě komplikována tím, že přípravné jednání tohoto obviněného záleželo v organizování trestné činnosti, kdy je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, aby takový zúčastněný pachatel odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, a tím zajistil, aby k dokonání zvlášť závažného zločinu, který byl připravován, došlo nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu . V těchto případech totiž bude organizátorství, které spočívá v zosnování nebo řízení dalších spolupachatelů, vzhledem ke své povaze vždy i nadále „působit“ při jednání ostatních spolupachatelů, kteří pak ve vzájemné součinnosti dokonají předsevzatý připravovaný zvlášť závažný zločin. V těchto případech je proto možné dobrovolné upuštění od přípravy jedním ze zúčastněných spolupachatelů v zásadě jen tehdy, když zbývající pachatele přesvědčí, aby také upustili od dalšího jednání směřujícího k dokonání zvlášť závažného zločinu, anebo pokud učiní ve smyslu §20 odst. 3 písm. b) oznámení o přípravě k zvlášť závažnému zločinu ještě v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknuté přípravy, mohlo být odstraněno (k tomu srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 290).
To se zcela evidentně nestalo, když pro takové jednání nesvědčí vůbec žádný konkrétní důkaz nebo dobrovolný úkon tohoto obviněného. Jestliže za takovou skutečnost považoval odeslání SMS zprávy, v níž spoluobviněným dne 30. 9. 2010 sděloval, že nemá čas, pak je zřejmé, že se jednalo pouze o odložení plánu, nikoliv o jeho opuštění, když z předmětů nalezených při prohlídce vozidla i osob spoluobviněných P. J. a J. V. jasně vyplynulo, že tito v přípravě i nadále pokračovali. Přitom je pro posouzení této otázky významné, že přispění obviněného M. G. bylo pro zdárný průběh plánované akce zásadní, neboť to byl on, kdo se znalostí místních poměrů zbývající dva spoluobviněné instruoval o podrobnostech vytipované lokality a zároveň měl zajistit úkryt pro ukořistěné zlato. Že první schůzku odvolal a na druhou se nedostavil, nemůže být vykládáno jako odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, když nadto on sám se neměl činu ani osobně účastnit a dne 3. 10. 2010 byl ve večerních hodinách zadržen právě v K. V., kam se vrátil z P. Jak již bylo vyloženo, dobrovolné upuštění od přípravy trestného činu by muselo mít jedině podobu zabránění spoluobviněným v dalším uskutečňování jejich záměru, ať už jejich přemluvením ve smyslu zanechání trestné činnosti, nebo včasně provedeným oznámením výše jmenovaným orgánům. To však neučinil. O případném zániku jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 3 tr. zákoníku nelze proto reálně uvažovat.
Ze všech již vyložených důvodů soudy nižších stupňů nepochybily, pakliže skutek obviněných popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně posoudily jako přípravu zločinu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. – obviněný J. V.
Obviněný J. V. podal dovolání také s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle názoru obviněného nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání, poněvadž před soudem prvního stupně došlo k omezení práva na obhajobu a tedy i na spravedlivý proces.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného však nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v tomto případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání, která podali obvinění M. G., P. J. i J. V., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková