ECLI:CZ:US:2013:4.US.4571.12.3
sp. zn. IV. ÚS 4571/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1/ Soni Liberské a 2/ Barbory Liberské, obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem na adrese Praha 4, Otakarova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012 č. j. 30 Cdo 1973/2012-204, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 1 Co 223/2011-163 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2011 č. j. 11 C 33/2009-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2012, stěžovatelky podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo podle čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny. Stěžovatelky mají za to, že byla porušena i zásada rovnosti účastníků v řízení, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 33/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelky se žalobou podanou dne 26. března 2009 domáhaly omluvy za způsobení smrti jejich syna a bratra a náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve výši 3 000 000,- Kč pro každou z nich, a to po žalované Zdravotnické záchranné službě Jihočeského kraje. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. května 2011 č. j. 11 C 33/2009-143 žalobu v celém rozsahu zamítl a stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladu řízení, a to každé ve výši 38 004,- Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelkami, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 1 Co 223/2011-163 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovatelkám uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení každé částku 16 313,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by jednáním žalované v souvislosti s jejím zásahem při ošetřování Milana Špingla v noci ze dne 25. března na 26. března 2006 došlo k nesprávnému léčebnému postupu (postupu non lege artis), a v důsledku toho učinil právní závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelek (osob blízkých zemřelého) v souvislosti s tímto lékařským postupem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2012 č. j. 30 Cdo 1973/2012-204 podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti podrobně popsaly průběh zásahu žalované a obecně ve věci rozhodujícím soudům vytkly vady spočívající v opomenutých důkazech a nehodnocení právní argumentace stěžovatelek v souladu s jejich názory. Rozsudku soudu prvního stupně vytýkaly nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost, odvolacímu soudu vytýkaly, že se nezabýval odvolacími důvody a k tomu znemožnil právnímu zástupci stěžovatelek, aby je mohl zastupovat při odvolacím jednání a dovolacímu soudu vytýkaly, že se odmítl zabývat vadami řízení tak, jak byly stěžovatelkami uvedeny v dovolání, a dále porušení zásady materiálního práva, neboť se neřídil a ani se nezabýval nálezy Ústavního soudu vydanými pod sp. zn. I. ÚS 192/11, I. ÚS 869/10, IV. ÚS 670/09 a IV. ÚS 2117/09, na které stěžovatelky odkázaly. Své výtky adresovaly stěžovatelky rovněž osobě soudce soudu prvního stupně, který podle jejich názoru rozhodoval v době, kdy se dopouštěl činnosti, pro kterou později rezignoval na funkci soudce.
Ústavní soud doručil ústavní stížnost ve věci rozhodujícím soudům, aby se mohly k podané ústavní stížnosti vyjádřit (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 2013 uvedl, že rozsudek krajského soudu byl jako věcně správný potvrzen vrchním soudem a k námitkám směřujícím do procesních pochybení odvolacího soudu se nepřísluší krajskému soudu vyjadřovat. Pokud stěžovatelky namítají, že o věci u soudu prvního stupně snad rozhodoval vyloučený soudce, krajský soud poukazuje na to, že jednání, jehož se měl pověřený soudce následně dopustit, nebylo v žádné souvislosti s projednávanou věcí. Proti soudci, jehož soudcovský mandát skončil v září roku 2011, je vedeno trestní stíhání, které nebylo dosud pravomocně skončeno. Závěrem svého vyjádření krajský soud navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta případně zamítnuta.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. ledna 2013, pokud jde o obsah námitek stěžovatelek, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to jak ohledně hmotněprávních otázek, tak i vytýkaného procesního postupu v rozsudku též výslovně uvedeného a zdůvodněného. Nad tento rámec vrchní soud připomenul, že byl-li provedeným dokazováním v rozsudku popsaným shledán konkrétní medicínský postup lékaře MUDr. Krajčiho při ošetřování Milana Špingla v noci z 25. března na 26. března 2006 lege artis, pak námitka stěžovatelek, že v té době neměl odbornou způsobilost v oboru urgentní medicíny, nelze pokládat z tohoto důvodu za relevantní. Pokud jde o osobu soudce soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, pak stěžovatelky zřejmě jeho vyloučení v průběhu odvolacího řízení ani nenamítaly a jimi nyní uváděný důvod ani nezakládal jeho vyloučení podle ustanovení §14 o. s. ř. Vrchní soud má za to, že rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatelek.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. prosince 2012 odkázal na obsah odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, na který se i odvolal. Podle názoru Nejvyššího soudu tímto napadeným rozhodnutím nebylo do ústavně zaručených práv stěžovatelek zasaženo.
Ústavní soud podaná vyjádření doručil dne 23. dubna 2013 na vědomí právnímu zástupci stěžovatelek. Replika k vyjádřením nebyla stěžovatelkami podána.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelek, neshledal. Ze soudního spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelek při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelkám byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájily. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelky nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Pokud se námitky stěžovatelek vztahují k osobě soudce rozhodujícího u soudu prvního stupně, Ústavní soud z odvolání založeném v soudním spisu pod číslem listu 151 až 156 a z dovolání založeném pod číslem listu 173 až 178 ověřil, že stěžovatelky tuto námitku v průběhu soudního řízení neuplatnily a vznesly ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelky měly možnost tuto námitku vznést v průběhu celého řízení. Pokud tak neučinily, ač měly k takovému postupu příležitost, a tento argument používají až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelek, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427) in http://nalus.usoud.cz]. Pokud soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu a jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů, nelze za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, které je řádně odůvodněno, a to ani rozhodnutí odvolacího soudu, kdy odvolací soud převezme skutkové závěry učiněné ve věci soudem prvního stupně.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (rozhodnutí ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 a ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozhodnutí ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. února 1998, stížnost č. 20124/92). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (rozhodnutí ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, stížnost č. 43791/98). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (rozhodnutí ve věci Perez proti Francii ze dne 12. února 2004, stížnost č. 47287/99).
K námitce vznesené stěžovatelkami, konkrétně, že odvolací soud znemožnil právnímu zástupci stěžovatelek, aby je mohl zastupovat při jednání před odvolacím soudem dne 8. listopadu 2011, Ústavní soud ověřil, že u čísla listu 161 soudního spisu je založena omluva právního zástupce stěžovatelek datovaná dnem 8. listopadu 2011, ve které právní zástupce z důvodu pracovní neschopnosti žádá o odročení odvolacího jednání. Odvolací soud se pak s touto námitkou vypořádal ve svém rozsudku napadeném ústavní stížností, ve kterém uvedl, že právní zástupce o odročení jednání požádal nikoli před zahájením jednání, nýbrž na jeho konci, tedy před vyhlášením rozhodnutí, proto již nebylo možné této žádosti vyhovět (srov. číslo listu 160 a 164 soudního spisu). Z uvedených důvodů nelze ani tuto námitku stěžovatelek považovat za oprávněnou.
Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelky v ústavní stížnosti odkázaly, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelkám se nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu