ECLI:CZ:US:2013:4.US.522.13.1
sp. zn. IV. ÚS 522/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatelky PP Hospitals, s. r. o., se sídlem v Brandýse n. Labem - Stará Boleslav, Brázdimská 1000, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, k přikázání Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplatit stěžovatelce měsíční předběžné úhrady za poskytnutou zdravotní péči pojištěncům Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v kalendářním roce 2012 ve výši 7.108.909,- Kč měsíčně, za účasti Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka jako poskytovatel zdravotních služeb provozuje zdravotnické zařízení - nemocnici v Brandýse nad Labem, která je spádovou nemocnicí pro okres Praha - východ. Ze zdravotních pojišťoven, které jsou ve smluvním vztahu se stěžovatelkou, je Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen "Všeobecná zdravotní pojišťovna" nebo "VZP") jedinou zdravotní pojišťovnou, avšak s dominantním postavením, jež dlouhodobě neplní v odpovídajícím rozsahu svou úhradovou povinnost vyplývající jak z právních předpisů, tak ze smlouvy č. 8S28N001 o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi VZP a stěžovatelkou dne 25. 1. 2008. Dle daných pravidel by podle stěžovatelky měly činit předběžné měsíční úhrady ze strany VZP částku 7.108.909,- Kč, Všeobecná zdravotní pojišťovna však pro rok 2012 stanovila stěžovatelce předběžné měsíční úhrady v částce 5.636.778,- Kč.
2. Stěžovatelka se proto pokoušela návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 3 vedeným pod sp. zn. 12 C 129/2012 a návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 156/2012 dosáhnout předběžného opatření na plné plnění měsíčních úhrad dle úhradové vyhlášky. V obou případech však byl návrh na vydání předběžného opatření obecnými soudy zamítnut a probíhající soudní řízení nejsou dosud skončena. Na podporu zachování chirurgického, gynekologicko-porodnického a novorozeneckého oddělení v nemocnici v Brandýse nad Labem byla občany žijícími ve spádové oblasti nemocnice sepsána petice ze dne 13. 8. 2012, kterou podepsalo 10 251 občanů, kdy podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na život a dle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví.
3. Neposkytováním řádných předběžných měsíčních úhrad ze strany VZP stěžovatelce na úhradu zdravotní péče pojištěnců VZP hrozí, že stěžovatelka nebude moci poskytovat v uvedeném zdravotnickém zařízení zdravotní péči a bude nucena nemocnici zcela uzavřít, čímž vznikne stěžovatelce, jejím zaměstnancům, ale i občanům vážná a neodvratitelná újma. Podaná ústavní stížnost tak v tomto ohledu svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, z čehož stěžovatelka dovozuje, že jsou splněny podmínky, aby ústavní stížnost v souladu s ustanovením §75 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nebyla odmítnuta, byť dosud nebylo v řízení před obecnými soudy využito všech dostupných právních prostředků k ochraně práva.
4. Stěžovatelka má zároveň za to, že s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy a z jiného závažného veřejného zájmu uložit ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Podle názoru stěžovatelky lze v tomto ohledu Všeobecnou zdravotní pojišťovnu považovat za orgán veřejné moci s ohledem na to, že jde o instituci zřízenou zákonem k zajišťování zdravotní péče o občany a její úhrady, a že její rozhodnutí a stanoviska mohou významným způsobem ovlivnit zajištění lidských práv. K tomu vyslovuje stěžovatelka přesvědčení, že oproti usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 247/98, podle něhož smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je vztahem soukromoprávním, došlo novelizacemi k podstatným změnám zákona č. 48/1997 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jež přisvědčují tomuto jejímu názoru. Všeobecná zdravotní pojišťovna je ostatně ze zákona nadána některými kompetencemi, jako je vedení správního řízení a ukládání pokut, a to nejen pojištěncům, ale i poskytovatelům zdravotních služeb, a lze ji i z tohoto důvodu považovat za orgán veřejné moci.
5. S ohledem na shora uvedené, kdy vzhledem k postupu ze strany VZP hrozí uzavření stěžovatelkou provozované nemocnice, nemůže stěžovatelka čekat na skončení sporů vedených před obecnými soudy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Všeobecné zdravotní pojišťovně zaplatit stěžovatelce měsíční předběžné úhrady za poskytnutou zdravotní péči pojištěncům VZP za jednotlivé měsíce v kalendářním roce 2012 ve výši 7.108.909,- Kč dle shora citované smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a VZP o poskytování a úhradě zdravotní péče, a to do 15 kalendářních dnů od doručení nálezu Ústavního soudu.
II.
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
7. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. K této základní podmínce ústavní stížnosti tvrdit zásah do základního práva nebo svobody stěžovatelka argumentuje pouze základními právy klientů stěžovatelkou provozované nemocnice na život a na ochranu zdraví. Neuvádí, které její základní právo bylo tvrzeným zásahem ze strany VZP zasaženo.
8. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice [srov. čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává v této souvislosti použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu s tím, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, pak Ústavní soud shledává, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není, neboť udělení výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu uvedeného ustanovení přichází v úvahu za podmínky, že ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu veřejné moci [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Výjimka poskytovaná ustanovením §75 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu se tak vztahuje k nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, které bylo možno uplatnit dříve a nikoliv k nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva, které bude lze uplatnit do budoucna.
9. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud přikázal jako předběžné opatření Všeobecné zdravotní pojišťovně zaplatit stěžovatelce měsíční předběžné úhrady za poskytnutou zdravotní péči pojištěncům VZP, neboť nemůže čekat na skončení sporů vedených před obecnými soudy s ohledem na hrozící uzavření zdravotnického zařízení. Stěžovatelka přitom nenamítá případnou nečinnost nebo průtahy v rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci, ale pouze žádá Ústavní soud, aby rozhodovací činnost obecných soudů nahradil svojí činností vlastní (ústavně však nedovolenou - srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) a sám de facto o věci rozhodl právě tak, jak si ona představuje. Domáhá-li se tak stěžovatelka vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno, je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. Kompetence Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech je přesně vymezena Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, na jejichž základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením [viz nález sp. zn. I. ÚS 646/04 (N 49/36 SbNU 525)].
10. Nezbylo proto než ústavní stížnost jakožto návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a současně jakožto návrh nepřípustný odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj