ECLI:CZ:US:2013:4.US.566.12.1
sp. zn. IV. ÚS 566/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele JUDr. PhDr. Michala Haly, zastoupeného Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 4/370, Praha 8, o ústavní stížnosti proti příkazům k domovní prohlídce ze dne 19. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1957/2011-4, a příkazu k domovní prohlídce ze dne 20. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1958/2011-4, vydaných Okresním soudem Praha-východ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), a zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování stěžovatelových základních práv a svobod a přikázal jí obnovit stav před tímto porušením, a to vydáním zabavených věcí.
Z obsahu ústavní stížnosti a příslušných spisů okresního soudu, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud dne 19. 12. 2011 vydal první napadený příkaz k domovní prohlídce rodinného domu s adresou P., který je ve vlastnictví Hynka Černého a Kamily Černé a který s k domu přináležejícími prostory užíval stěžovatel. Následujícího dne vydal okresní soud rovněž druhý napadený příkaz k domovní prohlídce domu na adrese H., obec H., který je ve vlastnictví a užívání stěžovatele. Příkazy k domovní prohlídce byly vydány v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 4 písm. a) a b) trestního zákona, trestného činu podplácení dle §161 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, jichž se měli dopustit stěžovatel spolu s Ing. Petrem Laušmanem, Mgr. Robertem Wolfem a Jiřím Neužilem tím, že uzavírali smlouvy, které byly záměrně nevýhodné pro Ředitelství silnic a dálnic ČR, čímž měla být České republice způsobena škoda ve výši nejméně 400. 000.000,- Kč. Okresní soud se ztotožnil s právním názorem dozorující státní zástupkyně stran důvodného podezření, že se v prohlížených nemovitostech nacházejí věci důležité pro trestní řízení, zejména listinné důkazy. Domovní prohlídka byla nařízena ve fázi prověřování jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť dle názoru soudu důvodně hrozilo nebezpečí zmaření či zničení důkazů vzhledem ke skutečnosti, že bylo najednou prováděno větší množství domovních prohlídek. Prohlídka nařízená příkazem okresního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1957/2011-4 byla provedena 21. 12. 2011 a prohlídka nařízená příkazem ze dne 20. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1958/2011-4 byla provedena dne 22. 12. 2011.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými příkazy k domovní prohlídce byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje hned v několika rovinách. Oba příkazy byly podle stěžovatele vydány místně nepříslušným okresním soudem, v jehož obvodu nemá stěžovatel ani jiný obviněný bydliště a z žádného důkazu neplyne, že by v obvodu okresního soudu měl být spáchán údajný trestný čin. Okresní soud se svou příslušností v napadených příkazech vůbec nezabýval a v tomto ohledu jsou jeho rozhodnutí proto nepřezkoumatelná. Navíc dozorová státní zástupkyně dříve pracovala jako okresní státní zástupkyně právě v obvodu jí zvoleného okresního soudu. Oba příkazy byly vydány v rozporu s ustanovením §85b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když domovní prohlídka byla u stěžovatele, toho času advokátního koncipienta, nařízena bez předchozího slyšení České advokátní komory. Příkazy jsou pak zcela nedostatečně odůvodněny, jelikož soud de facto přebírá formulace z návrhu státního zástupce, aniž by se jimi obšírněji zabýval. Okresní soud se tak dostatečně nevypořádal zejména s otázkou neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu, a to přesto, že od předmětné trestné činnosti uplynulo více než 5 let. Soud dále přehlédl fakt, že některé při domovní prohlídce hledané listiny již byly součástí spisu a nebylo tak nutno nařizovat domovní prohlídku, navíc jako neodkladný úkon. Okresní soud navíc důvodnost domovní prohlídky opřel o výpovědi tří svědků, které jsou však podle názoru stěžovatele jako důkaz nepoužitelné, neboť byly provedeny v rozporu s ustanovením §158a trestního řádu, to je bez přítomnosti soudce. Vším výše uvedeným soud nepřiměřeně zasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel je dokonce toho názoru, že nařízení domovní prohlídky bylo jen záminkou k tomu, aby Policie ČR mohla o stěžovateli nezákonným způsobem získat více informací. To navíc potvrzuje i fakt, že informace získané domovní prohlídkou systematicky od členů Policie České republiky "unikají" a jsou zneužívány k veřejnému očerňování stěžovatele. Stěžovatel tak z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené příkazy k domovní prohlídce zrušil, zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování stěžovatelových ústavně zaručených práv a nařídil jí obnovit stav před porušením tím, že stěžovateli vydá zpět věci při prohlídkách zabavené.
Na výzvu Ústavního soudu zaslalo své vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále též "vedlejší účastník"). V tomto vyjádření projevil vedlejší účastník názor, že příkaz byl vydán v souladu se všemi zákonnými požadavky. Zejména označil za chybnou argumentaci stěžovatele v tom směru, že by měl rozhodovat místně nepříslušný soud. Místní příslušnost okresního soudu byla založena zněním ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu. Je-li podle tohoto ustanovení místně příslušných více soudů, může si státní zástupce vybrat kterýkoliv z nich. Působení dozorové státní zástupkyně v právě zvoleném obvodě bylo ukončeno před více než deseti lety a stěžovatelem uvedená úvaha je tak pouze spekulací. Podle vedlejšího účastníka rovněž nebylo porušeno ustanovení §85b trestního řádu, neboť prohlídka nebyla vykonávána v místě výkonu advokacie, nýbrž v bydlišti stěžovatele. Navíc v době podání návrhů na provedení prohlídek nebyla státnímu zástupci známa rozhodná skutečnost, že stěžovatel právě působí jako advokátní koncipient. Vedlejší účastník je rovněž toho názoru, že napadené příkazy jsou odůvodněny v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Zejména není na závadu, používá-li soud v odůvodnění příkazu stejné argumenty, jaké státní zástupce užil v návrhu na provedení domovní prohlídky, neboť to naopak svědčí o zákonnosti nařízené prohlídky, jelikož se soud s názorem státního zástupce ztotožnil. Ani uplynutí delší doby od spáchání trestné činnosti neklade podle vedlejšího účastníka zvláštní nároky na odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Stejně tak nemá takové plynutí času vliv na její případně nutné provedení jako úkonu neodkladného a neopakovatelného, a to obzvláště v případě, kdy z vyšetřování vyvstane potřeba provést více domovních prohlídek v krátkém čase. Stěžovatelův názor, že hledané listinné důkazy již byly součástí spisu před prohlídkou, nemá podle vedlejšího účastníka žádnou oporu ve spisovém materiálu. Ke stěžovatelovu názoru, že výpovědi svědků jsou jako důkazy nepoužitelné, pak vedlejší účastník podotýká, že taková skutečnost nemůže nic změnit na důvodnosti vážného podezření, které je hlavním kritériem pro nařízení domovní prohlídky. Stěžovatelovi názory ohledně snahy Policie ČR o jeho diskreditaci pak označil vedlejší účastník za pouhé spekulace, vyvrácené faktem, že zabavené věci slouží k přesnějšímu rozkrytí vyšetřované trestné činnosti a dokonce vedly k rozšíření trestního stíhání stěžovatele o další trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle ustanovení §192 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k výše uvedenému tak vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal na výzvu Ústavního soudu i okresní soud. Uvedl, že otázka neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 byla pečlivě zvažována a soud k nařízení prohlídky v tomto "režimu" přistoupil vzhledem k četnosti úkonů nutných k provedení. Okresní soud dále poukázal, že jím vydané příkazy splňovaly všechny zákonné i judikaturou Ústavního soudu předepsané náležitosti a důsledně sledovaly účel trestního řízení. Okresní soud se rovněž neztotožnil s námitkou stěžovatele, že by rozhodl jako soud místně nepříslušný, neboť jeho příslušnost byla jasně dána zněním §26 trestního řádu. K postupu policejního orgánu poté, co seznal, že stěžovatel vykonává činnost advokátního koncipienta, se okresní soud odmítl vyjádřit, nicméně poukázal na přítomnost zástupce České advokátní komory při provádění prohlídky.
Stěžovatel poté využil svého práva reagovat na vyjádření ostatních účastníků. Z vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze je podle stěžovatele zřejmé, že okresní soud byl vybrán dle ustanovení §26 trestního řádu v rozporu se zákazem libovůle a samotný vedlejší účastník ve vyjádření potvrdil, že volba soudu je vrchnostenským rozhodnutím, které není nutné odůvodňovat. Stěžovatel tedy zopakoval, že nevypořádání se s otázkou místní příslušnosti rozhodujícího soudu dává příkazu k domovní prohlídce charakter nepřezkoumatelného rozhodnutí umožňujícímu nepřiměřenou manipulaci s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce. Vedlejší účastník se rovněž ve svém vyjádření snaží nemístně bagatelizovat zjevné porušení ustanovení §85b trestního řádu. Stěžovatel pracoval jako advokátní koncipient, což vedlejší účastník a Policie České republiky mohli vzhledem k stěžovatelovu titulu JUDr. očekávat a tuto skutečnost v evidenci advokátní komory ověřit. Navíc zmíněné ustanovení trestního řádu nelze vztahovat pouze na prostory oficiálně sloužící k výkonu advokacie, ale na všechna místa, kde se mohou vyskytovat např. dokumenty, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Stěžovatel zdůraznil, že byl Policií České republiky zadržen v pracovní době, při výkonu koncipientské praxe. Tvrzení okresního soudu, že na místě výkonu prohlídky byli přítomni zástupci advokátní komory, přičemž ve skutečnosti jimi byli stěžovatelem zvolení právní zástupci, je zjevnou snahou o bagatelizaci porušení kogentního ustanovení trestního řádu. Stejně tak vyjádření účastníků podle stěžovatele potvrzuje fakt, že výpovědi, prezentované původně jako svědecké, ve vyjádření vedlejšího účastníka pak již jen jako podání vysvětlení, nebyly řádně vyhodnoceny a soudce tak rozhodoval na základě nepravdivého a neúplně zjištěného skutkového stavu. O odůvodněnosti domovní prohlídky pak podle stěžovatele výstižně hovoří skutečnost, že žádná ze zajištěných věcí nebyla jako důkaz použita, nebylo na ni odkazováno, ani v tomto směru nebyli dotazováni žádní svědci. Již to dostatečným způsobem zpochybňuje nutnost a přiměřenost provedené prohlídky, a to zvláště při charakteru údajné trestné činnosti, ze které je stěžovatel obviněn. Nakonec na určitý skrytý smysl domovní prohlídky lze usuzovat z vyjádření vedlejšího účastníka, které prezentuje jako hlavní "úspěch" provedené prohlídky nové, zcela nesouvisející obvinění z trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Na závěr stěžovatel poukazuje na fakt, že přístup vedlejšího účastníka ke stěžovatelovým ústavně zaručeným právům nejlépe podtrhuje jeho vyjádření ve stěžovatelově vazebním řízení v tom smyslu, že stěžovatel maří trestní řízení podáním projednávané ústavní stížnosti.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud posoudil stěžovatelovy argumenty obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených příkazů k domovním prohlídkám, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje v prvé řadě za nezbytné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy je chránit ústavně zaručená práva stěžovatele a je tedy oprávněn zasáhnout pouze v případě jejich porušení. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, neboť tato úloha je zásadně svěřena obecným soudům. Ústavní soud je pak povinen kasačním nálezem proti rozhodnutím obecných soudů zasáhnout toliko v případech porušení základních práv a svobod, nejčastěji způsobené svévolným rozhodováním soudů.
Nejčastěji se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v problematice domovních prohlídek setkává s pochybením obecných soudů spočívajícím v chybném či nepřezkoumatelném odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám a právě v této oblasti musel Ústavní soud činnost obecných soudů nejvíce korigovat stanovením řady ústavních požadavků na vydání příkazu k domovní prohlídce [např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)]. Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění napadených příkazů k domovní prohlídce nejsou projevem svévolného rozhodování a splňují všechny zákonné i judikaturou Ústavního soudu stanovené ústavní požadavky.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že přebírání názorů a formulací okresním soudem z návrhu státního zástupce je samo o sobě důkazem nedostatečného seznámení se se skutkovým stavem či nedostatečně poskytnuté ochrany základním právům a svobodám jednotlivců prohlídkou zasažených. Požadavek "originálního" formulování rozhodných skutečností z postulátů spravedlivého procesu nevyplývá a v mimořádné situaci (způsobené např. nutností přezkoumat v krátkém čase velké množství návrhů na provedení domovních prohlídek) by takový požadavek mohl představovat nepřiměřenou formalistickou překážku efektivního naplnění účelu trestního řízení.
Ústavní soud se naopak ztotožňuje s názorem vedlejšího účastníka, že ani dlouhé uplynutí doby od údajného spáchání trestné činnosti nemusí v rámci vyšetřování ubrat nic na případné neodkladnosti či neopakovatelnosti domovní prohlídky ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Okresní soud v napadených příkazech jasně vyložil, v čem spatřuje důležitost provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného. Stejně tak neodporuje zákonnosti nařízení prohlídky, je-li vážné podezření, kvůli kterému je nařízena, opřeno o procesně "pochybné" výpovědi svědků. Použitelností stěžovatelem zmíněných výpovědí jako důkazů prokazujících stěžovatelovu vinu či nevinu má povinnost se v dalších fázích trestního řízení zabývat především soud příslušný k projednání obžaloby. Námitku nedostatečného odůvodnění napadených příkazů k domovní prohlídce proto Ústavní soud považuje za nedůvodnou.
K námitce neopodstatněnosti domovních prohlídek vzhledem ke skutečnosti, že žádná ze zabavených věcí nebyla následně navržena jako důkaz, musí Ústavní soud připomenout závěr své judikatury, že v určitých případech "nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. ... Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná." (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Z logiky věci pak vyplývá, že žádná ze zabavených věcí se nemusí pro následné vyšetřování ukázat jako potřebná, což však nečiní předchozí příkaz k domovní prohlídce a její samotné provedení nezákonnými.
K namítanému porušení práva na zákonného soudce odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, v níž se obdobnou problematikou zabýval a dospěl k závěru, že ustanovením §26 trestního řádu koncipovaná úprava místní příslušnosti soudu v přípravném řízení sleduje legitimní účel nezbytnosti rychlosti a operativnosti rozhodování soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 240/97 (N 44/10 SbNU 293), usnesení Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3569/12]. Názor vedlejšího účastníka o možnosti státního zastupitelství vybrat si kterýkoliv soud pak potvrzuje i odborná literatura (viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. Praha: C.H. Beck, str. 208). Ústavní soud však dodává, že nepovažuje za pochybení, a tím méně za porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, jestliže soud toto zkoumání své vlastní příslušnosti nepromítne do svého rozhodnutí, neboť je zjevné, že vydáním rozhodnutí v dané věci svou místní příslušnost implicitně dovodil. K samotné "volbě" státního zástupce Ústavní soud konstatuje, že neshledal nic, co by naznačovalo libovůli při výběru příslušného okresního soudu. Vzhledem k tomu, že návrhů na provedení domovních prohlídek v různých částech republiky bylo podáno více v krátkém čase, je pochopitelné, že o některých z podaných návrhů musí rozhodovat vždy soud, který k prohlížené nemovitosti nemá téměř žádný vztah, což je i případ druhého z napadených příkazů, na jehož základě byla provedena domovní prohlídka v okrese Vyškov. Jako liché námitky je nutné označit i stěžovatelovy poukazy na skutečnost, že mezi vrchní státní zástupkyní a zvoleným soudem existují "nadstandardní vztahy", neboť v obvodu okresního soudu tato státní zástupkyně dříve působila. Není-li porušením práva na nestranného soudce sama o sobě skutečnost, že u okresního soudu podávají návrhy státní zástupci působící v jeho obvodu aktuálně, nemůže tím spíše být porušením nestranného rozhodování, podá-li takový návrh bývalý státní zástupce dříve působící v obvodu předmětného okresního soudu.
K námitce údajného porušení ustanovení §85b trestního řádu Ústavní soud poznamenává, že z žádného místa spisů nevyplynula žádná skutečnost naznačující, že by domovní prohlídka nařízená napadenými příkazy měla proběhnout v prostorách, v nichž by byla vykonávána advokátská činnost. Titul JUDr. sám o sobě neznamená, že stěžovatel je osobou činnou v advokacii. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel působil jako advokátní koncipient pouze několik týdnů, přičemž do seznamu advokátních koncipientů byl zapsán necelé dva týdny před provedenými prohlídkami. Nezjištění této skutečnosti tak Ústavní soud nepovažuje za pochybení dosahující intenzity neoprávněného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361), kde II. senát Ústavního soudu konstatoval, že ustanovení §85b trestního řádu nepředstavuje výsadu advokáta, která by měla založit jeho osobní vynětí z obecně platného a závazného právního řádu. Tento do trestního řádu včleněný institut má účel napomoci advokátovi zejména v dodržování povinnosti mlčenlivosti v zájmu ochrany jeho klientů. Ústavní soud tak nemůže při posuzování intenzity a oprávněnosti zásahu do stěžovatelových práv odhlédnout od skutečnosti, že sám stěžovatel nevznáší žádnou konkrétní námitku (např. stížnosti jeho bývalého zaměstnavatele) ve směru ochrany jeho klientů, z níž by vyplývala potřeba zásahu Ústavního soudu k ochraně práv těchto třetích osob. Stěžovatelova námitka se tak v této věci jeví jako ryze účelová.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti napadeným příkazům k domovní prohlídce odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nad rámec argumentace brojící proti napadeným příkazům k domovní prohlídce ústavní stížnost neobsahuje žádné námitky proti samotnému provedení domovní prohlídky. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný i návrh požadující, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal ji obnovit stav před tímto porušováním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu