ECLI:CZ:US:2013:4.US.630.13.1
sp. zn. IV. ÚS 630/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Ludmily Čepelákové, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem v Olomouci, Sokolská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012 č. j. 33 Cdo 2180/2012-148 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. 2. 2012 č. j. 12 Co 437/2011-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 2. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že odmítl-li Nejvyšší soud jako nepřípustné s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. její dovolání - podle něj totiž stěžovatelka ve svém dovolání ve skutečnosti nenamítala nesprávné právní posouzení věci, ale nesprávnost skutkových zjištění - porušil její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Neshledal-li by Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ústavněprávní diskrepanci, pak stěžovatelka ústavní stížností napadá i v záhlaví citované rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se totiž podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s její odvolací argumentací. Meritem sporu je přitom částka 100.000,- Kč, kterou měla stěžovatelce (žalobkyni) zaplatit žalovaná (zmíněná částka představuje část kupní ceny nemovitosti). Soudy ovšem dovodily, že žalovaná není v řízení pasivně legitimována, neboť jmenovanou část kupní ceny plnila subjektu, jenž jednal při prodeji nemovitosti za stěžovatelku a tento subjekt pak jmenovanou částku započetl oproti dluhu stěžovatelky ve vztahu k němu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud toliko doplnit, že jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněné (to i ve vztahu k otázce přípustnosti dovolání), když obecné soudy posoudily celou věc spravedlivě, a to v celém jejím kontextu. Právě kontext celé věci - a role stěžovatelky v něm - ústavní stížnost ne zcela reflektuje.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu