ECLI:CZ:US:2013:4.US.689.13.1
sp. zn. IV. ÚS 689/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřiny Fonlenové, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, AK se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2010 č. j. 8 C 327/2009-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 č. j. 62 Co 364/2010-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 26 Cdo 2314/2011-101 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v těchto rozhodnutích spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V tomto ohledu pak stěžovatelka zejména zdůraznila, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala toliko jeden byt ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle stěžovatelčina názoru formulováno zcela nesrozumitelně a ve své podstatě nepřezkoumatelně. Kromě toho se rovněž právní závěry v něm obsažené ocitly v objektivním rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka v tomto kontextu vytknula, že odmítnutí meritorního přezkumu jí podaného dovolání bylo protiústavní; dovolací soud totiž zřejmý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se svou dřívější judikaturou přehlédl, a tudíž nedostál své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Předně je nutno připomenout, že odůvodnění ústavní stížnosti shora nastíněné postavení Ústavního soudu nereflektuje; návrh sice obsahuje určitou ústavněprávní argumentaci, ve své podstatě však toliko polemizuje s výkladem ustanovení §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku a přístupem obecných soudů k otázce splnění podmínky poskytnutí náhradního přístřeší. Stran těchto meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že proti výsledku řízení před těmito soudy nemá žádných ústavněprávních námitek a že ani odůvodnění napadených rozhodnutí netrpí žádnými ústavněprávními deficity (srov. zejména výstižné shrnutí právní argumentace na str. 5 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů může proto Ústavní soud - maje za nadbytečné jejich obsah ve svém rozhodnutí znovu reprodukovat - ve zbytku odkázat.
Pokud se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňuje Ústavní soud, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání ústavně konformně a v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.
Pro uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení stěžovatelkou citovaných (a ani jiných) ustanovení ústavního pořádku, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu