ECLI:CZ:US:2013:4.US.853.13.1
sp. zn. IV. ÚS 853/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 129/2012-42 ze dne 4. prosince 2012, spojené s návrhem na zrušení ust. §31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva vlastnit majetek domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ust. §31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 7.150,- Kč jako škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s podáním žádosti u žalované na odškodnění nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu soudu a měla spočívat v odměně advokáta za poskytnutí této právní pomoci, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neměl znalosti, aby věděl, jak nárok na zadostiučinění uplatnit, a má proto za to, že náklady na právní pomoc vynaložil účelně. Žalovaná škoda by mu podle ústavní stížnosti nevznikla, kdyby stát nepostupoval v řízení nesprávně. Soud však podle stěžovatele jeho žalobu zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil jasným a výslovným ustanovením §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu, dle kterého poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.
S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. dubna 2002 a sp. zn. III. ÚS 165/02 ze dne 19. prosince 2002 stěžovatel usuzuje, že ust. §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto zákonné ustanovení totiž podle stěžovatele určitý druh škody (náhradu nákladů zastoupení související s projednáním nároku u přísl. úřadu) zcela neguje a stěžovateli se jeví jako rozporné s Listinou. Jelikož na základě tohoto ustanovení soud ve věci stěžovatele rozhodl, má stěžovatel za to, že tímto rozhodnutím porušil stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek a právo na náhradu veškeré škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem nadřízeným obecným soudům nebo dalším orgánům veřejné moci, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy či jiné orgány veřejné moci na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obvodní soud pro Prahu 2 své rozhodnutí o ust. §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu opřel naprosto správně a též naprosto dostatečně odůvodnil, proč nepovažuje předmětné ustanovení za protiústavní. Tyto jeho závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, viz např. unesení sp. zn. I. ÚS 701/10 ze dne 15. dubna 2010 nebo sp. zn. III. ÚS 1619/09 ze dne 10. srpna 2009, v němž se Ústavní soud zabýval též návrhem na zrušení ust. §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato svá rozhodnutí, stejně jako na napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, pouze odkazuje s tím, že ústavní stížnost důvod k jeho kasačnímu zásahu založit nemohla.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ust. §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu