ECLI:CZ:US:2014:1.US.1029.14.1
sp. zn. I. ÚS 1029/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., se sídlem Pražská 264, 274 01 Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Sieglem, advokátem, AK se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 121 EC 65/2012-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 96 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, jímž byla zavázána povinností zaplatit žalobkyni Mgr. Anně Větrovské částky 4 320 Kč, 2 532 Kč, 5 280 Kč, 5 472 Kč, 8 640 Kč, 8 616 Kč, 5 952 Kč a 7 272 Kč s příslušenstvím (výroky I. - VIII.) a na náhradě nákladů řízení částku 15 960 Kč (výrok IX.). Předmětné částky představovaly odměnu vypočtenou podle advokátního tarifu za právní služby poskytnuté stěžovatelce na základě smlouvy o poskytování právních služeb žalobkyní, která je advokátkou.
Z odůvodnění napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že okresní soud zjistil skutkový stav mimo jiné též na základě svědeckých výpovědí jednatele stěžovatelky Ing. Karla Svobody a svědků Lóranta Lazára a Ludovíta Alberta. Tyto osoby byly podrobně vyslechnuty v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 117 EC 482/2011 mezi týmiž účastníky v právně i skutkově totožné věci, a proto v projednávané věci soud vycházel pouze z protokolů o jejich výsleších a samotné výslechy již neopakoval. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž zohlednil, že o osmi původně samostatně podaných žalobách bylo vedeno pouze jedno společné řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka připustila, že v jednotlivých věcech jde o bagatelní částky, nicméně závažnost porušení svých práv odůvodnila existencí 155 dílčích řízení, často spojených do větších celků, které ve svém souhrnu již bagatelní nejsou. Okresnímu soudu v Kladně vytkla, že využívá svědecké výpovědi a výsledky dokazování provedené v jiném řízení, čímž jí znemožňuje efektivní procesní obranu. Podle stěžovatelky takovýto mechanický postup soudu při nalézání práva redukuje výkon soudní moci pouze na formální postup a odepírá jí právo na skutečnou soudní ochranu. Přenesením merita věci fakticky vyřešeného v jiném sporu stěžovatelka též vnímá jako porušení práva na zákonného soudce v jeho materiální rovině. Tím, že soud vyšel z dokazování provedeného v dřívější, byť skutkově a právně podobné věci, obešel podle jejího názoru i pravidla o koncentraci řízení a porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, jakož i zásady přímosti a ústnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávané věci. Ústavní soud se prakticky totožnou ústavně právní argumentací stěžovatelky již zabýval v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1028/14, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 116 EX 63/2012-91, a rovněž v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1723/14, směřující proti rozsudku téhož soudu ze dne 4. 4. 2014 č. j. 110 EC 92/2012-110. Okresní soud v Kladně za účasti týchž účastníků řízení řešil otázky skutkově i právně prakticky totožné s těmi, které byly předmětem i nyní projednávané věci, a při provádění důkazů postupoval obdobným způsobem. Ústavní soud však neshledal v postupu a rozhodnutích Okresního soudu v Kladně nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, a proto obě ústavní stížnosti odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1028/14 ze dne 19. 8. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1723/14 ze dne 1. 9. 2014). Shodně Ústavní soud rozhodl i o dalších stěžovatelčiných ústavních stížnostech založených na shodném věcném i právním základu a shodné ústavněprávní argumentaci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2065/14 ze dne 15. 7. 2014 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1617/14 ze dne 24. 9. 2014).
V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých závěrů přijatých ve výše označených rozhodnutích odchýlit, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Pro účely projednávané věci připomíná, že dokazováním ve věci sp. zn. 117 EC 482/2011 bylo zjištěno, že Ing. Karel Svoboda udělil dne 1. 4. 2010 žalobkyni plnou moc, kterou ji zmocnil k zastupování stěžovatelky ve všech právních věcech. Konkrétní podmínky vzájemné spolupráce s právní zástupkyní nedohodl, ty měly být vymezeny svědkem L. Lazárem, jednatelem obchodní společnosti Corvinus CZ, s. r. o., odkazem na praxi v uplynulých letech. Výslechem tohoto svědka bylo zjištěno, že obchodní společnost Corvinus CZ, zprvu zajišťovala pro stěžovatelku kompletní servis a správu pohledávek, včetně jejich vymáhání, po nárůstu jejich počtu však právní služby při soudním vymáhání zajišťovala pro stěžovatelku přímo žalobkyně a společnost Corvinus CZ se jako správce pohledávek omezila pouze na zpracování podkladů. Svědeckými výpověďmi byl osvětlen mechanismus spolupráce a způsob fakturace odměny stěžovatelky za poskytnuté právní služby se zjištěním, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou nedošlo k uzavření dohody o odměně za poskytování právních služeb.
Stěžovatelkou tvrzené porušení kautel hlavy páté Listiny nepovažoval Ústavní soud za opodstatněné ani v projednávané věci. Ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatelky za to, že Okresní soud v Kladně postupoval v projednávané věci v mezích zákona, neboť jeho závěr o existenci smlouvy mezi žalobkyní a stěžovatelkou o poskytování právních služeb na základě generální plné moci ze dne 1. 4. 2010 nelze označit jako extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska tak zcela obstojí. Stejně tak nelze označit za excesivní ani závěr o tom, že žalobkyni náležela odměna vypočtená podle advokátního tarifu, neboť existenci dohody o smluvní odměně se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Ústavní soud dal již dříve najevo, že nevylučuje, aby v procesu dokazování nalézací soud provedl důkaz spisem z jiného řízení a aby se, za splnění požadavku na řádné odůvodnění, se závěry jiného senátu i ztotožnil. Takový postup nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce či práva na soudní ochranu resp. na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech, ale za adekvátní postup soudu, který má zájem na efektivním průběhu řízení.
Zbývá jen dodat, že rozsah právních služeb reálně poskytnutých žalobkyní stěžovatelce zjistil Okresní soud v Kladně z jednotlivých spisů vedených v projednávané věci pro konkrétní nalézací a exekuční řízení, v odůvodnění svého rozsudku je specifikoval a při výpočtu základu pro určení tarifní hodnoty vyšel z výše pohledávky včetně příslušenství ke dni podání žaloby nebo návrhu na nařízení exekuce; soud přiznal žalobkyni žalované částky včetně daně z přidané hodnoty a příslušenství. Ani tato část důkazního řízení a z provedených důkazů vyvozená skutková zjištění a právní hodnocení nebyla poznamenána vadami, jež jsou podle judikatury Ústavního soudu důvodem k vydání kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu