ECLI:CZ:US:2014:1.US.104.13.1
sp. zn. I. ÚS 104/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Měsíčkové, zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem, se sídlem Nerudova 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2009 č. j. 13 Cm 1419/2008-456, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 č. j. 10 Cmo 13/2010-491 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 29 Cdo 4508/2010-546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím rozhodl o žalobě o určení pravosti pohledávky tak, že určil, že stěžovatelka má za Výrobně obchodním družstvem Dříteň v likvidaci po právu pohledávku ve výši 573 731 Kč. Pohledávku v další výši 686 960 Kč dalším výrokem zamítl a řízení o určení v rozsahu 30 000 Kč zastavil. Rozhodnutí odůvodnil následovně. Stěžovatelka přihlásila do konkursu pohledávku ve výši 1 006 880 Kč představující zčásti její majetkový podíl z transformace družstva (474 949 Kč) a zčásti majetkový podíl, jejž nabyla postoupením od svého otce (531 931 Kč). Dále přihlásila pohledávku ve výši 41 800 Kč představující její dědický podíl po otci určený Okresním soudem v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 9. 2000 č. j. D 557/97-141 v rámci dědického řízení a pohledávky ve výši 242 000 Kč představující polovinu náhrady za znehodnocení hospodářských budov a jejich nájemné. Stěžovatelka ani její otec neměli dle soudu vůči družstvu žádnou pohledávku, neboť jejich majetkové podíly se staly po transformaci družstva součástí obchodního majetku družstva v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Otec stěžovatelky proto nemohl neexistující pohledávku stěžovatelce postoupit - postoupení je tedy neplatným právním úkonem. Co do pohledávky vypočtené z náhrady za znehodnocení a nájmu soud uvedl, že je vázán předchozím pravomocným rozhodnutím soudu, který tento nárok v samostatném řízení zamítnul, a pohledávku nepřiznal. Dohromady s přihlédnutím ke zpětvzetí žaloby co do částky 30 000 Kč soud žalobu zamítl v uvedené výši. Stěžovatelka však měla po otci, s ohledem na neplatnost smlouvy o postoupení podílu, nárok na vypořádací podíl na základě dědického nároku, jehož výše byla stanovena znaleckým posudkem na 630 731 Kč. Tento vypořádací podíl žádným právním úkonem do družstva nevložila, nemohl se tak stát součástí jeho obchodního majetku. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobou na určení pravosti pohledávky lze uplatnit pohledávku pouze do výše uvedené v přihlášce, byla jí přiznána pouze částka ve výši tvrzené částky nabyté postoupením (531 931 Kč) a částka představující dědický podíl (41 800 Kč).
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka má za úpadcem pohledávku ve výši 41 800 Kč z titulu dědičného nároku, v části týkající se určení pravosti pohledávky ve výši 1 218 891 Kč se žaloba zamítá a v části o zpětvzetí žaloby co do částky 30 000 Kč zůstává rozsudek nedotčen. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého se majetkový podíl osoby, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po ní, stává součástí obchodního majetku družstva. Neztotožnil se však se závěrem, že mohla být stěžovatelce přiznána pohledávka z titulu vypořádacího podílu po otci vyčísleného znaleckým posudkem, neboť z toho titulu jí totiž přísluší pouze částka ve výši 41 800 Kč, která byla závazně určena soudem v rámci dědického řízení a jehož rozhodnutím je soud vázán. Co do zbylého hodnocení nároků se taktéž ztotožnil se soudem prvního stupně.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jímž bylo určeno, že stěžovatelka má vůči úpadci pohledávku ve výši 41 800 Kč, je dovolací soud odmítl jako subjektivně nepřípustné. Výrok rozsudku odvolacího soudu je totiž výrokem obsahově potvrzujícím, byť byla stěžovatelce přiznána z téhož titulu částka v jiné výši než v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání proti výroku v té části, jíž odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, uznal dovolání přípustným dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odmítl je však jako zjevně bezdůvodné, neboť argumentace stěžovatelky, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen na základě zfalšovaných a neúplných podkladů, není způsobilá ovlivnit výsledek dovolacího řízení. V řízení o určení pravosti pohledávky se soudy nezabývají správností procesního postupu konkursního soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností samotného rozhodnutí v něm vydaného. Dovolací soud tak považoval za zbytečné zabývat se dovoláním meritorně. Ve zbytku rozsahu dovolání se jednalo o přezkum výroku odvolacího soudu potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tzv. nenárokové dovolání). Dovolací soud zde nedospěl k závěru, že by se v dané věci jednalo o otázku zásadního právního významu, dovolání proto v tomto rozsahu jako nepřípustné taktéž odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dopustil zásahu do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když odmítnul zabývat se jejím dovoláním meritorně a odmítnul je zčásti jako nepřípustné a zčásti jako zjevně bezdůvodné. V důsledku toho bylo zasaženo do stěžovatelčina práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny. Dále stěžovatelka argumentuje, že konkurs na úpadce byl vyhlášen na základě spáchaného trestného činu zkreslování údajů o hospodaření a jmění ze strany likvidátora. Dle jejího názoru neměl být konkurs prohlášen, neboť úpadce v úpadku ve skutečnosti nebyl. Pokud by však konkursní řízení pokračovalo, požaduje, aby její pohledávky vůči úpadci byly přiznány v plné výši.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stěžovatelka svou stížnost směřuje v první části především proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Jak je uvedeno výše, Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání je záležitostí Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012) a Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí. Ústavní soud by mohl takové rozhodnutí zrušit, pouze pokud by interpretace a aplikace příslušných předpisů vykazovala extrémní vybočení z principů zakotvených v Ústavě a Listině. Tomu však v tomto případě není, neboť rozhodnutí dovolacího soudu je řádně odůvodněno, přičemž interpretace příslušných ustanovení, na základě kterých bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, je jak v souladu s požadavky kladenými na rozhodování soudů, tak s ustálenou rozhodovací praxí, což ostatně dovolací soud ve svém rozhodnutí uvádí.
8. V druhé části své stížnosti stěžovatelka napadá řízení vedoucí k vyhlášení konkursu na Výrobně obchodní družstvo Dříteň a trvá na tom, aby jí byly přihlášené pohledávky přiznány v plné výši. K tomuto Ústavní soud uvádí, že posouzení pravosti pohledávek je záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto rozhodování v souladu s principy nastíněnými výše zasahovat. Ani tato rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za svévolná a naopak jsou logicky a dostatečně odůvodněna.
9. Samotné zahájení konkursního řízení a důvody k němu vedoucí nebyly předmětem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Nemůže být proto ani předmětem posouzení Ústavním soudem v rámci nyní projednávané ústavní stížnosti. K prokázání skutečnosti, že úpadce v úpadku ve skutečnosti není, zákon poskytuje věřitelům příslušný právní prostředek v podobě popření pohledávek co do pravosti, výše i pořadí (ustanovení §21 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu