ECLI:CZ:US:2014:1.US.1358.14.1
sp. zn. I. ÚS 1358/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Gábriše, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Sadová 1808, Lysá nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 22 Cdo 629/2012-250 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011 č. j. 11 Co 31/2011-231 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze tvrzením, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě nezdůvodnily a brojil proti právnímu posouzení věci těmito soudy. Namítal, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho námitkami stran neplatnosti smlouvy o rozšíření společného jmění manželů (dále jen "smlouva"), konkrétně mělo jít o (ne)existenci ujednání o vzájemném vzdání se práva na vypořádání při zániku manželství a nemravného jednání MUDr. Veroniky Frisové (dále jen "žalobkyně") za trvání manželství. Na závěr navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (stěžovatele a žalobkyně). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 7. 2010 č. j. 10 C 218/2008-172 rozhodl o vypořádání společného jmění stěžovatele a žalobkyně (do výlučného vlastnictví žalobkyně mj. movité věci v rozsudku soudu prvního stupně specifikované, do výlučného vlastnictví stěžovatele rozestavěný rodinný dům s dalšími nemovitostmi v celkové hodnotě 3 850 000 Kč; stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 500 000 Kč), přičemž vycházel též z předmětné smlouvy ze dne 3. 1. 2005. Ve smlouvě je mj. uvedeno, že ohledně tohoto majetku (tedy předmětných nemovitostí, do té doby ve výlučném vlastnictví stěžovatele, na nichž vázlo zástavní právo) se nebudou nijak finančně vyrovnávat. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a na jeho závěry pro stručnost odkázal. Nadto konstatoval, že v řízení nebyla prokázána skutečnost svědčící o chování žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Současně dodal, že smlouva je výsledkem svobodné vůle stěžovatele, resp. toho, že byl ochoten rozšířit společné jmění manželů o své dosud výlučné vlastnictví k nemovitostem, tedy o značné hodnoty, a to navíc za situace, kdy byl společný majetek manželů zanedbatelné hodnoty. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Své závěry opřel o relevantní zákonná ustanovení a judikaturu a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
II.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je nedůvodný.
4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup obecných soudů, spočívající v právním posouzení otázky platnosti smlouvy o rozšíření společného jmění manželů, resp. jejích konkrétních ujednání. V tomto směru Ústavní soud v obecné rovině odkazuje na ustálenou doktrínu, podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)]. Konkrétně pak odkazuje na rozsáhlé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahující též relevantní judikaturu dovolací instance.
7. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení obecných soudů v otázce hodnocení důkazů, Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že k posouzení otázky, zda hodnocením důkazů soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09). Jinak platí, že Ústavní soud provedené dokazování a přijaté závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí (k tomu srov. usnesení ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 240/13, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2658/07 aj.). Nadto je zapotřebí uvést, že v tomto ohledu se tvrzení stěžovatele pohybují v rovině běžného zákona a samotný návrh není z převážné většiny nic jiného než polemika s tím, jak obecné soudy vyhodnotily skutkový stav, resp. jednotlivé důkazy. K rozhodování sporů v občanskoprávním řízení jsou povolány obecné soudy.
8. Obecné soudy se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečným způsoben odůvodnily. Se stejným závěrem přistupuje Ústavní soud též k námitkám stěžovatele, kterými zpochybňuje posouzení "mravnosti" jednání žalobkyně za trvání manželství. Již odvolací soud uzavřel, že v řízení nebyla prokázána taková skutečnost, kterou by v chování žalobkyně bylo možné charakterizovat jako rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud nadto uvedl, že soud prvního stupně zohlednil při rozhodování o výši podílů na společném jmění manželů to, že právě stěžovatel rozšířil toto jmění o majetek značné hodnoty i jeho zásluhu na získání tohoto majetku. Proto soud rozhodl o disparitě podílů tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku nižší, než by odpovídala částce při rovnosti podílů.
9. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu