ECLI:CZ:US:2014:1.US.1402.14.1
sp. zn. I. ÚS 1402/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Sylvy Cerhové, zastoupené Mgr. Petrou Filarovou, advokátkou, se sídlem Baškirská 1, Praha 10, proti provedení domovní prohlídky dne 26. 3. 2014 na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Hradci Králové č. j. 0 Nt 2096/2014-7 ze dne 25. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení provedenou domovní prohlídku a navrhla zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu soukromí, nedotknutelnost obydlí a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 7, čl. 10, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 25. 3. 2014 Okresní soud v Hradci Králové vydal v záhlaví uvedený příkaz k domovní prohlídce, kterým nařídil domovní prohlídku bytu vlastněného stěžovatelkou. Důvodem bylo podezření, že se v bytě mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení vedené proti bratrovi zetě stěžovatelky. Podle dosud provedeného šetření existovalo důvodné podezření, že podezřelý v bytě přechovává drogy, které dále prodává. Prohlídka byla provedena dne 26. 3. 2014.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítá, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s trestním řádem, neboť příkaz k domovní prohlídce nebyl stěžovatelce doručen a orgán vykonávající prohlídku neumožnil účast osobě, u níž se prohlídka konala. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného příkazu k domovní prohlídce a konstatace, že provedenou domovní prohlídkou byla porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 7, čl. 10, čl. 12 a čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 95 Ústavy České republiky.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a přezkum jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým [viz například nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263), či usnesení sp. zn. III. ÚS 1107/09 ze dne 21. 1. 2010].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla Ústavnímu soudu, aby konstatoval porušení jejích základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít provedením předmětné domovní prohlídky. Argumentace stěžovatelky není nijak vedena proti neoprávněnosti, či nezákonnosti samotného příkazu k domovní prohlídce, ale výlučně k tomu, že jí domovní příkaz nebyl doručen a nebylo jí umožněno se prohlídky zúčastnit. Provedení domovní prohlídky je však zásah jednorázový, který již dále nepokračuje a v osobní sféře stěžovatelky žádné další právní následky nevyvolává. Stěžovatelka není osobou podezřelou ani obviněnou a ani netvrdí, že by jí byly během prohlídky nějaké věci odňaty.
V takové situaci, kdy ani nehrozí bezprostřední opakování zásahu, je jediným myslitelným prostředkem nápravy náhrada majetkové a nemajetkové újmy. Přiznat takovou náhradu však není v kompetenci Ústavního soudu. Pokud tedy právní řád takovou možnost připouští, je povinností stěžovatelů takový prostředek nápravy vyčerpat, předtím než se obrátí se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) je stát odpovědný za nesprávný úřední postup a podle tohoto zákona se dotčená osoba může domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění, včetně finančního, za vzniklou nemajetkovou újmu. Stěžovatelka má možnost svůj nárok podle tohoto zákona uplatnit, což však neučinila.
Tato část stížnosti musí být tedy odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srovnej mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014).
Pokud jde o tu část petitu ústavní stížnosti, kde se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce, tak v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ani sama proti příkazu v ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky neuvádí a není tedy vůbec jasné, v čem by měl být samotný příkaz v rozporu s jejími ústavními právy.
Ústavní soud proto tuto část ústavní stížnosti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu