ECLI:CZ:US:2014:1.US.980.14.1
sp. zn. I. ÚS 980/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida - ze dne 18. června 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 ve věci ústavní stížnosti V. H. D., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem, se sídlem Podolská 124, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, a proti zásahu Krajského soudu v Plzni, který nerozhodl o bezodkladném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovateli ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a spravedlivý proces. Zároveň navrhl konstatování porušení stejných práv postupem Krajského soudu v Plzni. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 9. 6. 2012 z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba). Následující rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o zamítnutí jeho žádostí o propuštění z vazby, byla odůvodněna hrozbou vysokého trestu odnětí svobody osm až dvanáct let a absencí pevných vazeb stěžovatele v České republice.
3. Dne 18. 4. 2013 krajský soud shledal stěžovatele vinným neoprávněným přechováváním prekursoru k výrobě pervitinu, čímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody ve výši osmi let a vyhoštění na dobu neurčitou.
4. Dne 1. 7. 2013 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků a trestu vyhoštění na dobu deseti let.
5. Usnesením přijatým v neveřejném zasedání ze dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud oba rozsudky z podnětu dovolání stěžovatele zrušil a věc vrátil k projednání krajskému soudu. Zároveň odmítl dovolání podané státním zástupcem. Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace skutku je nesprávná, neboť jednání stěžovatele popsané ve výroku o vině má znaky přípravného jednání, a nikoliv dokonaného skutku. Nejvyšší soud neučinil žádné rozhodnutí o vazbě podle §265l odst. 4 trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo odesláno krajskému soudu a stěžovateli dne 20. 2. 2014.
6. Dne 25. 2. 2014 poté, co rozhodnutí i spis byl přijat krajským soudem, tento jej zaslal zpět Nejvyššímu soudu s informací, že nebylo rozhodnuto o vazbě stěžovatele.
7. Dne 3. 3. 2014 Nejvyšší soud obdržel dopis od právního zástupce stěžovatele s dotazem, jak se bude řešit nastalá situace, kdy podle jeho názoru je stěžovatel momentálně zbaven osobní svobody bez právního důvodu.
8. Napadeným usnesením dne 5. 3. 2014 přijatým v neveřejném zasedání Nejvyšší soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby podle §265l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Toto rozhodnutí bylo odůvodněno následovně:
"Obviněný D. V. H. je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se zdržuje na území České republiky, byl zaměstnán u svých rodičů, je svobodný a bezdětný. Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného D. V. H. výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. 11 To 83/2013, rozhodl o vazbě obviněného. Shledal přitom, že i v tomto stadiu řízení trvají důvody vazby podle §67 písm. a) tr. ř., neboť obviněný není vázán k pobytu na území České republiky a je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, přičemž obviněnému hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který je stíhán a v době rozhodování nelze se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Jsou proto dány důvody útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř."
9. Dne 7. 4. 2014 byl stěžovatel krajským soudem shledán vinným trestným činem přípravy zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody a vyhoštění na dobu deseti let.
II. Argumentace stran
10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ani Krajský soud v Plzni nepostupovaly v souladu s čl. 8 Listiny, neboť byl rozhodnutím Nejvyššího soudu zbaven svobody, a to jinak než z důvodu a způsobem, které stanoví zákon. Krajský soud v Plzni naproti tomu nerozhodl o jeho bezodkladném propuštění na svobodu, ačkoli zjistil, že neexistuje právní důvod k tomu, aby dále vykonával trest odnětí svobody. Rovněž má za to, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud neposoudil řádně důvody jeho vzetí do vazby a své rozhodnutí se ani nepokusil přiměřeným způsobem odůvodnit.
11. Podle stěžovatele Nejvyšší soud opomenul rozhodnout o jeho vazbě dne 22. 1. 2014 zároveň s dovoláním. Přitom o něm nemohl rozhodnout až následně, jak se stalo, neboť podle dikce §265l odst. 4 trestního řádu Nejvyšší soud tak může učinit pouze zároveň s rozhodnutím o zrušení trestu odnětí svobody, což stěžovatel chápe ve smyslu pouze ve stejnou dobu. Rozhodnout o vazbě později mu již nepříslušelo. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení přijal až více než měsíc po rozhodnutí o dovolání, rozhodoval v rozporu se zákonem.
12. Proti obsahu napadeného usnesení stěžovatel namítá, že není dostatečně odůvodněné, neboť není nijak konkretizováno ve vztahu k jeho osobě. Dle něj nemůže stačit povrchní odkaz na důvody, které byly uváděny před dvěma lety. Dále dle stěžovatele není pravda, že mu nadále hrozí vysoký trest odnětí svobody. Vykonal totiž již téměř polovinu Nejvyšším soudem zrušeného čtyřletého trestu. Z odůvodnění není zřejmé, v čem konkrétně je spatřována obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Ve výkonu trestu se údajně stěžovatel choval vzorně, a pokud by trest nebyl zrušen, mohl již brzy žádat o podmíněné propuštění.
13. Krajský soud dle stěžovatele chyboval v tom, že měl ihned nařídit jeho propuštění, a nikoliv kontaktovat Nejvyšší soud a odeslat mu spis k novému rozhodnutí.
14. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v rámci dovolání náleží rozhodnutí o vazbě výlučně Nejvyššímu soudu, a proto neměl žádnou zákonnou možnost, jak zjevně protiprávní stav napravit, než spis opětovně postoupit Nejvyššímu soudu.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dne 9. 1. 2014 v příslušném informačním systému (eLustrace) zjišťoval, zda je stěžovatel zbaven osobní svobody, a zjistil, že nikoliv. Dle citovaného vyjádření je to poprvé, co došlo k tomu, že tato informace byla mylná. Soud neměl tedy důvod pochybovat o správnosti této informace, a proto dne 22. 1. 2014 nerozhodoval o vazbě stěžovatele, neboť se domníval, že není ve výkonu trestu odnětí svobody. Když byl na skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu, následně upozorněn krajským soudem, tak o vazbě neprodleně rozhodl podle §265l odst. 4 trestního řádu. Dle jeho názoru je k takovému rozhodnutí výlučně oprávněný Nejvyšší soud, a proto bylo jeho povinností za nastalé situace tak i učinit. Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor stěžovatele, že mu již následně nepříslušelo takové rozhodnutí přijmout, neboť dovolací řízení nebylo ukončeno dnem 22. 1. 2014.
16. Stěžovatel ve své replice trvá na své stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
17. Ústavní soud považuje za nutné rozdělit přezkum zbavení svobody stěžovatele na dvě období. A to na období od rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (22. 1. 2014) do napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2014 a na období po tomto rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby.
A. Období 22. 1. 2014 až 5. 3. 2014
18. Dne 22. 1. 2014 se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 83/2013-917 ze dne 1. 7. 2013. Tento rozsudek byl však usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159-2013-53 ze dne 22. 1. 2014 zrušen. V období od tohoto usnesení Nejvyššího soudu do napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2014 nebylo vydáno žádné rozhodnutí o zbavení stěžovatele osobní svobody. Důvodem bylo zřejmé pochybení Nejvyššího soudu, který o vazbě dne 22. 1. 2014 opomenul rozhodnout. Ústavní soud tak nemůže než konstatovat, že v tomto období byl stěžovatel zbaven osobní svobody bez jakéhokoliv právního důvodu, a tedy v rozporu se svým právem plynoucím z čl. 8 odst. 1 Listiny.
19. Není tu však žádné rozhodnutí, k jehož kasaci by Ústavní soud mohl přistoupit, a není zde ani možnost zakázat nějakému orgánu veřejné moci, aby v porušování stěžovatelova práva pokračoval, neboť tento zásah již netrvá a není zde ani hrozba jeho opakování.
20. Ústavní soud je toho názoru, že není namístě ani deklaratorní výrok podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004 (N 59/33 SbNU 95) k takovému výroku přistoupil, což však odůvodnil skutečností, že "v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, na jejichž využití soudy nereagovaly adekvátně; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost". V nyní posuzované věci však ústavní stížnost byla podána až 14. 3. 2014, tedy po odeznění namítané situace. V tento moment již stěžovatel měl ovšem k dispozici jiné účinné prostředky nápravy než ústavní stížnost.
21. V případě nezákonného či protiústavního zbavení osobní svobody, které již odeznělo, je v situaci, kdy nehrozí bezprostřední opakování zásahu, jediným myslitelným prostředkem nápravy náhrada majetkové a nemajetkové újmy. Přiznat takovou náhradu však není v kompetenci Ústavního soudu. Pokud tedy právní řád takovou možnost připouští, je povinností stěžovatelů takový prostředek nápravy vyčerpat, předtím než se obrátí se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
22. Podle §6a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") je stát odpovědný za porušení práva na osobní svobodu a podle tohoto zákona se dotčená osoba může domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění, včetně finančního, za vzniklou nemajetkovou újmu. V případě stěžovatele není pochyb o tom, že byl zbaven svobody nezákonně a protiústavně (viz bod 18 výše), a měl tak a stále má možnost svůj nárok podle tohoto zákona uplatnit, což však neučinil.
23. Tato část stížnosti musí být tedy odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
24. K obdobnému výkladu, že v případě již skončeného porušení práva na osobní svobodu je adekvátním prostředkem nápravy možnost domáhat se náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dospívá ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, §36-41).
25. Ústavní soud podotýká, že tento jeho názor je pro stěžovatele výhodnější a lépe ochraňuje jejich základní práva. Pro dotčené osoby není v těchto situacích vůbec nutné se obracet s ústavní stížností na Ústavní soud, který beztak by mohl pouze deklarovat porušení jejich práv, ale mohou se rovnou obrátit na příslušný orgán podle zákona o odpovědnosti státu se svým nárokem na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Je plně v pravomoci těchto orgánů a případně soudů v následném soudním řízení otázku vzniku odpovědnosti státu posoudit bez nutnosti předchozího deklaratorního výroku Ústavního soudu. V důsledku tak stěžovatelé dosáhnou nápravy rychleji, než kdyby se museli nejdříve obracet na Ústavní soud a vyčkávat jeho rozhodnutí.
B. Období po 5. 3. 2014
26. Stěžovatelovy námitky proti napadenému usnesení, kterým Nejvyšší soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu §67 písm. a) trestního řádu (útěkové vazba), jsou dvojího druhu. Za prvé stěžovatel namítá, že k takovému rozhodnutí nebyl Nejvyšší soud vůbec příslušný a za druhé namítá nedostatečnou odůvodněnost takového rozhodnutí a vůbec nedostatečné důvody pro jeho vzetí do vazby. Ústavní soud tyto námitky posoudí postupně.
1. Údajné jednání Nejvyššího soudu ultra vires
27. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu úkony orgánu státu učiněné mimo jeho zákonné kompetenční vymezení jsou úkony učiněnými ultra vires a jedná se o úkony defektní. Soud se dopustí jednání ultra vires v případě, kdy si svévolně, tj. bez opory v zákoně, rozšíří svou jurisdikci a takové jednání sebou nese dopady (zásahy) do základních práv stěžovatele v důsledku svévole [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), body 34, 41].
28. V nyní posuzované věci je klíčové posoudit, zda Nejvyšší soud, potom co 22. 1. 2014 rozhodl o dovolání stěžovatele, měl následně dne 5. 3. 2014 kompetenci rozhodnout dle §265l odst. 4 trestního řádu o vazbě stěžovatele.
29. Podle §265l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Obecný význam slova zároveň je "v témž čase, současně, najednou" (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994). Rovněž teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že slovem zároveň je nutno myslet ve stejný den jako v rozhodnutí o dovolání. Pokud by tomu tak nebylo a Nejvyšší soud by o vzetí do vazby rozhodl například až den následující poté, co zrušil rozsudky, na jejichž základě se dovolatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, tak by v mezidobí neexistoval právní důvod zbavení osobní svobody dovolatele, jak tomu nakonec bylo i u stěžovatele v nyní posuzovaném případě.
30. Ústavní soud si je vědom, že zde přistupuje k výkladu podústavního práva, který mu zásadně nepřísluší. Nicméně děje se tak v kontextu vzetí do vazby, kde zákonnost, tedy soulad i s podústavním právem, je explicitní podmínkou ústavnosti zbavení svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny umožňuje vzetí do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Odstavec 2 tohoto ustanovení umožňuje zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Každé zbavení svobody musí být v prvé řadě v souladu se zákonem, a to jak hmotněprávně, tak procesně [viz nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), bod 41].
31. Ústavní soud tedy přisvědčuje argumentaci stěžovatele, že §265l odst. 4 trestního řádu opravňuje Nejvyšší soud rozhodnout o vazbě pouze ve stejný den jako o dovolání.
32. Avšak ne každý mylný výklad podústavního práva zakládá protiústavní zásah do práv jednotlivců. Jak vyplývá z výše zmíněné judikatury Ústavního soudu, o jednání orgánu ultra vires půjde, pouze pokud má znaky svévole.
33. Ústavní soud se nedomnívá, že pochybení Nejvyššího soudu dosahuje intenzity svévole. V momentě, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele, byl zjevně příslušný rozhodnout i o jeho vazbě. Jeho pochybení spočívalo v tom, že tak neučinil "zároveň", ale až více než o měsíc později, nicméně stále v situaci, kdy o vazbě stěžovatele nebylo přijato žádné jiné rozhodnutí. Nejvyšší soud si tedy nepřisvojil kompetenci, která by mu vůbec nepříslušela, pouze mylně interpretoval časové omezení této kompetence.
34. Z hlediska ústavněprávních požadavků na vzetí do vazby je také podstatné, že o vazbě stěžovatele rozhodl soud, tak jak vyžaduje čl. 8 odst. 5 Listiny.
35. Každopádně v nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemusí rozhodnout, zda pochybení v tom, který soud o vazbě stěžovatele rozhodl, které nedosahovalo intenzity svévole, zakládá tak intenzivní zásah do ústavních práv stěžovatele, že došlo k jejich porušení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je totiž vadné především z následujících důvodů.
2. Dostatečné odůvodnění napadeného usnesení
a) Obecné principy
36. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že svoboda jednotlivce představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot a v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719) a nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 14 a 35]. Obdobně Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP") považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, §45).
37. Nicméně je nutno mít na paměti, jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že každé rozhodování o vazbě se odehrává jen v rovině pouhé pravděpodobnosti - a nikoli jistoty - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 17]. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), bod 19].
38. Nicméně tato určitá deference ze strany Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů o vazbě je podmíněna právě pečlivým posouzením konkrétních okolností jednotlivých případů obecnými soudy. V opačném případě totiž odpadá hlavní důvod tohoto zdrženlivého přístupu, že jsou to obecné soudy, které jsou detailně obeznámeny se skutkovými okolnostmi případu, jsou v přímém kontaktu s dotčenými osobami a samy posoudily existenci všech relevantních okolností pro zásah do práva na osobní svobodu obviněného. Z těchto důvodů Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje požadavek náležitého odůvodnění vazebních rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 19; nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 14; či nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014 (N 37/72 SbNU 419), bod 23].
39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235) tento požadavek shrnul následovně:
"21. Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v případě čl. 8 odst. 2 Listiny, který předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem, je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě je tak odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Je proto nezbytné získat dostatek podkladů a poznatků, které při rozhodování obecným soudům umožní právě tyto všechny okolnosti zhodnotit. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (...).
22. Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění označujícího konkrétní skutečnosti, na nichž je postaveno uvalení vazby, je zvláště významný v situaci, kdy je hodnocena oprávněnost obavy vedoucí k uvalení útěkové vazby na stěžovatele [§67 písm. a) tr. Řádu]. Ústavní soud ... vymezil prostor ústavně konformní interpretace ustanovení §67 písm. a) trestního řádu tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu, tedy každá z těchto skutkových podstat je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání."
40. Ústavní soud také v minulosti kritizoval formální odůvodnění vazby obecnými soudy používáním stereotypních formulací v rozhodnutích soudů o prodloužení vazby, což vzbuzuje podezření, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi. Pochybením je také pokud soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014, body 37-38).
41. Obdobně ESLP ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že každé zbavení osobní svobody jednotlivce musí být pečlivě posouzeno příslušnými soudy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, jímž ESLP shledal porušení práva na osobní svobodu stěžovatele právě z důvodu, že český soud nepodrobil detenci stěžovatele pečlivému přezkumu a odůvodnění jeho rozhodnutí bylo velice povrchní). ESLP zdůrazňuje, že je na orgánech rozhodujících o vazbě, aby určily konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zbavení osobní svobody. Orgány musí prozkoumat všechny skutkové okolnosti svědčící pro i proti odklonění se od pravidla respektování osobní svobody a musí tyto důvody uvést ve svých rozhodnutích (rozsudek ve věci Sorokin proti Rusku ze dne 30. 7. 2009 č. 7739/06, §55).
42. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), bod 34]. V tomto nálezu Ústavní soud také uvedl dva základní faktory, které musí obecné soudy zkoumat, pokud posuzují důvodnost dalšího trvání útěkové vazby:
"31. V první řadě (...) musí soud zvážit případné námitky obviněného, který má právo prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše musí být přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.
32. Druhým faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. (...) obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu (...)."
43. Podle judikatury ESLP musí být vazba vždy založena na relevantních a dostatečných důvodech. Vedle délky hrozícího trestu by podle judikatury ESLP nebezpečí útěku mělo být posuzováno s ohledem na různé faktory, zvláště ty týkající se povahy dotyčné osoby, její mravy, domov, zaměstnání, majetek, rodinné vztahy a všechny druhy vazeb k zemi, v níž je proti ní vedeno trestní stíhání (rozsudek ve věci Becciev proti Moldavsku ze dne 4. 10. 2005 č. 9190/03, §58, a rozsudek ve věci Shenoyev proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 2563/06, §54). Nebezpečí útěku ze strachu před sankcí se postupem času snižuje také proto, že jestliže se do délky trestu započítává doba strávená ve vazbě, snižuje se také doba, kterou by obviněný musel po svém případném odsouzení ve vězení skutečně strávit, což snižuje pokušení uprchnout (rozsudek ve věci Neumeister proti Rakousku ze dne 27. 6. 1968 č. 1936/63, §10). Nebezpečí vyhýbaní se spravedlnosti nemůže být abstraktní, ale musí být podpořeno konkrétními důkazy (Becciev, §59). Vnitrostátní soudy mají také povinnost zvažovat i jiné záruky, že se osoba nebude vyhýbat spravedlnosti (rozsudek ve věci Fešar proti České republice ze dne 13. 11. 2008 č. 76576/01, §54).
44. Pokud jde konkrétně o vazbu cizinců z důvodu absence vazeb na zemi, tak například ve věci Tariq proti České republice ESLP shledal, že pouhá skutečnost, že stěžovatel byl cizincem a jeho rodina byla v zahraničí, i když zcela relevantní při počátečním vzetí do vazby, již není dostatečným důvodem pro vazbu trvající čtyři roky (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01, §92). Dostatečným důvodem samozřejmě může být, pokud obviněný se již nějakým způsobem pokusil vyhnout spravedlnosti, i když ani poté ne na příliš dlouhou dobu (viz tamtéž a rozsudek ve věci Czajka proti Polsku ze dne 13. 2. 2007 č. 15067/02, §46). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014 Ústavní soud kritizoval paušální odůvodnění útěkové vazby poukazem na to, že obžalovaný je cizincem bez zohlednění jeho konkrétní situace a absencí argumentačního vypořádání se s dalšími relevantními okolnostmi (body 40-41).
b) Vlastní přezkum nyní projednávané věci
45. Ústavní soud předně poznamenává, že v nyní posuzovaném případě jde o specifickou situaci oproti běžnému rozhodování o vazbě. Nynější stěžovatel byl již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtyř let. Toto pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, protože právní kvalifikace skutku byla nesprávná a jednání stěžovatele popsané ve výroku o vině má znaky přípravného jednání, nikoliv dokonaného skutku. Nejvyšší soud tedy nijak nepopřel odůvodněnost shledání stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu, pouze rozhodl, že je třeba změnit právní kvalifikaci na přípravu.
46. Situace, kdy jsou Nejvyšším soudem zrušeny jak prvoinstanční rozsudek, tak rozsudek odvolacího stupně, aniž by bylo zpochybněno odsouzení obžalovaného za trestný čin, se jeví být podobnou situaci, kdy obžalovaný byl již shledán vinným ze spáchání trestného činu soudem prvního stupně, byť nepravomocně. K této situaci se Ústavní soud vyjádřil v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014 (N 56/73 SbNU 119), kde dovodil, že "[o]dsouzení soudem prvního stupně k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě Ústavní soud uznává, že riziko útěku, či skrývání se je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo".
47. Může nastat i situace, kdy i po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu je téměř jisté (nezmění-li se skutkový stav), při vázanosti nižších soudů názorem Nejvyššího soudu, že obžalovaný bude znovu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Poté je otázkou, jaké by byly ústavněprávní požadavky na kvalitu vazebních důvodů ve specifické situaci, kdy již je téměř jistota, tedy nikoliv pouze hrozba, pokračování výkonu trestu odnětí svobody po novém rozhodnutí. Tato situace však v nyní posuzovaném případě nenastala, a proto se k ní Ústavní soud nebude vyjadřovat.
48. V nyní posuzovaném případě bylo po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu možné, aby vzhledem k nově nastalé právní situaci, když věc byla překvalifikována z dokonaného trestného činu na jeho přípravu, soudy dále snížily trest až na tři roky odnětí svobody [viz §58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku], který by mohl být i podmíněně odložen (§81 odst. 1 trestního zákoníku). Proto v dané situaci nebylo jasné, že stěžovateli bude vůbec uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Zároveň nelze ani hovořit o hrozbě vysokého trestu, který mohl být nejvýše čtyři roky (viz níže) a vzhledem k tomu, kolik času již stěžovatel ve vazbě a odnětí svobody strávil, tak efektivně pouze dva roky a tři měsíce. V takové situaci, kdy stěžovateli ani nemusel být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze slevovat z požadavků na odůvodnění uvalení vazby, byť nejsou pochyby o vině stěžovatele.
49. Nejvyšší soud uvedl dva důvody pro vzetí stěžovatele do útěkové vazby. Za prvé stěžovatel není vázán k pobytu na území České republiky a za druhé hrozí mu vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku.
50. Již při pohledu na uvedené důvody je zřejmé, jak paušálně, automaticky a bez pečlivého posouzení věci a individuálních okolností stěžovatele Nejvyšší soud k rozhodnutí přistoupil. Stěžovateli v této fázi totiž vysoký trest odnětí svobody ani trest propadnutí majetku nehrozí. Ústavní soud pak připomíná svou ustálenou judikaturu, že z hlediska důvodů pro útěkovou vazbu není podstatná typová výše sazby pro daný trestný čin, ale uložení jaké výše trestu lze reálně předpokládat pro konkrétního obviněného při konkrétních okolnostech daného případu [viz nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 29, a nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 12].
51. Stěžovatel byl předchozím, pravomocným rozhodnutím vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtyř let a vyhoštění na dobu deseti let. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno pouze z podnětu dovolání stěžovatele. Dovolání podané Nejvyšším státním zástupcem bylo odmítnuto. Na stěžovatele se tedy plně vztahovalo ustanovení §265s odst. 2 trestního řádu, podle kterého bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Zákaz reformationis in peius se zcela jistě aplikuje na druh a výměru trestu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292). Stěžovatel tedy v novém řízení mohl být odsouzen maximálně k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků, což je značně odlišné od osmi až dvanácti let uvedených Nejvyšším soudem, které mu v době rozhodování Nejvyššího soudu nehrozily ani teoreticky, natož tak reálně. Trest odnětí svobody ve výši čtyř let nelze podle judikatury Ústavní soudu pro účely vazby považovat za vysoký trest, kterým je trest ve výši nejméně osmi let [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3); nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 20; a nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 29].
52. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování Nejvyššího soudu stěžovatel byl v detenci již téměř dva roky, tak fakticky mu hrozil trest odnětí svobody v nejvyšší míře dvou let a tří měsíců. Za situace, kdy se započítává do délky trestu doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě, se pokušení obviněných uprchnout či skrývat se postupně nutně snižuje, neboť se snižuje i délka možného trestu. Tyto měnící se podmínky způsobené plynutím času představují podstatný faktor při posuzování útěkové vazby, se kterým se každý soud rozhodující o pokračování vazby musí vypořádat. Tento faktor je zvlášť podstatný v situaci, kdy potenciální výše trestu se od počátku trestního stíhání, kdy soudy mohly uvažovat o sazbě 8 až 12 let, snížila na maximálně dva roky a tři měsíce. V takové situaci je nepřijatelné, že Nejvyšší soud v zásadě jen reprodukoval důvody vazby, které byly obsaženy v předchozích vazebních rozhodnutích (viz bod 2 výše), která byla vydána v době, kdy stěžovateli ještě teoreticky mohl hrozit trest odnětí svobody v rozmezí 8-12 let. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí tuto zásadní změnu situace vzniklou plynutím času zcela pominul.
53. Ústavní soud však nepovažuje za dostatečný pro odůvodnění útěkové vazby ani druhý důvod uvedený Nejvyšším soudem, a to, že stěžovatel "není vázán k pobytu na území České republiky". I když obecně jde o relevantní důvod, tento není v napadeném rozhodnutí dostatečně konkretizován. Sám Nejvyšší soud v předchozí větě odůvodnění svého usnesení zmiňuje, že stěžovatel v České republice žije a pracuje, má zde rodiče a vlastní rodinu jinde nemá, což jsou faktory, které spíše svědčí pro existenci vazeb stěžovatele na Českou republiku. Jiná fakta Nejvyšší soud v odůvodnění neuvádí. Z rozhodnutí tedy není jasné, na jakém základě Nejvyšší soud učinil závěr, že stěžovatel není vázán k pobytu na území České republiky.
54. Nejvyšší soud ani nezkoumal další možné faktory relevantní pro uvalení útěkové vazby, které Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva zmiňují ve svých rozhodnutích (viz body 42-43 výše).
55. Ústavní soud tedy uzavírá, že vzetí stěžovatele do vazby nebylo založeno na dostatečných důvodech a napadené odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za řádné a vyčerpávající. Ústavní soud připomíná, že jde o rozhodnutí, na základě kterého byl stěžovatel zbaven osobní svobody, což je vždy nutno považovat za podstatný zásah do základních práv člověka, a proto je nutno trvat na řádném posouzení všech relevantních okolností a tomu odpovídající kvalitu odůvodnění (viz bod 36 výše).
56. Ústavní soud je dále toho názoru, že Nejvyšší soud chyboval, pokud o vazbě stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, neboť to mělo za následek, že stěžovatel nebyl Nejvyšším soudem osobně slyšen a neměl příležitost se vyjádřit k důvodům vazby (viz níže). Stěžovatel si však na absenci svého slyšení Nejvyšším soudem nestěžuje, a tudíž Ústavní soud tuto okolnost jako samostatný derogační důvod nebude uvádět. Je však nutno tuto otázku posoudit i v kontextu požadavků na dostatečné důvody a dostatečné odůvodnění vazebního rozhodnutí. Stěžovatel totiž ani neměl možnost se vyjádřit před soudem k důvodům o svém vzetí do vazby. Přitom obviněný má právo uvádět existenci konkrétních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu a soudy tyto námitky musí zvážit (viz judikaturu Ústavního soudu citovanou v bodu 42 výše). V dané věci však stěžovatel vůbec takovou možnost nedostal.
57. O dovolání dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Na následné písemné a údajně i telefonické dotazy právního zástupce stěžovatele Nejvyšší soud nereagoval a bez předchozího upozornění rozhodl dne 5. 3. 2014 o vzetí stěžovatele do vazby opět v neveřejném zasedání.
58. Ústavní soud dodává, že v nyní posuzované věci je zjevné, že kontradiktornost v řízení o rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě by měla na kvalitu jeho rozhodnutí pozitivní vliv. Stěžovatel by například zcela jistě, tak jak činí v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že mu již hrozí trest odnětí svobody efektivně v maximální výši dvou let a tří měsíců. Ani z tohoto důvodu nemůže tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát z hlediska respektování základních práv stěžovatele.
59. Pokud jde o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24).
60. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) Ústavní soud shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle §265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází tak k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného.
61. Ústavní soud si je vědom pozdějšího usnesení sp. zn. IV. ÚS 4091/12 ze dne 10. 1. 2013, ve kterém jiný senát Ústavního soudu neshledal, že by Nejvyšší soud měl povinnost v rozhodování podle §265l odst. 4 trestního řádu osobně vyslechnout osobu, kterou bere do vazby (bod 11) s odkazem na znění tohoto ustanovení, podle něhož se v řízení o dovolání při novému vzetí do vazby ustanovení o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud považuje tento názor za rozporný s dřívějším právě zmíněným nálezem a na rozdíl od nálezu není usnesení formálně závazné (viz čl. 89 odst. 3 Ústavy ve spojení s §58 zákona o Ústavním soudu).
62. Ústavní soud ani neopomenul, že po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325) byl §265l odst. 4 trestního řádu novelizován a bylo explicitně stanoveno, že při tomto rozhodování Nejvyššího soudu se ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání neužijí. Nicméně toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby. Ústavní soud dodává, že k nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle §265l odst. 4 trestního řádu dospívá i komentářová literatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3270).
63. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledává, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, neboť jeho vzetí do vazby nebylo řádně odůvodněno a nebylo podloženo dostatečnými důvody. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.