ECLI:CZ:US:2014:1.US.1408.14.1
sp. zn. I. ÚS 1408/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti společnosti Moravia Green Power s. r. o., se sídlem Všenory, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem Všenory, K. Mašity 409, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Afs 73/2013-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky, v článku 11 odst. 1, článku 26 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje zásadní nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu (vycházejícího z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), že v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle §237 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), ani v případném navazujícím řízení před správním soudem pro posouzení otázky likvidačního dopadu odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření dle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o podpoře výroby elektřiny"), resp. §14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, na výrobce elektrické energie není prostor a jediným institutem použitelným v případě rdousícího efektu solárního odvodu je prominutí daně Ministrem financí dle §260 daňového řádu. Stěžovatelka namítá, že institut paušálního prominutí daně ve smyslu ustanovení §260 odst. 1 daňového řádu nepředstavuje efektivní řešení daného problému, mj. proto, že se jedná o institut nenárokový, a navíc proti případnému rozhodnutí ministra financí není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka se přitom na rozdíl od Nejvyššího správního soudu domnívá, že v případě naplnění likvidačních důsledků solárního odvodu ve smyslu závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 mohou finanční orgány (resp. správní soudy) v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu posoudit konkrétní případy výrobců elektrické energie, neboť opačný postup by vedl k porušení principu legitimního očekávání ve smyslu garancí zakotvených v článku 1 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 10 Af 619/2012 - 46, zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2012, č. j. 7301/12-1200, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2012, č. j. 348774/12/077910302673, č. j. 348779/12/077910302673 a č. j. 348789/12/077910302673, ze dne 23. 7. 2012, č. j. 378222/12/077910302673, a ze dne 9. 8. 2012, č. j. 407157/12/077910302673, jimiž nebylo vyhověno stížnostem stěžovatelky na postup plátce daně (společnost E.ON Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ust. §7a a násl. zákona o podpoře výroby elektřiny. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud pravidelně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky v ní vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele (respektive stěžovatelky MGP 2 s.r.o., se shodným sídlem a zastoupené týmž jednatelem a právním zástupcem) v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jeho podrobné zdůvodnění je stěžovatelce nepochybně známé, a proto postačí na ně toliko odkázat.
Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, a musí být odmítnut rovněž.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu