ECLI:CZ:US:2014:1.US.1463.14.1
sp. zn. I. ÚS 1463/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Juráčka, právně zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 6 Ads 8/2013-26 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012 č. j. 36 Ad 4/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 odst. 1 Listiny
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje ve věci přiznání odchodného podle §155 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "služební zákon") ve výši 222 798 Kč. Podstatou rozhodnutí je závěr, že odměna za služební pohotovost není součástí služebního příjmu jakožto podkladu pro výpočet odchodného příslušníků Hasičského záchranného sboru.
3. Stěžovatel s takovým výkladem správního orgánu a soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti tvrdí, že dle ustanovení §112 služebního zákona jsou služební příjem a odměna za služební pohotovost dvě různá peněžitá plnění s rozdílnou výší. Zákon v §112 odst. 1 uvádí, že za služební příjem se považují peněžitá plnění poskytovaná příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Za služební pohotovost na pracovišti stěžovatel pobíral peněžité plnění od bezpečnostního sboru, a proto se domnívá, že se jedná o služební příjem. Pokud správní orgány z hrubého měsíčního služebního příjmu vyňaly odměnu za služební pohotovost a z takto modifikovaného služebního příjmu vycházely při stanovení výše výsluhových nároků, pak postupovaly nezákonně a soud stěžovateli neposkytl ochranu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odkázal na ustanovení §166 služebního zákona (část osmá, hlava II.), účinného v době vydání rozhodnutí o odchodném, podle něhož se za měsíční služební příjem pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Podle §113 služebního zákona tvoří služební příjem příslušníka pouze základní tarif, příplatek za vedení, příplatek za službu v zahraničí, zvláštní příplatek, osobní příplatek a odměna. Odměnou je přitom míněno jednorázové plnění specifikované v ustanovení §123 služebního zákona (za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu, splnění naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka nebo dosavadní výkon služby při dovršení 50 let věku), nikoli odměna za služební pohotovost. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že odměna za služební pohotovost není součástí služebního příjmu, neboť podstatou služební pohotovosti není výkon služby, ale připravenost k jejímu výkonu, nastane-li taková potřeba. O služebním příjmu a odměně za služební pohotovost také pojednává služební zákon separátně, neboť jeden nárok není součástí druhého a nelze je tudíž směšovat.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatele vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, když z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud v podstatě jako další soudní instance znovu přezkoumal správnost výpočtu odchodného, jak jej učinily správní orgány.
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu