ECLI:CZ:US:2014:1.US.1521.14.1
sp. zn. I. ÚS 1521/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem Brno, Krušinova 140/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1411/2013-19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 To 99/2013-142 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 12. 2012 č. j. 30 T 98/2012-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. 3 Tdo 1411/2013-19 bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 To 99/2013-142. Krajský soud zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 12. 2012 č. j. 30 T 98/2012-94, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."); příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části prvostupňového rozsudku. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 100 Kč (tj. 40 000 Kč). Pro případ, že by uložený trest nebyl ve lhůtě vykonán, se mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval mj. tím, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že v trestním řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování a hodnocení důkazů vykazuje rysy svévole. Soudy podle stěžovatele při rozhodování nerespektovaly ústavní princip in dubio pro reo. Porušena byla i zásada nullum crimen sine lege, neboť obecnými soudy nebyla řádně zohledněna subsidiarita trestní represe.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (nebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
5. Vyhověl-li by v dané věci Ústavní soud návrhu stěžovatele, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů. Soudy dostatečně a přiléhavě odůvodnily své právní závěry ve vztahu k oprávněnosti trestního stíhání osoby stěžovatele pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv.
6. K argumentaci stěžovatele je třeba uvést, že ačkoli v trestním právu bezpochyby platí zásada subsidiarity trestní represe, vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., tato má relevanci pouze ve vztahu k případům, kdy je možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Ústavní soud zdůrazňuje, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [shodně např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena jen tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem k okolnostem nelze dovodit v řešené věci.
7. V rámci základní skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§274 odst. 1 tr. zák.) trestní zákoník kriminalizuje jednání pachatele, jenž ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost (zde řízení motorového vozidla), při níž mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že skutková podstata stíhaného přečinu byla naplněna a jeho pachatelem je stěžovatel. Vzhledem k tomu, že právní závěry obecných soudů neshledal Ústavní soud v rozporu s výsledky provedeného dokazování, a v trestním řízení rovněž nenastalo závažné pochybení procesního charakteru, nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
8. Lze proto znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení jím vypočtených základních práv. Poněvadž Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu