ECLI:CZ:US:2014:1.US.1525.14.1
sp. zn. I. ÚS 1525/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Jozefa Fiedlera, toho času ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Dariou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo nám. 91, 580 01 Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 14 To 29/2014-49 ze dne 19. 2. 2014 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 285/2013-27 ze dne 7. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Havlíčkově Brodě podle §71a trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o tom, že se vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ani jeden ze soudů neuvedl, z jakých konkrétních indicií dovodil existenci "důvodné obavy" ve vztahu k důvodu vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že jen poukaz na to, že je obviněný stíhán pro zvlášť závažný zločin spojený s vysokou trestní sazbou, sám o sobě nestačí. Okresní soud dle něj neuvedl, z čeho konkrétně dovozuje svou obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, či bude v trestné činnosti pokračovat, resp. z čeho vyvozuje její důvodnost. Okresní soud se však dle jeho názoru v daném případě nezabýval okolnostmi svědčícími ani pro, ani proti omezení osobní svobody, resp. tyto okolnosti nehodnotil, náležitě a důsledně neodůvodnil. V této souvislosti okresnímu soudu vytkl absenci odůvodnění, proč nelze důvod vazby nahradit mírnějším opatřením, tj. z jakého konkrétního důvodu či důvodů nelze využít zákonem nabízeného a stěžovatelem navrženého institutu dohledu probačního úředníka či z jakého konkrétního důvodu či důvodů nebylo možné uložit některé z předběžných opatření, kterých se v daném případě nabízí hned několik, pakliže by byly splněny další zákonem stanovené podmínky. Stejnými vadami dle názoru stěžovatele pak trpí i rozhodnutí stížnostního soudu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl a rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Na těchto svých závěrech pak stěžovatel setrval i v replice k vyjádření účastníků řízení. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Jak okresní soud, tak i krajský soud v napadeném rozhodnutí vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V posuzované věci předně nelze přehlédnout, že Ústavní soud se již vazbou stěžovatele a důvody jejího trvání zabýval, a to dokonce ve vztahu k rozhodnutí vydaným (cca o měsíc) později, než je tomu v případě nyní napadených vazebních rozhodnutí, a sice v usnesení sp. zn. III. ÚS 1943/14 ze dne 26. 6. 2014, s nímž je stěžovatel seznámen. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné podotkl, že "je tedy třeba odmítnout námitku, dle níž bylo v předmětném řízení porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že se okresní soud ve svém odůvodnění explicitně nezabýval možností uplatnění mírnějších zajišťovacích opatření. Tento fakticky však pouze formální nedostatek totiž zcela napravil krajský soud". Z uvedeného je zejména zřejmé, že krajský soud se těmito možnostmi zabýval nejen v tehdy napadeném rozhodnutí č. j. 13 To 114/2014-226 ze dne 6. 3. 2014, nýbrž i v dřívějším, tj. nyní napadeném rozhodnutí (srov. str. 4 a 5). Krom toho je potřeba podotknout, že v rozhodnutích napadených ústavní stížností v řízení sp. zn. III. ÚS 1943/14 bylo odkazováno na nyní napadená vazební rozhodnutí (obdobně jako je v nich brán ohled na ještě dřívější vazební rozhodnutí, resp. na rozhodnutí týkající se přímo samotného vzetí stěžovatele do vazby) a pakliže tyto odkazy ve svém souhrnu již byly jako ústavně konformní aprobovány, bylo by překvapivé, kdyby měl Ústavní soud nyní na tutéž věc opačný názor. Pokud jde o zbývající námitky, jimiž stěžovatel vesměs opakuje argumenty již dříve uplatněné, postačí v podrobnostech odkázat nejen na rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, ale především na zbývající část odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu. Celkově tedy rozporovaná rozhodnutí obou obecných soudů obstojí. Důvod k zásahu Ústavního soudu, ospravedlnitelný toliko vybočením z výše naznačených limitů, proto není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu