ECLI:CZ:US:2014:1.US.156.14.1
sp. zn. I. ÚS 156/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Evy Hejlové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013 č. j. 29 Co 197/2013-194 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2012 č. j. 5 C 473/2008-150, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 13. 1. 2014 a doplněnou dne 27. 1. 2014 se Eva Hejlová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody - poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení ve smyslu §13 odst. 1 a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. 8. 2013 č. j. 29 Co 197/2013-194, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se domáhala poskytnutí zadostiučinění v celkové výši 50 000 Kč (později ve výši 42 500 Kč, po vyplacení částky 7 500 Kč žalovanou) za nemateriální újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodnímu soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a následně před místně příslušným Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001, jako soudy I. stupně, jakož i v řízení před odvolacím soudem, kdy vystupovala jako jedna z právních nástupkyň původního žalobce Antonína Hejla. Jednalo se o řízení zahájené dne 16. 7. 1996 žalobou původního žalobce o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. V dubnu 2002 původní žalobce zemřel a dědické řízení bylo skončeno v březnu 2003. Jako dědičky a právní nástupkyně do řízení vstoupily dcery a manželka původního žalobce. Žaloba o neplatnost skončení pracovního poměru byla dne 3. 1. 2006 zamítnuta a rozhodnutí soudu I. stupně bylo dne 8. 9. 2006 potvrzeno. V rámci předběžného projednání před Ministerstvem spravedlnosti byla celková délka soudního řízení shledána jako nepřiměřená a žadatelkám bylo, po zvážení a posouzení relevantních kritérií, vyplaceno celkem 22 500 Kč, t. j. pro jednotlivé žadatelky poměrně částka ve výši jedné třetiny, jež činila 7 500 Kč. Žalobkyně s částkou v této výši nesouhlasila, žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí však požadavek na další zaplacení částky považovala za nepřiměřený.
Dne 20. 12. 2012 rozsudkem č. j. 5 C 473/2008-150 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") žalobu žalobkyně o zaplacení částky 42 500 Kč zamítl, žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobkyně a žalovanou, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl mimo jiné k závěru, že rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru bylo rozhodnutím statusovým a mohlo mít značný význam pro účastníka, který se takového rozhodnutí domáhal; uvedený význam však nelze připisovat nástupkyním původního žalobce, když navíc byla žaloba zamítnuta. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni již poskytnutá částka 7 500 Kč byla více než dostačující. O nákladech řízení mezi žalobkyni a žalovanou bylo rozhodnuto podle §150 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobkyně byla ve věci úspěšná z 15% a za tohoto stavu žalovaná by měla právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné neúčtovala; proto soud vyslovil, že se žalované právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Dne 29. 8. 2013 rozsudkem č. j. 29 Co 197/2013-194 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 5 C 473/2008-150 potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že nalézací soud o věci rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu, který posoudil správně i po stránce právní, došel-li k závěru, že žaloba není důvodná, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení vyšší částky, než která jí byla žalovanou plněna z titulu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť správně aplikoval ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona o odpovědnosti státu; nalézací soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení vzhledem k procesnímu výsledku sporu, ve kterém byla žalovaná v převažující části úspěšná.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení před civilními soudy a v části V ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy skutkové okolnosti posuzovaly svévolně, vytrženě z kontextu a nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu ani judikaturu Ústavního soudu.
V části VI ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a nálezy Ústavního soudu ve věci přiměřenosti peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatelka tvrdila, že skutkové závěry odvolacího soudu byly v extrémním rozporu s tím, co vyplynulo z provedených důkazů, a že právní posouzení její věci odvolacím soudem judikaturu Nejvyššího soudu České republiky ani Ústavního soudu nerespektovalo.
V části VII ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým nalézací soud a soud odvolací rozhodly o nákladech řízení, a nesouhlasila s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Byla toho názoru, že odvolací soud si počínal svévolně, pokud jí nepřiznal v rozporu s §136 a §142 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů řízení, neboť byla úspěšná v základu věci. Poukázala na nálezy Ústavního soudu ohledně nákladů řízení a vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud judikaturu Ústavního soudu ignoroval, čímž se dopustil libovůle v rozhodování a diskriminace účastníků řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti, bylo především tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením její věci nalézacím a odvolacím soudem, a nesprávným rozhodnutím o nákladech řízení před těmito soudy.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže Ústavní soud uplatnit svoji kasační pravomoc.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
V řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") proto Ústavní soud neshledal opodstatněným.
K té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti náhradově nákladovým výrokům, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo obecné tvrzení, že jí obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení. Ústavní soud je toho názoru, že z náhradově nákladového výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu jakýkoliv náznak protiústavnosti neplyne a že tento výrok opřený o ustanovení §150 o. s. ř. nalézací soud dostatečně odůvodnil; obdobně ani z náhradově nákladového výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud nezjistil jakýkoliv náznak protiústavnosti, neboť zcela odpovídal výsledku řízení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu