ECLI:CZ:US:2014:1.US.1685.14.1
sp. zn. I. ÚS 1685/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Adamem Wilkem, Ph.D., advokátem se sídlem Boskovice, Masarykovo náměstí 36/35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 6 Tdo 122/2014-23, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2013 č. j. 6 To 90/2013-386 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 53 T 10/2013-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 53 T 10/2013-339 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."). Za spáchání předmětného trestného činu byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Skutkový základ pro odsouzení stěžovatele představovalo trestněprávní jednání spočívající v tom, že dne 30. 12. 2012 se záměrem zmocnit se cizí věci na ulici fyzicky napadl kolemjdoucí Janu N. (jedná se o pseudonym) a snažil se jí vytrhnout kabelku, kterou držela v pravé ruce. Když se mu to nepodařilo, neboť poškozená kabelku držela pevně, strčil ji do zad, načež jmenovaná upadla na obrubník chodníku. Při pádu stěžovatel poškozené kabelku z ruky vytrhl a následně z místa činu utekl, přičemž jí takto odcizil finanční hotovost ve výši asi 1 300 Kč, mobilní telefon zn. Nokia, doklady, klíče a další věci, vše v celkové hodnotě 6 635 Kč. Sražením na zem stěžovatel poškozené způsobil tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo s minimálním posunem a tříštivou zlomeninu hlavice a krčku pažní kosti vpravo s posunem úlomků, v důsledku čehož byla jmenovaná citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu 9 až 11 týdnů; v období od 30. 12. 2012 do 5. 2. 2013 byla hospitalizována, a i poté se nacházela v domácím ošetření, závislá na pomoci druhých při stravování, hygieně a oblékání. Jednání stěžovatele u poškozené vyvolalo rovněž posttraumatickou stresovou poruchu.
3. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2013 č. j. 6 To 90/2013-386 jako nedůvodné zamítl. Dovolání bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 2. 2014 č. j. 6 Tdo 122/2014-23 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen za spáchání trestného činu loupeže bez dostatečného prokázání viny. V trestním řízení nebyl podle tvrzení stěžovatele proveden jediný přímý důkaz prokazující příčinnou souvislost mezi vznikem zranění poškozené a jeho trestněprávním jednáním. Ani nepřímé důkazy nevedou k závěru o příčinném vztahu mezi řečenými skutečnostmi. Stěžovatel dále namítal, že mu bylo soudy odepřeno právo na řádnou obhajobu v důsledku nevyhovění jeho důkazním návrhům (rekonstrukce na místě činu a rekognice). Zdůraznil rovněž, že obecné soudy nijak nepřihlédly k jím tvrzené skutečnosti, že byl k doznání přinucen příslušníky policie. Porucha zdraví vzniklá poškozené měla být podle názoru stěžovatele soudy posouzena jako prostá, nikoli těžká újma na zdraví (znalecký posudek provedený v řízení nebyl dostatečným podkladem pro závěr o těžké újmě na zdraví).
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavněprávní intenzity a zásah do základních práv stěžovatele však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
6. Objektem trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zák. je zájem na ochraně majetku a svobodného rozhodování člověka. Objektivní stránka tohoto zvlášť závažného zločinu spočívá v tom, že pachatel proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Po subjektivní stránce se v základní skutkové podstatě vyžaduje úmyslné zavinění. Čin je dokonán násilným jednáním anebo pohrůžkou bezprostředního násilí se záměrem zmocnit se majetku jiné osoby, a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. V posuzované věci se však pachatel (stěžovatel) podle závěru soudů cizí věci i zmocnil, a mimoto způsobil svým trestněprávním jednáním poškozené těžkou újmu na zdraví [zvláště přitěžující okolnost - §173 odst. 2 písm. b) tr. zák.].
7. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Nalézací soud provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů ze strany obecného soudu, a to ani tehdy, pokud by se s jeho hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. V souzené věci zjištěný skutkový stav lze pak označit za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel.
8. Z výše řečených důvodů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu