ECLI:CZ:US:2014:1.US.1728.13.1
sp. zn. I. ÚS 1728/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek, obchodních společností 1) NARGAM, S.A., se sídlem Cornella, Ctra. D´Esplugues 120-122, Španělské království, a 2) MIOR, S.L., se sídlem Barcelona, Ronda General Mitre 147, Španělské království, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2012, č.j. 29 Cdo 4622/2010-165, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č.j. 7 Cmo 298/2009-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i princip právního státu zakotvený v čl. 1 Ústavy.
II.
2. Stěžovatelky se jako společnice obchodní společnosti NARGAM, s.r.o., svým návrhem podaným u Městského soudu v Praze domáhaly vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady této společnosti ze dne 29. 8. 2007, a to s odůvodněním, že předmětná valná hromada nebyla řádně svolána a stěžovatelky se jí proto nemohly zúčastnit. Poukazovaly přitom na to, že jim ze strany svolavatelky předmětné valné hromady, obchodní společnosti SEGETA, S.L., sice byly ve dnech 16. a 17. 7. 2007 doručeny jisté písemnosti, avšak nejednalo se o pozvánky na valnou hromadu, jak je chybně uvedeno v notářském zápisu z valné hromady, ale o dopis od obchodní společnosti MAISTI, S.L. (další ze společníků obchodní společnosti NARGAM, s.r.o.).
3. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, č.j. 79 Cm 387/2007-66, tak, že byla vyslovena neplatnost všech usnesení předmětné valné hromady. Ve vztahu k otázce, zda byly stěžovatelky na předmětnou valnou hromadu řádně pozvány, soud prvního stupně uvedl, že je-li písemnost zasílána prostřednictvím držitele poštovní licence, je těžké prokázat, co bylo obsahem obálky, a to i za předpokladu, že na obálce je uvedeno, co obsahuje. Chce-li mít kdokoli důkaz o doručení písemnosti, pak dle názoru soudu prvního stupně přichází v úvahu pouze jediný způsob doručení, a to doručení písemnosti adresátovi s potvrzením o převzetí listiny adresátem. Takový důkaz však v řízení nebyl předložen ani navržen. Soudu prvního stupně proto nezbylo než uzavřít, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelky pozvánku na předmětnou valnou hromadu obdržely a usnesení valné hromady je tudíž třeba označit za neplatná.
4. Toto rozhodnutí bylo následně změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č.j. 7 Cmo 298/2009-135, tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení předmětné valné hromady byl zamítnut. Odvolací soud poté, co zopakoval a částečně doplnil dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatelky v řízení neprokázaly nepravdivost obsahu notářského zápisu, který je veřejnou listinou. Zasláním pozvánky doporučenou poštou svolavatelkou SEGETA, S.L., a předložením příslušných poštovních dodejek bylo dle názoru odvolacího soudu učiněno vše, co lze požadovat ve vztahu k řádnému svolání valné hromady. Odvolací soud tak nepřisvědčil tvrzení stěžovatelek, že obsahem zásilek odeslaných jim obchodní společností SEGETA, S.L., a doručených jim ve dnech 16. a. 17. 7. 2007, byla prostá kopie dopisu od dalšího společníka, obchodní společnosti MAISTI, S.L., který jim byl v originále doručen též v zásilce odeslané přímo touto společností a doručené jim dne 17. 7. 2007.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelky napadly dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2012, č.j. 29 Cdo 4622/2010-165, odmítnuto jako zjevně bezdůvodné ve smyslu §243b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"). V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatelek je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, kdy stěžovatelky namítají, že pokud by odvolací soud "správně" provedené důkazy vyhodnotil, dospěl by k opačným skutkovým zjištěním stran toho, zda jim byla pozvánka na napadenou valnou hromadu doručena či nikoli. Tato námitka však dle názoru dovolacího soudu není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů v dovolacím řízení rozhodná, přičemž dovolací soud neshledal ve způsobu, jakým odvolací soud dospěl k závěru o tom, že pozvánky na napadenou valnou hromadu byly stěžovatelkám doručeny, nic, co by odvolacímu soudu bylo možno vytknout.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelky napadly ústavní stížností. V ní předestřely vlastní skutkovou verzi věci, přičemž namítaly, že soudy hodnotily provedené důkazy "nesprávným" způsobem a jejich úvahy a závěry tak nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelky poukazovaly také na to, že napadená rozhodnutí nebyla odůvodněna způsobem stanoveným v §157 odst. 2 občanského soudního řádu, když z nich nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
IV.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí, a tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodovací činnosti těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, nepředstavuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
8. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelek uplatněnými v ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelek na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy nedošlo. Stěžovatelky se svým návrhem u obecných soudů domáhaly vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti NARGAM, s.r.o., ze dne 29. 8. 2007. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž obecné soudy dospěly při posouzení, zda stěžovatelkám byla doručena pozvánka na předmětnou valnou hromadu či nikoli. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Stejně jako dovolací soud v případě dovolání stěžovatelek, dospěl i Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje pouze polemiku stěžovatelek s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy (zejména soudem odvolacím). Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy však Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat (a to ani v případě, kdy by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné). Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), v důsledku čehož by jedině mohlo dojít k vybočení ze zásad spravedlivého procesu [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)]. Takové pochybení však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stran nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odvolací i dovolací soud důvody, pro něž tyto nepřisvědčily skutkové verzi případu předestřené jim stěžovatelkami, v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily; Ústavní soud nemá, co by jim v tomto ohledu vytkl.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu