ECLI:CZ:US:2014:1.US.1928.14.1
sp. zn. I. ÚS 1928/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Z. B., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupené JUDr. Jiří Novákem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, s.r.o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 č. j. 37 T 5/2012-2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013 č. j. 2 To 44/2013-2270 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 7 Tdo 180/2014-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů v její trestní věci. Stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 6 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 č. j. 37 T 5/2012-2006, byla stěžovatelka jako spolupracující obviněná uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl soudem prvního stupně uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců. O odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci tak, že napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2013 č. j. 2 To 44/2013-2270, z podnětu odvolání stěžovatelky zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu odnětí svobody u stěžovatelky a způsobu jeho výkonu a nově uložil stěžovatelce trest odnětí svobody v délce trvání 3 roků nepodmíněně ve věznici s dozorem. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 7 Tdo 180/2014-69 odmítnuto.
3. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy pochybily, když ji shledaly vinnou shora uvedeným zločinem v jeho kvalifikované formě, neboť v jejím jednání absentují znaky spojení s organizovanou skupinou. Nesprávnou právní kvalifikací pak soudy zasáhly do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, protože nedovoleným způsobem rozšířily výklad předmětné trestní normy v její neprospěch a stěžovatelka tak byla odsouzena za těžší trestný čin (resp. trestný čin v kvalifikované formě), aniž k tomu byla dána opora v zákoně. Podle stěžovatelky je k tomu, aby skupina osob mohla být považována za organizovanou skupinu, nezbytné, aby mezi všemi jejími členy (tj. minimálně mezi třemi osobami) existovala součinnost při plánování a koordinace trestné činnosti, která zvyšuje pravděpodobnost spáchání trestného činu. Ze skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že plánování a koordinace činnosti probíhala pouze mezi R. K. a stěžovatelkou. J. K. se na plánování a koordinaci nepodílel a do trestné činnosti nebyl zapojen jinak než tím, že nakupoval kokain a platil za něj sjednanou cenu. K takové míře zapojení dospěl i soud prvního stupně (a v návaznosti na něj i odvolací soud), který dovodil existenci dohody o kupní ceně za jeden gram drogy. J. K. tedy nebyl vůbec včleněn do společenství tvořeného J. K. a stěžovatelkou - byl odběratelem drogy a navíc nebyl jediným odběratelem, neboť stěžovatelka s J. K. prodávali kokain i dalším osobám. Ani fakt, že mezi všemi jmenovanými došlo k předávání peněz za drogy, nečiní z jejich jednání jednání kvalifikované. Naopak stěžovatelka poukazuje na fakta týkající se rozdělení zisku z prodeje dodaného kokainu, která jednoznačně svědčí závěru, že vztahy mezi stěžovatelkou a R. K. na straně jedné a J. K. na straně druhé byly pouze vztahy mezi dodavateli a odběratelem bez intenzivnější kooperace. Shora popsaným způsobem tedy došlo jednak k porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 7 Úmluvy, protože jí byl uložen trest bez opory v zákoně, když jednání stěžovatelky naplnilo pouze znaky základní, a nikoliv kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatelka spatřuje v rozhodnutích obecných soudů, proti kterým brojí touto stížností, vady také ve vztahu k právní kvalifikaci množství omamné látky, se kterým měla nakládat a nesouhlasí se způsobem aplikace právního předpisu na její případ. Správně měly soudy své právní posouzení množství kokainu, se kterým měla stěžovatelka nakládat, posoudit tak, že nedosahovalo hranice značného množství.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Stěžovatelka svou stížnost směřuje výlučně proti interpretaci podústavního práva obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů. Jak je uvedeno výše, Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud by mohl napadená rozhodnutí zrušit, pouze pokud by interpretace a aplikace příslušných předpisů podústavního práva vykazovala extrémní vybočení z principů zakotvených v Ústavě a Listině. Tomu však v tomto případě není, neboť rozhodnutí obou soudů je řádně odůvodněno, přičemž interpretace příslušných ustanovení nevykazuje znaky libovůle či svévole či jiný extrémní zásah do práv stěžovatelky.
7. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu