ECLI:CZ:US:2014:1.US.1959.13.1
sp. zn. I. ÚS 1959/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Lakatoše, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Prostějov, Sádky 1605/2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č.j. 12 Co 186/2013 - 73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2013, ve znění doplnění ze dne 6. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Na základě rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Jihomoravskou oblast (dále jen "ČTÚ"), ze dne 14. 8. 2003, č.j. 172846/2003-6371, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit právnímu předchůdci vedlejšího účastníka řízení, obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., částku ve výši 12.890,- Kč s příslušenstvím, představující cenu za poskytnuté telekomunikační služby. Na základě návrhu vedlejší účastnice řízení, obchodní společnosti Intrum Justitia, s.r.o., jíž byla pohledávka přiznaná výše specifikovaným exekučním titulem postoupena, byla usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 11. 2012, č. j. 24 EXE 1918/2012 - 28, nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka přiznané uvedeným ex. titulem.
3. Dne 9. 1. 2013 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka je již promlčená. Okresní soud v Prostějově svým usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 24 EXE 1918/2012 - 43, tento návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění uvedl, že uvedené rozhodnutí ČTÚ je platným exekučním titulem vydaným podle zvláštních právních předpisů o správním řízení. Toto rozhodnutí vydal ČTÚ coby příslušný správní orgán na podkladě soukromoprávní smlouvy o poskytnutí telekomunikačních služeb, uzavřené mezi stěžovatelem a původní oprávněnou. Soud prvního stupně dal sice stěžovateli za pravdu v tom ohledu, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, avšak stěžovatel se dle jeho názoru mýlí, pokud se domnívá, že v předmětné věci již došlo k uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "starý občanský zákoník"), dle něhož platí, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Soud prvního stupně k tomu dále uvedl, že předmětný exekuční titul nabyl právní moci dne 3. 9. 2003, přičemž návrh vedlejšího účastníka na nařízení exekuce byl u soudního exekutora podán dne 24. 10. 2012, tedy ve lhůtě dle §110 odst. 1 starého občanského zákoníku, a tudíž k promlčení práva přiznaného exekučním titulem dosud nedošlo.
4. Proti právě uvedenému rozhodnutí se stěžovatel odvolal, přičemž namítal nesprávné právní posouzení věci exekučním soudem, který dle stěžovatele dospěl k chybnému závěru, že vymáhaná pohledávka je pohledávkou soukromoprávní, jež se promlčuje ve lhůtách stanovených starým občanským zákoníkem.
5. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 22. 5. 2013, č.j. 12 Co 186/2013-73, odvolání stěžovatele nevyhověl a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak znovu vyložil, z jakého důvodu je třeba na právní vztah vzniklý mezi stěžovatelem a poskytovatelem telekomunikačních služeb, resp. jeho právním nástupcem, nahlížet jako na vztah soukromoprávní, řídící se režimem zakotveným ve starém občanském zákoníku. Odvolací soud dále s ohledem na obsah vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání stěžovatele upozornil na usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, jež se týká aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "starý správní řád"), v případech, kdy bylo rozhodnutím správního úřadu přiznáno takové právo, které podléhá promlčení podle práva hmotného. Podle právě uvedeného rozhodnutí velkého senátu se v případech, kdy je rozhodnutím správního úřadu přiznáno právo, jež se promlčuje podle práva hmotného, nepoužije ustanovení §71 odst. 3 starého správního řádu, dle něhož lze rozhodnutí správního úřadu vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. S ohledem na tuto skutečnost a dále na skutečnost, že v předmětné věci je třeba otázku promlčení a běhu promlčecí doby posuzovat podle právní úpravy obsažené ve starém občanském zákoníku, pak odvolací soud uzavřel, že právo přiznané vedlejšímu účastníku předmětným exekučním titulem nebylo dosud promlčeno a s ohledem na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ani prekludováno, a tudíž zde není dán důvod pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jehož se stěžovatel dovolával.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
7. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatele s právními závěry, k nimž obecné soudy na základě stěžovatelem nerozporovaných skutkových zjištění dospěly a jež se týkaly otázky aplikovatelnosti ustanovení §71 odst. 3 starého správního řádu na projednávaný případ. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazoval na to, že právě uvedené ustanovení nebylo obecnými soudy v jeho věci aplikováno, ačkoli aplikováno být mělo. Stěžovatel v této souvislosti namítal nežádoucí odklon od ustálené soudní praxe, což je dle jeho názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a principem právní jistoty. Stěžovatel dále vyslovil domněnku, že pokud by zákonodárce zamýšlel omezit aplikaci předmětného ustanovení pouze na případy, kdy hmotněprávní předpisy nezakotvují promlčení práva přiznaného rozhodnutím správního orgánu, pak by tento úmysl zákonodárce nalezl odraz i ve znění předmětného ustanovení, což se však nestalo. Obecné soudy tak dle názoru stěžovatele vyložily předmětné ustanovení způsobem překračujícím jejich pravomoc, čímž narušily princip dělby moci jako základní hodnoty demokratického právního státu, a zároveň právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v rozporu se zákonem nepřihlédly k prekluzi vymáhané pohledávky.
8. V této souvislosti si Ústavní soud nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze.
9. Po prostudování vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud nejen že neshledal pochybení v právním posouzení věci obecnými soudy, nýbrž kvituje i vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí provedené odvolacím soudem. Pokud jde o tvrzený nežádoucí odklon od konstantní judikatury, kterýžto se stěžovatel snažil podpořit i citováním názoru Ústavního soudu, Ústavní soud sám již ve skutkově obdobné věci naprosto přiléhavě judikoval, že námitku stran změny interpretace určité otázky na základě změny judikatury nelze považovat za porušení právní jistoty stěžovatele, a to s ohledem na skutečnost, že judikatura i výklad určitých právních pojmů se neustále přirozeně vyvíjí a v průběhu doby mění (srov. usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. 2955/09). Ústavní soud se v tomto usnesení vyjádřil rovněž k ústavnosti závěrů vyplývajících ze stěžovatelem napadaného usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004. Tyto závěry pak Ústavní soud označil za ústavně konformní (viz usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. 2955/09, obdobně též usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 39/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu týkající se změny rozhodovací praxe soudů obecných a problematiky aplikace ustanovení §71 odst. 3 starého správního řádu v rámci soukromoprávních vztahů tak nelze ani v právě posuzovaném případě nahlížet na postup odvolacího soudu, jenž se řídil usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, jako na ústavně nekonformní. Je sice pravdou, že uvedené rozhodnutí velkého senátu vskutku znamenalo průlom do tehdejší rozhodovací praxe, avšak právě z toho důvodu byl k jeho vydání povolán velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, jemuž se předkládají k rozhodnutí věci, o kterých v praxi nepanuje shoda. Formalizované proceduře umožňující odklon od dosavadní ustálené judikatury tak bylo učiněno zadost. Rozhodl-li tedy velký senát ve prospěch desetileté promlčecí lhůty dle starého občanského zákoníku (u pravomocně přiznaných nároků) na úkor tříleté prekluzivní lhůty dle ust. §71 odst. 3 starého správního řádu, bylo toto rozhodnutí směrodatné pro budoucí rozhodovací praxi a citování starších rozhodnutí je tak v argumentaci stěžovatele zcela účelové a právně bezvýznamné. Neobstojí ani námitka narušení principu dělby moci či přisvojování si zákonodárné pravomoci ze strany obecných soudů. Soudcovské dotváření práva je doktrínou uznávaným způsobem vyplňování tzv. zákonných mezer, jejichž vzniku se - ani při nejlepší vůli zákonodárce - vyhnout nelze.
11. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud uzavírá, že není správná konstrukce stěžovatele, dle které bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno tím, že se obecné soudy jeho argumentací nezabývaly, k jím tvrzené právní interpretaci nepřihlédly, aniž by tuto skutečnost dostatečně zdůvodnily, a přitom se neoprávněně odklonily od ustálené judikatury, když svévolně postupovaly podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, které svým obsahem odporuje znění starého správního řádu.
IV.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu