ECLI:CZ:US:2014:1.US.1995.13.1
sp. zn. I. ÚS 1995/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dostála, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 1503/2012-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2012, č. j. 8 Co 601/2011-195, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 7. 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.
Stěžovatel (jakožto žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 329 038,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Stěžovatel (jako dlužník) uzavřel se společností PKD stavba, s.r.o. (jako přejímajícím) smlouvu o převzetí plnění dle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v níž se přejímající zavázal, že splní za dlužníka veškeré závazky, které vzejdou ze soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (v němž měl stěžovatel postavení žalovaného). Toto soudní řízení bylo specifikováno jednak spisovou značkou 16 Cm 300/95 a dále předmětem řízení, jímž bylo vrácení vrtačky a automobilu Ford Tranzit nebo uhrazení částky odpovídající tržní ceně uvedeného hmotného investičního majetku, stanovené soudním znalcem. Dále stěžovatel uzavřel s V. Kleinem (jako ručitelem) smlouvu o ručení, v níž se ručitel zavázal, že pohledávku ze smlouvy o převzetí plnění uspokojí, pokud tak neučiní společnost PKD stavba, s.r.o.
Rozsudkem ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 16 Cm 43/2006 (dříve vedeno pod sp. zn. 16 Cm 300/95) byl stěžovatel zavázán k úhradě částky 262 600,- Kč a nákladů řízení. Ani přejímající (podle smlouvy o převzetí plnění) ani ručitel (podle smlouvy o ručení) tuto částku stěžovateli neuhradil.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem (v pořadí třetím, když prvním byla žaloba zamítnuta, druhým rozsudkem bylo žalobě vyhověno) ze dne 19. 7. 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, žalobu zamítl, když dovodil, že plnění specifikované v předmětných smlouvách, které odkazovalo na řízení vedené pod sp. zn. 16 Cm 300/95, nelze brát jako totožné s předmětem řízení pod sp. zn. 16 Cm 43/2006, po jehož úhradě stěžovatelem se tento domáhá úhrady žalované částky po vedlejších účastnících.
V řízení vedeném pod sp. zn. 16 Cm 300/95 se společnost UNISTAD spol. s r. o. (žalobce) domáhala po stěžovateli (žalovaném) mj. vydání věcí - vrtačky a automobilu Ford Tranzit, event. není-li to možné, zaplacení částky odpovídající tržní ceně těchto věcí. Poté co společnost PKD stavba, s.r.o. předala žalující společnosti UNISTAD spol. s r. o. předmětný automobil, došlo ze strany společnosti UNISTAD, spol. s r. o. se souhlasem soudu ke změně žaloby, když se nadále domáhala peněžité náhrady za znehodnocení tohoto vozidla a jeho nepoužitelnost. Toto řízení bylo vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 16 Cm 43/2006.
Podle názoru soudu, poté co došlo k vrácení automobilu Ford Transit a následné změně žaloby, je zřejmé, že takovýto závazek nebyl a nemohl být předmětem smlouvy o převzetí plnění. Soud přihlédl k tomu, že v předmětné smlouvě o převzetí plnění byl předmět smlouvy specifikován nejen spisovou značkou, ale též konkrétní specifikací předmětu řízení. Pokud tedy došlo v tomto řízení ke změně žaloby s novým předmětem řízení, kterého se žalobce domáhal z jiného právního důvodu, nejedná se již o totožný předmět řízení tak, jak byl specifikován ve smlouvě o převzetí plnění. Pokud tedy stěžovatel na základě rozhodnutí v takovém řízení plnil, nelze najít žádnou souvislost mezi touto úhradou a smlouvou o převzetí plnění, a tedy mu nevznikla žádná škoda, které by se mohl po vedlejších účastnících domáhat.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 8 Co 601/2011-195, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jakož i s právními závěry soudu prvního stupně. Pouze zdůraznil, že předmětem řízení (v části týkající se smlouvy o převzetí plnění a smlouvy o ručení) bylo vydání věci (tedy ochrana vlastnictví) - šlo o žalobu na vydání s tzv. eventuálním petitem - požadavkem na náhradu škody pro případ, že věc (automobil Ford Tranzit) nebude možno vydat. Poté, co byl automobil vydán společnosti UNISTAD, spol. s r. o. a stěžovatel byl zavázán rozsudkem zaplatit společnosti UNISTAD, spol. s r. o. finanční částku z titulu bezdůvodného obohacení (náhrada za znehodnocení vozidla a jeho nepoužitelnost), nemůže jít o závazek, který byl předmětem smlouvy o převzetí závazku. Současně nelze dovodit, že právní důvod k plnění vychází ze stejného skutkového stavu, neboť v době zahájení řízení byl předmětný automobil neoprávněně zadržován dlužníkem, zatímco v době skončení řízení měl tento automobil ve svém držení již věřitel (společnost UNISTAD, spol. s r. o.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 1503/2012-220, řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 7. 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatele odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 1503/2012-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2012, č. j. 8 Co 601/2011-195, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 7. 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, podává stěžovatel ústavní stížnost ze dne 26. 6. 2013, kterou dne 20. 8. 2013 doplňuje.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy. Poté uvádí jednotlivá pochybení, kterých se měly obecné soudy dopustit.
Nejvyššímu soudu vytýká, že tento odmítl dovolání v rozporu se zákonem, když má za to, že jeho dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel je názoru, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil závazné právní názory a pokyny, na základě kterých bylo následně jeho žalobě vyhověno (v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, odvolací soud žádný závazný právní názor nevyslovil, proto je dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nepřípustné.
Porušení svých práv spatřuje též v odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu neprokázání, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem, podle kterého změnou žaloby došlo k tomu, že předmět původního řízení sp. zn. 16 Cm 300/95 již není totožný s předmětem řízení sp. zn. 16 Cm 43/2006 z důvodu, že nejsou totožná skutková tvrzení, ani žalobní petit. Dále podrobně rekapituluje průběh řízení v předmětné věci, cituje žalobní petity, obsahy smlouvy o převzetí plnění a smlouvy o ručení, s cílem přesvědčit, že v průběhu řízení uplatňovaná skutková tvrzení a žalobní petity jsou totožné. Má tedy za to, že pokud byl povinen žalobci (společnosti UNISTAD, spol. s r. o.) plnit v nyní projednávané věci, nepochybně se na toto plnění vztahuje ujednání smlouvy o převzetí plnění a smlouvy o ručení.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, své právní názory dostatečně odůvodnily, jejich právní názory mají oporu ve skutkovém stavu a Ústavní soud k nim nemá žádné výhrady. Stěžovatel pouze nesouhlasí se závěry těchto soudů a domáhá se jejich přehodnocení. V posuzované věci jde o výklad běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, k čemuž Ústavní soud, jak již bylo shora uvedeno, není povolán.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu Okresního soudu Nový Jičín sp. zn. 18 C 430/2006 a s ohledem na to, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když shledal, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle kterého bylo jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Uvedené ustanovení zakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud dostatečně odůvodnil, proč neshledal dovolání stěžovatele přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 3. 2. 2011, č. j. 42 Co 332/2010-150, zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, když žádný právní názor závazný pro soud prvního stupně v rozhodnutí nevyslovil. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud v usnesení ze dne 3. 2. 2011, č. j. 42 Co 332/2010-150 (str. 3), vytýká soudu prvního stupně absenci hodnocení námitky žalovaných ohledně totožnosti předmětu řízení a dále výslovně podává právní názor odvolacího soudu o tom, že není správný názor soudu prvního stupně, pokud jde o právní hodnocení otázky vzniku dluhu ve výši žalované částky, přičemž zde současně odvolací soud vyslovuje závazný právní názor v této věci ve vazbě na vznik škody, včetně navazujícího právního názoru na okamžik počátku prodlení, Ústavní soud tento názor nesdílí a po přezkoumání předmětného rozhodnutí v něm neshledal konkrétní zavazující právní názory odvolacího soudu, jak by měl soud prvního stupně ve věci rozhodnout. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Ústavní soud dodává, že obecné pokyny k doplnění dokazování či k řádnému odůvodnění nepředstavují závazný právní názor. Jde pouze o určitý návod, jak postupovat, aby následné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumatelné. Závazným právním názorem je takový právní názor odvolacího soudu, který má na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, to znamená mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Primární důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně spočíval v jeho nepřezkoumatelnosti. Určité obecné pokyny odvolacího soudu, které stěžovatel namítá, se nikterak nepromítly do následného nového rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ani námitce stěžovatele, týkající se odmítnutí dovolání z důvodu, že nebyl prokázán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto je nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Jak již Ústavní soud uvedl, ze strany stěžovatele jde o pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudu, jejíž podstatou je jeho nesouhlas se závěry obecných soudů, že jeho (v současném řízení uplatňovaný) nárok nevychází z původního nároku podle žaloby ve sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95, k jehož úhradě se žalovaní zavázali na základě smlouvy o převzetí plnění a smlouvy o ručení. Ústavní soud se ztotožnil s judikaturou podpořeným názorem Nejvyššího soudu, podle kterého v posuzovaném případě jde o rozdílné nároky vymezené rozdílnými žalobními petity. Nelze směšovat předmět řízení spočívající ve vydání věci s eventuálním petitem (vydání automobilu Ford Tranzit, event. uhrazení částky odpovídající tržní ceně, pokud nebude možné vozidlo vydat - viz řízení pod sp. zn. 16 Cm 300/95) s řízením, v němž byla uplatňována náhrada za znehodnocení vozidla a jeho nepoužitelnost (tj. po vrácení předmětného vozidla - viz řízení pod sp. zn. 16 Cm 43/2006).
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry obecných soudů a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení, jež by mělo nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu