ECLI:CZ:US:2014:1.US.2003.14.1
sp. zn. I. ÚS 2003/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. S., zastoupené Mgr. Šárkou Korencovou, advokátkou, sídlem v Praze 1, Štupartská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014 č. j. 64 Co 385/2013-582, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 11. 6. 2013 se Mgr. Aneta Szczepankiewicz (dále jen "matka" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o určení výživného na nezletilého.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 25. 3. 2013 rozsudkem č. j. 39 P 57/2008-524 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") k návrhu matky mimo jiné zvýšil otci výživné na nezletilého počínaje dnem 1. 9. 2011 na částku 25 000 Kč měsíčně, a vyčíslil dluh na výživném částkou 180 572 Kč; dále vyslovil, že se tím mění rozsudek Soudu kantonu Ženeva ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. JTPI/15438/2004 ve spojení s rozsudkem Soudního dvora v Ženevě ze dne 10. 6. 2005 sp. zn. ACJC/742/05, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak k návrhu matky, která se domáhala zvýšení výživného pro nezletilého od 1. 9. 2005 ve výši 50 000 Kč měsíčně.
Dne 13. 3. 2014 rozsudkem č. j. 64 Co 385/2013-582 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání matky rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 3. 2013 č. j. 39 P 57/2008-524 změnil tak, že otec je povinen platit od 1. 9. 2008 na výživu nezletilého částku 20 000 Kč měsíčně do 31. 8. 2011, ohledně běžného výživného od 1. 9. 2011, lhůty k plnění a platebního místa, tento rozsudek potvrdil; ve výroku o dluhu na výživném změnil tak, že za dobu od 1. 9. 2008 do 28. 2. 2014 činí tento dluh 406 694 Kč, který je otec povinen zaplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám matky; výrok o změně rozsudků Švýcarské federace zrušil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem odvolacího soudu byla porušena její základní práva a svobody dle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. Byla toho názoru, že "byly tak zásadním způsobem poškozena její práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, že tím právě došlo k bezprecedentně nezákonnému postupu vůči stěžovatelce a nezletilému a tedy i nesprávnému a nezákonnému rozhodnutí ve věci samé." Soudy její návrh posoudily "bez provedení zcela zásadních zjištění ohledně finančních možností otce, kdy v podstatě vycházely toliko z tvrzení otce, aniž by tato byla jakkoliv z jeho strany dále prokazována, nebo aniž by si soud učinil potřebná zjištění ze své úřední povinnosti, když stěžovatelka k tomuto navrhovala celou řadu důkazů i možností, jak se k požadovaným zjištěním dobrat."
Stěžovatelka dále uvedla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela nepřípustným způsobem nahradil skutková zjištění vlastní úvahou, a polemizovala s jeho skutkovými a právními závěry. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II ÚS 671/09 a tvrdila, že "v interpretaci a následné aplikaci zákonných ustanovení došlo k rozporu se zákonnými cíly ochrany práv nezletilého a ve výsledku k porušení práv stěžovatelky plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle části páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), celou řadou procesních pochybení obecných soudů, zejména vadným postupem při dokazování, nesprávným hodnocením v řízení provedených důkazů a z něj plynoucím nesprávným právním posouzením její věci. Stěžovatelka byla toho názoru, že se obecné soudy, zejména však soud odvolací, nedostatečně vyrovnaly se všemi jí uplatněnými tvrzeními, zejména ve vztahu k odůvodněným potřebám nezletilého, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce. Dle názoru Ústavního soudu však námitky uplatněné v ústavní stížnosti z valné části pouze opakovaly tvrzení stěžovatelky již uplatněná v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud dostatečně vyrovnal v odůvodnění svého rozhodnutí.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky odvolacím soudem Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě je napadené rozhodnutí odvolacího soudu podrobně a srozumitelně odůvodněno a splňuje tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Z tohoto pohledu obsahovala ústavní stížnosti jen velmi obecná tvrzení a těžištěm námitek stěžovatelky byl spíše nesouhlas se způsobem hodnocení v řízení provedených důkazů; s námitkami v daném směru se Ústavní soud vypořádal již výše.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu