ECLI:CZ:US:2014:1.US.2035.14.1
sp. zn. I. ÚS 2035/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Terezie Zubkové, 2/ Ing. Pavla Zubka, 3/ Ing. Václava Zubka, 4/Heleny Matuszné a 5/ JUDr. Josefa Zubka, všech právně zastoupených JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 10 Co 27/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2014 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až v případě, že náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti výše uvedenému soudnímu rozhodnutí ústavní stížností, aniž by vyčerpali všechny relevantní procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). V napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě byli stěžovatelé náležitě poučeni o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu, což také následně učinili (viz příloha ústavní stížnosti).
Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb. Přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech sice obecně závisí na úvaze Nejvyššího soudu, nicméně podání tohoto mimořádného opravného prostředku, byť nebude shledáno přípustným, je nezbytnou podmínkou pro splnění podmínky uvedené v novelizovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož se podmínka vyčerpání všech procesních prostředků vztahuje nově i na mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. též znění novelizovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle čl. IV odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. platí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil (srov. též bod 4 sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb.). O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť lhůta pro uplatnění dovolání zjevně počala stěžovatelům plynout až po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., když rozhodnutí, proti němuž bylo lze dovolání podat, bylo vydáno dne 28. 2. 2014.
Protože stěžovatelé v dané věci dovolání podali a rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, je podání ústavní stížnosti za dané situace předčasné. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, tak začne stěžovatelům běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj