ECLI:CZ:US:2014:1.US.2419.12.1
sp. zn. I. ÚS 2419/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kanty, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012 č. j. 2 As 147/2011-183, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2011 č. j. 30 A 8/2011-138, rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 8. 9. 2009 č. j. RR/2288/09 a rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 27. 5. 2009 č. j. OVÚP/3919/09/My, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje a Městského úřadu Klatovy, jako účastníků řízení, a Pošumavského aeroklubu Klatovy o. s., zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vídeňská 9, Klatovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje (dále jen "krajský úřad") a Městského úřadu Klatovy, odboru výstavby a územního plánování (dále jen "městský úřad") s tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Uvedl, že správními orgány nebyla respektována ústavní ochrana vlastnictví stěžovatele a obyvatel obce Chaloupky, resp. střet zájmů nebyl řešen ústavně konformním způsobem a tento deficit nebyl napraven ani soudy rozhodujícími ve správním soudnictví. Veřejná moc podle stěžovatele zcela rezignovala na ochranu jedince a jeho soukromého vlastnictví s pomocí územního plánu a místo toho formalistickým přístupem odůvodnila, proč má umístění stavby (hangáru) strpět. Upozornil též na to, že proces vydávání individuálního správního aktu - rozhodnutí o umístění stavby - byl zatížen zásadní vadou, neboť nemá oporu v opatření obecné povahy, a to změně územního plánu č. 5 města Klatovy. Správní orgány též neprověřovaly možnost umístění hangáru v jiné části předmětné parcely či v jiné části letiště tak, aby byl situován dále od obytné části obce Chaloupky. Na závěr stěžovatel dodal, že postupem krajského soudu bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jelikož soud rozhodl o správní žalobě bez nařízení jednání, aniž by stěžovatele obeslal výzvou podle §51 s. ř. s.
2. Shora označeným rozhodnutím městského úřadu bylo na základě žádosti vedlejšího účastníka vydáno rozhodnutí o umístění stavby - hangáru, letiště Klatovy, na pozemku parc. č. X, kat. území Klatovy. Rozhodnutím krajského úřadu bylo rozhodnutí městského úřadu změněno, ale pouze co do specifikace předmětného pozemku, resp. jeho označení. Samotné rozhodnutí o tom, že umístění hangáru se povoluje, zůstalo nedotčeno.
3. Krajský soud shora označeným rozhodnutím žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako nedůvodnou zamítl. Ve věci rozhodoval poté, co mu byla věc vrácena Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 31. 1. 2011 č. j. 2 As 90/2011-118) k dalšímu řízení; krajský soud se dostatečně nevypořádal se žalobními námitkami stěžovatele (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010 č. j. 30 Ca 78/2009-86). V odůvodnění nového rozhodnutí tuto vadu napravil a pečlivě se s námitkami stěžovatele vypořádal. Své rozhodnutí opřel mimo jiné o závěry správních orgánů, které posuzovaly, zda umístěním hangáru nedojde k nepřiměřenému zásahu do vlastnických nebo jiných práv osob v postavení účastníků řízení. Dospěl k závěru, že záměr není v rozporu s individuálními zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy. Uvedl, že stavba nebude umístěna v bezprostřední blízkosti obytných domů, jak stěžovatel tvrdil. Dále se vyjádřil též k namítanému zvýšení exhalací z leteckých motorů či zvýšení hluku.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Uvedl, že soud není oprávněn zabývat se vhodností umístění stavby, není oprávněn takový záměr měnit. Krajský soud vycházel při rozhodování z odborných a kvalifikovaných zjištění, soustředěných již ve fázi řízení před správními orgány. Dodal, že soud srozumitelně vyložil, proč uvedeným projektem nedojde k narušení práv žalobce v rozsahu, který by bylo možné označit za nepřiměřený, přitom odkázal též na svá předchozí rozhodnutí. K pochybnosti stěžovatele spočívající v tom, že krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by byl stěžovatel obeslán výzvou podle §51 s. ř. s, uvedl, že v tomto konkrétním případě nedošlo ze strany soudu k pochybení zakládajícímu důvodnost kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost či jiná vada řízení). Krajský soud po zrušení prvního rozsudku žalobu znovu projednal, přičemž v důsledku zrušujícího rozsudku nenastala žádná změna oproti stavu, za něhož se stěžovatel v řízení již dříve k možnosti rozhodnutí bez jednání vyjadřoval. Krajský soud, byť se dopustil formálního pochybení, svým postupem nijak neporušil stěžovatelova práva a respektoval závazný právní názor kasačního soudu. Nadto stěžovatel netvrdil, že by postupem soudu utrpěl jakoukoliv konkrétní újmu.
5. K ústavní stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení, včetně vedlejšího účastníka. Městský úřad uvedl, že jím vydané rozhodnutí je v souladu s právními předpisy, krajský úřad též setrval na svém rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost stěžovatele odmítnout. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele je koncipována obdobně jako jím podaná žaloba, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a též rozsudek Nejvyššího správního soudu, zejména pokud jde o namítanou vadu řízení, resp. absenci postupu podle §51 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že z podrobného šetření provedeného ve fázi řízení před správními orgány plyne, že z hlediska ochrany práv se postavení stěžovatele novým prostorovým uspořádáním letiště a změnou jeho pozemního provozu fakticky nezmění. Soud respektoval zásadní lidskoprávní aspekty věci, dotčeny nejsou ani významné povinnosti šetřit podstatu a smysl vlastnického práva s imperativem zákazu případného omezení vlastnického práva ve větší než přiměřené míře. Na straně stěžovatele nebyl zjištěn nelegitimní důvod zásahu do výkonu odpovídajících práv vlastníka budovaného zařízení a rovnováha současně existujících individuálních práv a veřejného zájmu tak nebyla zpochybněna. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedl, že správní orgány, které věc posuzovaly, hodnotily při vydávání napadených rozhodnutí veškeré aspekty výstavby nového hangáru i s ohledem na nesouhlasná stanoviska stěžovatele velice pečlivě, o čemž svědčí i to, že celé řízení trvalo pět let. Ústavní stížnost podal stěžovatel za situace, kdy po nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu vydal Úřad pro civilní letectví - stavební úřad povolení k výstavbě hangáru. Jak správní orgány, tak i soudy, které ve věci rozhodovaly, se důsledně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Na závěr navrhl zamítnutí stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.
6. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel uváděl obdobná tvrzení jako v ústavní stížnosti, zejména opakoval námitky stran zatížení okolí letiště výstavbou hangáru aj.
II.
7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími jak obecných soudů, tak i správních orgánů a s vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
8. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie "základních" práv a svobod jednotlivce ("core-rights"), a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že Listina ani Dodatkový protokol neobsahují definici obsahu vlastnického práva, zaručují každému právo vlastnit majetek a přiznávají vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94 a Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 312).
9. V projednávané věci dochází ke střetu vlastnického práva stěžovatele, který tvrdí, že výstavbou hangáru bude jeho vlastnické právo omezeno hlukem a exhalacemi z leteckých motorů, se zájmem vedlejšího účastníka řízení na řádném provozu letiště, včetně nezbytného zázemí (hangár). Již krajský soud a následně též Nejvyšší správní soud v této věci posuzovaly soulad vydaného povolení k výstavbě budovy hangáru jak s právními předpisy, tak i s ohledem na dopad výstavby do sféry práv stěžovatele. Upozornily přitom na skutečnost, že budova hangáru nebude v bezprostřední blízkosti obytných domů a nebude mít za následek navýšení celkového počtu stávajících letadel na letišti. Rovněž ve spojitosti s namítaným zvýšením hlučnosti v předmětné lokalitě byla vypracována zpráva posuzující právě hlukovou zátěž z provozu hangáru na letišti, jejímž závěrem bylo, že hodnocení hluku v dané lokalitě prokázalo nepřekračování limitních hladin hluku ve venkovním chráněném prostředí. Námitky stěžovatele jsou tak zcela irelevantní, když skutečnosti zjištěné krajským soudem zcela jasně prokazují, že výstavba hangáru nebude v tomto ohledu nijak omezovat jeho vlastnické právo. Je nutné zohlednit rovněž práva a oprávněné zájmy provozovatele letiště - vedlejšího účastníka řízení, který do sféry chráněných zájmů stěžovatele nijak nezasahuje a není tedy důvodu, proč by nemělo dojít k výstavbě předmětné budovy hangáru.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem správních orgánů a obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces; námitka směřovala konkrétně k postupu krajského soudu, který stěžovatele nevyzval v souladu s §51 s. ř. s., tedy zda souhlasí či nikoliv s upuštěním od ústního jednání ve věci. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je povinností soudu vyzvat účastníky řízení k poskytnutí souhlasu s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání podle §51 s. ř. s. opětovně i v případě, kdy bylo předchozí rozhodnutí krajského soudu zrušeno Nejvyšším správním soudem, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Přesto Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí v nyní projednávané věci uvádí, že v neopakování výzvy nelze shledat porušení stěžovatelových práv, které by se mohlo projevit v zákonnosti rozhodnutí. V tomto směru je nutné se se závěry Nejvyššího správního soudu ztotožnit. Stěžovatel, byť v ústavní stížnosti namítá formalistický přístup veřejné moci, sám se jej na tomto místě dovolává. Krajský soud rozhodoval opakovaně poté, co mu věc byla vrácena Nejvyšším správním soudem proto, že se dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatele; tuto vadu v dalším řízení napravil. Ve své podstatě jde tedy o nápravu vad z pohledu právního posouzení věci krajským soudem, nikoliv o nové, samostatné řízení, když navíc byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Krajský soud v novém řízení neprováděl další důkazy a vycházel z dříve zjištěného skutkového stavu. Konkrétně v nyní posuzované věci proto nebylo postupem krajského soudu porušeno právo stěžovatele na řádné projednání věci.
11. Při posouzení, zda bylo řízení před správními orgány a obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Námitky stěžovatele o porušení jeho práva na vlastnictví nejsou též přiléhavé.
12. Z uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Proto je nutné jeho stížnost označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
13. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka na úhradu jeho nákladů spojených s právním zastoupením před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávané věci důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu