ECLI:CZ:US:2014:1.US.244.13.1
sp. zn. I. ÚS 244/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného JUDr. Věrou Krejbichovou, advokátkou, sídlem Podbořany, Dukelská 160, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 13 Co 244/2011-258, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 18. 1. 2013 se David Routner (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil náhradově nákladový výrok II v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ze dne 16. 10. 2012 vydaného v řízení o úpravě poměrů k nezletilé; z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že směřuje též (a zejména) proti výroku I citovaného rozsudku.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 3. 2011 rozsudkem č. j. 23 Nc 1553/2010-161 Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") nezletilou svěřil do výchovy matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé (výrok II), rozhodl o dlužném výživném (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV).
Dne 16. 10. 2012 odvolací soud k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2011 v napadených výrocích II. a III. změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2011 částkou 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2012 částkou 6 000 měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, k rukám matky (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud svým rozsudkem porušil čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující rovnost všech účastníků v řízení, a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávných závěrech z něj vyvozených. Odvolací soud se zcela nevyrovnal s jeho tvrzeními a bez náležitého odůvodnění akceptoval skutkové závěry nalézacího soudu; zejména však nedostatečně zjistil jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry. Nalézací i odvolací soud opomenuly vyšetřovací zásadu ovládající řízení, uvěřily účelovým tvrzením a nepravdám matky a nesprávně postupovaly i při hodnocení důkazů. Odvolací soud též nedostatečně přihlédl k novým skutečnostem a současnému stavu, v němž se stěžovatel nachází, a k tomu, že nemá žádný zdroj příjmů, a tudíž by měl být vyživovací povinnosti zbaven, či by mu měla být určena v minimální výši.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že základní právo na spravedlivý proces odvolací soud porušil tím, že jeho právní závěry neměly oporu v provedeném dokazování, byly v rozporu se skutkovými okolnostmi, jeho rozhodnutí bylo projevem libovůle a bylo vydáno porušením procesní rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud - k tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces údajným nesprávným právním posouzením jeho věci odvolacím soudem - připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na snížení či zvýšení výživného na nezletilé dítě. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva odvolacím soudem (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na snížení výživného na nezletilé dítě" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatele.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Žádné podstatné procesní vady zjištěny nebyly; stěžovatel je ostatně (kromě obecného a konkrétními relevantními skutečnostmi nepodloženého tvrzení o nerovnosti účastníků řízení) ani netvrdil.
V projednávané věci je tudíž zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu