ECLI:CZ:US:2014:1.US.2440.13.1
sp. zn. I. ÚS 2440/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Žáčkové, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Božanovská 884/10, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2012 č. j. 21 C 252/2004-388 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013 č. j. 68 Co 130/2013-443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení se žalobci na stěžovatelce domáhali zaplacení peněžité částky, neboť jsou spoluvlastníky nemovitosti, a to každý z ideální 1/4, kterou stěžovatelka dle jejich tvrzení nad rámec výše svého spoluvlastnického podílu (ideální 1/2) užívá. Soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobci mají nárok podílet se na výnosech domu ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), a z tohoto titulu jim přísluší polovina z částky vypočtené na základě obvyklého nájemného určeného znaleckým posudkem, přičemž ve výsledku tato částka činila 18 950 Kč pro každého z žalobců spolu s úrokem z prodlení. Odvolací soud napadeným rozsudkem pouze změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výše přisouzené částky ve vyhovujícím výroku. Ve svých rozhodnutích soudy vycházely mimo jiné ze závěrů učiněných v rozhodnutích vydaných mezi stejnými účastníky ve stejné věci, avšak žalovaná částka se týkala jiného období, a to z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009 č. j. 22 C 166/2006-74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105. Ty pak vycházely z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2006 č. j. 5 Co 1230/2006-240, kterým bylo stanoveno, že žalobci mají právo podílet se na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví nemovitosti dle ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku, a to tak, že pokud se žalovaná stala výlučnou uživatelkou nemovitosti, pak mají nárok na přiměřenou náhradu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces především v tom, že se soudy nedostatečně zabývaly její pasivní věcnou legitimaci v řízení, přičemž nedostatek pasivní legitimace namítala již ve svém písemném vyjádření k návrhu žalobců. Bylo tak zasaženo do legitimního očekávání stěžovatelky, že se soud bude argumentací jemu předloženou vůbec zabývat.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud pak musí především poukázat na skutečnost, že stěžovatelka již v totožné věci ústavní stížnost podávala, a to proti výše zmíněným rozhodnutím týkajícím se stejného nároku žalobců proti stěžovatelce za jiné období. Tato stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 1678/10 ze dne 23. 7. 2012. Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná stížnost je s dříve projednanou stížností naprosto totožná s výjimkou čísla jednacího napadených rozhodnutí a dat, Ústavní soud pro stručnost odkazuje co do širšího věcného vypořádání se s námitkami stěžovatelky na své dřívější rozhodnutí, od kterého nemá důvod se odchýlit. Nadto dodává, že ani projednávanou ústavní stížností napadeným rozhodnutím není co do ústavní konformity odůvodnění a vypořádání se s námitkami co vytknout, a to ani v otázce pasivní věcné legitimace stěžovatelky, se kterými se soudy vypořádaly i s ohledem na dřívější usnesení Ústavního soudu.
6. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu