ECLI:CZ:US:2014:1.US.2473.13.1
sp. zn. I. ÚS 2473/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. X. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 Tdo 117/2013-97, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 1 To 32/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 40 T 13/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu presumpce neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 40 T 13/2011 byl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými z organizované skupiny) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci.
3. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 1 To 32/2012 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 3. 2013 č. j. 6 Tdo 117/2013-97 odmítnuto. Dovolací soud uzavřel, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a že otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především tím, že obecné soudy rozhodly v trestní věci stěžovatele v rozporu s principem presumpce neviny, neboť jimi vyslovené právní závěry nevyšly z řádného a důsledného dokazování. Stěžovatel vytýkal orgánům činným v trestním řízení i vady zatěžující již počáteční průběh trestního procesu. Zdůraznil, že už samotné usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo ve vztahu k jeho osobě konkrétní vymezení skutku, což mu znemožnilo účinnou obhajobu a znevýhodnilo jej v relaci k ostatním spoluobviněným. Namítal rovněž, že mu během celého trestního stíhání nebyl zpřístupněn kompletní spisový materiál, a neměl tak k dispozici pro účely obhajoby všechny relevantní skutečnosti shromážděné v rámci vyšetřování. V tomto směru navrhl, aby Ústavní soud podle §49 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), provedl zajištění důkazů v podobě kompletních spisů (nebo jejich kopie) Generálního ředitelství cel, Celní protidrogové jednotky sp. zn. GR-9313/TS-16/2010 a sp. zn. GR-9312/TS-25/2010.
5. Stěžovatel akcentoval i porušení zásady rovnosti, principu presumpce neviny a zásady obžalovací při dokazování záznamy telekomunikačního provozu. V hlavním líčení před soudem se stěžovatel domáhal provedení důkazů přehráním zvukových záznamů telefonních hovorů. Soud prvního stupně takto předmětné důkazy odmítl provést, ačkoli záznamy telekomunikačního provozu tvořily těžiště argumentace o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů ve formě záznamů odposlechů telekomunikačního provozu pak podle názoru stěžovatele nevykazovalo přezkoumatelný charakter. Pokud byly záznamy telekomunikačního provozu hlavním důkazem (vedle výpovědi svědka O. B.), měl nalézací soud jasným způsobem vysvětlit, na základě jakých úvah z nich činil skutkové závěry. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku mělo být odkázáno na konkrétní hovory a objasněno, proč soud v tomto případě považoval stěžovatele za jednoho z mluvčích (i vzhledem k nebezpečí záměny jeho osoby s dalším podezřelým podobného jména a příjmení - L. X. T.), i že se hovory týkaly projednávané trestní věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval též nezákonností a procesní nepoužitelností rekognice provedené svědkem O. B. Zpochybnil i správnost skutkového závěru, podle něhož měl O. B. v říjnu 2010 nabízet extázi "červenou omegu" v blíže nezjištěném množství.
III.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
7. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Objektem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zák. je zájem na ochraně před obecným nebezpečím záležejícím v ohrožení či porušení významných hodnot. Objektivní stránka tohoto trestněprávního deliktu spočívá v tom, že pachatel neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří anebo pro jiného přechovává omamnou či psychotropní látku, přípravek obsahující takovou látku, prekursor nebo jed. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková (i kvalifikovaná) podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna.
9. Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Na námitky stěžovatele o nemožnosti seznámit se s relevantním spisovým podkladem a o vadách dokazování (spojených zejména s odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a s rekognicí) bylo dostatečně reagováno již obecnými soudy. Ke stěžovatelem tvrzené procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu jako důkazů v trestní věci pak Ústavní soud podotýká, že - jak se podává ze strany 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - obhájkyně stěžovatele v řízení převzala CD nosič se záznamy odposlechů telekomunikačních provozů vedených ve vietnamském a německém jazyce. Tyto záznamy byly také podrobeny kvalifikované tlumočnické analýze. Nevznikají-li přitom pochybnosti o pravosti záznamu telekomunikačního provozu a o správnosti přepisu jeho obsahu, má soud oprávnění důkaz provést pouze čtením přepisu telefonického hovoru, pokud je zachycen v objektivně vnímatelné podobě. Užití řečeného způsobu provedení důkazů nevedlo v posuzované věci k jejich procesní neúčinnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 693/12 a ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2708/09, aprobující závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 Tdo 572/2009).
10. Nalézací soud provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a náležitě je vyhodnotil. Popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Skutková zjištění lze označit za úplná a opřená o adekvátní množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkového stavu byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne soulad mezi skutkovým dějem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozeným právním hodnocením [k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 460/04 (N 185/38 SbNU 489)].
11. Obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí o ústavní stížnosti již nebylo Ústavním soudem samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na zajištění důkazů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu