ECLI:CZ:US:2014:1.US.2521.13.2
sp. zn. I. ÚS 2521/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Richtera, právně zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, AK se sídlem 28. října 108, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 6 Ads 99/2012-101, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2012 č. j. 38 Ad 77/2011-32, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru sociálních věcí ze dne 30. 11. 2011 č. j. MSK 200172/2011 a rozhodnutí Magistrátu města Karviné, odboru sociálních věcí, ze dne 30. 9. 2011 č. j.: 111542/2011/KAR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva dle čl. 30 odst. 2 Listiny.
2. Předmětem řízení u správních orgánů a obecných soudů byl nárok stěžovatele na doplatek na bydlení dle §33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli nebyl tento nárok přiznán s odůvodněním, že nesplňuje podmínky stanovené pro jeho přiznání shora citovaným zákonem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány veřejné moci ve shora napadených rozhodnutích aplikovaly naprosto formální přístup, namísto aby hodnotily individuální rozměry případu. Právě proto, aby stěžovatel nadále nebyl osobou bez přístřeší, dohodl se se svým bratrem na podnájmu jím užívaného bytu a v návaznosti na tuto skutečnost požádal o poskytnutí doplatku na bydlení. Správní orgány však - namísto aby tuto situaci řádně zhodnotily - ji kladou k tíži stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je také zřetelné ze strany orgánů veřejné moci zcela nesprávné hodnocení skutečnosti, že bratr stěžovatele Vladimír Richter nadále platil nájemné a náklady spojené s užíváním bytu, kterou správní orgány zjistily z čl. 6 podnájemní smlouvy. Přitom tato skutečnost byla zásadní pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele. Rozhodující orgány tím, že bratr stěžovatele coby nájemce dále pronajímateli hradil nájemné, argumentují ve prospěch údajného zjištění, že stěžovatel byt pouze společně s bratrem užíval. Pokud tedy rozhodující orgány jinak uzavřely, že je možné pod případ hodný zvláštního zřetele podřadit situaci, kdy osoba užívá byt na základě podnájemní smlouvy, je nepřípustné, aby tato možnost byla následně odmítnuta s ryze formálním argumentem.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Všechna napadená rozhodnutí, a to jak rozhodnutí správních orgánů, tak obecných soudů v rámci správního soudnictví, vycházejí z příslušných ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi a jejich právní závěry jsou dostatečným způsobem odůvodněny. Z tohoto hlediska je nelze označit za svévolná či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku krajského soudu, jež se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, když z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud v podstatě znovu přezkoumal skutkový stav věci a z něj dovodil právní názor opačný od právního názoru správních soudů. Jinými slovy řečeno, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.
7. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Ludvík David, v. r.
předseda senátu