ECLI:CZ:US:2014:1.US.2616.14.1
sp. zn. I. ÚS 2616/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Brno, Orlí 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 4 Tdo 542/2014-34, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2013 č. j. 6 To 96/2013-817 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2013 č. j. 28 T 1/2013-761, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2013 č. j. 28 T 1/2013-761 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Trestněprávní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že spolu s odsouzeným V. K. na konci července 2012 fyzicky napadl poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) (po vzájemné slovní i fyzické rozepři mezi nimi) a způsobil mu závažná poranění, v jejichž důsledku poškozený v průběhu noci zemřel. Spolupachatelé následně vložili tělo poškozeného do spacího pytle a později je zakopali poblíž jimi obývané chatky.
3. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2013 č. j. 6 To 96/2013-817 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 13. 5. 2014 č. j. 4 Tdo 542/2014-34 odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecné soudy rozhodly v trestní věci stěžovatele v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, neboť jimi vyslovené právní závěry nevyšly z důsledného dokazování a byly nedostatečně odůvodněny. Stěžovatel především namítal, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jím provedeným jednáním a smrtí poškozeného. Zdůraznil, že pro závěr o vině by bylo nezbytné prokázat jeho objektivní podíl na způsobení takových zranění poškozenému, jež měla za následek smrt. Uvedl, že na rozdíl od odsouzeného V. K. nebyl schopen vynaložit při svém jednání sílu dosahující intenzity způsobilé k těžkému ublížení na zdraví, resp. ke smrti poškozeného. V tomto směru nejsou rozhodnutí obecných soudů podložena řádnými skutkovými zjištěními a neobsahují adekvátní vypořádání se s provedenými důkazy, zejména s částí výpovědi svědkyně M. N.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní roviny však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
6. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
7. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zák. je zájem na ochraně zdraví člověka. Objektivní stránka tohoto zvlášť závažného zločinu spočívá v tom, že pachatel jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková (i kvalifikovaná) podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Nalézací soud provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a náležitě je vyhodnotil. Popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Skutková zjištění lze označit za úplná a opřená o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkového stavu byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel. Ústavní soud žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů v posuzované věci nezjistil. Všechny otázky relevantní pro objasnění skutkového děje a přičtení trestněprávního následku oběma odsouzeným byly obecnými soudy vypořádány s adekvátním výsledkem.
8. Z řečených důvodů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu