ECLI:CZ:US:2014:1.US.2679.14.1
sp. zn. I. ÚS 2679/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Tenglera, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 č. j. 22 Cdo 1220/2012-689, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 356/2011-620 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2011 č. j. 22 C 161/2003-569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2011 č. j. 22 C 161/2003-569 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit bývalé manželce (žalobkyni) na vypořádací podíl částku 16 493 867,26 Kč. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve věci samé potvrzeno v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 356/2011-620. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 22 Cdo 1220/2012-689 pro nepřípustnost odmítl. Soudy na základě provedených skutkových zjištění uzavřely, že do společného jmění manželů spadala i výhra ve Sportce dosažená v roce 2000 ve 26. sázkovém týdnu SAZKY a. s. (losování ze dne 21. 6. 2000) v celkové výši 35 067 303 Kč (žalobkyní požadovaná k vypořádání pouze v částce 32 000 000 Kč, a to s ohledem na předchozí čerpání části peněžních prostředků pro rodinné účely).
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy. Stěžovatel namítal formalistický přístup soudů k řešení merita věci, neboť při posuzování obsahu vypořádávaného společného jmění manželů bylo nesprávně vycházeno pouze ze skutečnosti, že osobně uplatnil žádost o vyplacení výhry a předložil k tomu účelu sázenku (tiket). V průběhu řízení bylo stěžovatelem tvrzeno, že výhra ve Sportce náleží jeho otci, který stěžovatele v roce 2000 z důvodu svého vážného onemocnění požádal o zajištění převzetí výhry a udělil mu plnou moc - k výplatě výhry pak došlo zčásti v hotovosti, ovšem větší část byla poukázána na bankovní účty stěžovatelova otce. Podle tvrzení obsažených v ústavní stížnosti byla výhra ze strany otce stěžovatele neuváženými investicemi prohospodařena. Stěžovatel zdůraznil, že se nestal vlastníkem předmětné peněžité výhry a na poskytnutí plnění v rozsahu částky uložené mu soudem k platbě ve prospěch žalobkyně (bývalé manželky) nemá prostředky.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Nutno je proto vycházet ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, není-li excesivního charakteru. Obecné soudy v posuzované věci provedly řádné dokazování odpovídající principům spravedlivého procesu. Důkazní situace byla vyhodnocena se zřetelem ke všem okolnostem (výherní potvrzení znějící na osobu stěžovatele, nepředložení plné moci při žádosti o výplatu výhry, neshodující se a nedostatečné výpovědi stěžovatelových rodičů ve vztahu k naložení s peněžní výhrou atd.). Z řečeného důvodu pak z pohledu ústavnosti obstojí i meritorní závěr soudů, podle něhož výhra ve Sportce v roce 2000 byla součástí společného jmění stěžovatele a jeho manželky.
6. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v řešené věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu