ECLI:CZ:US:2014:1.US.2704.14.1
sp. zn. I. ÚS 2704/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci stěžovatelky Ivany Hrbkové, právně zastoupené Mgr. Petrou Filarovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 16.4.2014 č. j. KRPA-136507-399/TČ-2012-000097-FRV a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. 8 To 235/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením policejního orgánu byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, a to za nevyhovění výzvě policejního orgánu podle §78 odst. 1 tr. řádu k vydání účetnictví firmy LECHOMAR, s. r. o., které ze svého počítače naopak odstranila. Stížnost proti tomuto usnesení byla městským soudem zamítnuta.
3. Stěžovatelka považuje za protiústavní, že soud uvěřil tvrzení policejního orgánu, že výzva k vydání věci ze dne 17. 2. 2014 byla odeslána ve společné obálce spolu s výzvou k podání vysvětlení dne 17. 2. 2014, přičemž toto soud dovodil pouze z gramáže příslušné poštovní zásilky. Stěžovatelka shodně jako v řízení před soudem tvrdí, že jí byla doručena pouze výzva k podání vysvětlení a nikoliv výzva k vydání věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud měl za prokázané doručení výzvy k vydání věci ze dne 17. 2. 2014 pouze na základě hmotnosti poštovní zásilky, ačkoli v odůvodnění usnesení potvrdil, že doručení výzvy k vydání věci není samostatně prokazatelné.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání, jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům (srov. též nález Pl. ÚS 28/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 161).
8. Pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč lze uložit dle §66 odst. 1 tr. řádu tomu, "kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona". Zákon tedy výslovně připouští uložit pořádkovou pokutu každému. Vždy však musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že takové okolnosti nastaly, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález III. ÚS 766/2000,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 94). Obecně tedy platí, že podrobit se výzvě podle shora uvedených ustanovení trestního řádu se musí každý, tedy i svědek, příp. poškozený, v trestním řízení. Podmínky pro uložení pořádkové pokuty, jakož i její výši, je však v každém konkrétním případě nutno zkoumat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení konstatuje, že pořádková pokuta uložená stěžovatelce nijak nevybočuje ze zákonné úpravy a nezasahuje do jejích ústavně zaručených práv. Usnesení o uložení pokuty, jakož i usnesení o stížnosti, jsou srozumitelně a řádně odůvodněna a vyplývají z nich všechny podstatné okolnosti pro její uložení. Ústavní soud v souzené věci neshledal, že by napadená usnesení byla výsledkem libovůle obecných soudů, neboť stěžovatelka se nepodrobila výzvě, která měla své opodstatnění a její důležitost pro trestní řízení vyplývala z dosud shromážděných skutkových zjištění. Stěžovatelkou zpochybňovaným doručením výzvy k vydání věci se městský soud podrobně zabýval, přičemž jeho závěry v této otázce nelze považovat za extrémně vybočující ze zjištěných skutkových okolností věci.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí a jejich důsledek obstojí rovněž z hlediska proporcionality, tedy poměření, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným, zejména zda není zřejmý nepoměr mezi závažností jednání stěžovatelky a výší pořádkové pokuty. Takový nepoměr Ústavní soud neshledal.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí v daném případě Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu