ECLI:CZ:US:2014:1.US.2807.13.1
sp. zn. I. ÚS 2807/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M - SILNICE, a. s., se sídlem Husova 1697, Pardubice, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 1026/2013-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
A. Původní řízení týkající se předmětných nemovitostí
2. Budova čp. X1 na parcele č. st. X2 zapsané v katastru nemovitostí na LV č. X3 pro katastrální území, obec a okres Hradec Králové u katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen "Budova"), jež je předmětem řízení napadeného ústavní stížností, byla v roce 1949 v rozporu se zákonem znárodněna společně s pozemkem (dále jen "Pozemek"), na kterém je umístěna. Dne 4. 6. 1991 se žalobci Petr Přibík a Rudolf Přibík jako dědicové původních majitelů obrátili na státní podnik Silnice Hradec Králové (dříve SILNICE, n. p.), který uvedené nemovitosti užíval, s žádostí o vydání Budovy a Pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podnik jejich žádosti nevyhověl, načež žalobci podali dne 30. 3. 1992 žalobu, kterou se domáhali uzavření dohody o vydání věci. Ve prospěch žalobců bylo vydáno předběžné opatření, které zakazovalo dispozici s předmětnými nemovitostmi až do vydání rozhodnutí soudu.
3. Dne 30. 9. 1992 Fond národního majetku (dále jen "FNM"), na nějž byla Budova a Pozemek převedena, kupní smlouvou převedl vlastnické právo k Budově a Pozemku na stěžovatelku. Dne 6. 10. 1992 byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě s tím, že Budova a Pozemek se z kupní smlouvy vypouštějí z důvodu řešení restitučního nároku. Souběžně se zahájením výše zmíněného soudního řízení se žalobci obrátili s požadavkem na vydání Budovy a Pozemku na FNM. FNM žádosti vyhověl a dne 1. 12. 1992 s žalobci uzavřel písemnou dohodu o vydání Budovy a Pozemku (dále jen "Dohoda"). Žalobci však téhož dne FNM oznámili, dle svého tvrzení v reakci na zmíněné předběžné opatření, že své podpisy odvolávají a že se necítí dohodou vázáni. FMN dále s žalobci o vydání majetku nejednal.
4. Žaloba na uzavření dohody o vydání Budovy a Pozemku byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1995 č. j. 15 Co 735/94-162 zamítnuta, neboť u Budovy došlo k zásadní přestavbě a ztrátě původního stavebně-technického charakteru ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto ji není možné vydat. Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu týkajícího se Budovy ztotožnil, v části týkající se Pozemku však rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť Pozemku se zásadní změny stavebně-technického charakteru netýkaly. V řízení o Pozemku (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2009 č. j. 21 Co 229/2009-723) pak soudy dospěly k tomu, že Dohoda mezi žalobci a FNM je platná. Odvolání podpisů žalobci soudy zhodnotily jako neúčinné s odkazem na ustanovení §48 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestli tak stanoví zákon nebo je-li to stranami dohodnuto, na odvolání podpisů navíc FNM písemně nereagoval. Žalobci tak byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci Pozemku.
5. Dodatkem č. 22 ze dne 21. 3. 1996 ke kupní smlouvě uzavřené mezi FNM a stěžovatelkou byl v reakci na zamítavé rozhodnutí týkající se návrhu na uzavření dohody o vydání věci zrušen dodatek č. 1 s tím, že vlastnické právo k Budově přechází na stěžovatelku, a ta byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník Budovy.
B. Řízení v nyní posuzované věci
6. Dne 29. 4. 2010 podal jeden z žalobců, Petr Přibík, žalobu na určení vlastnického práva k ideální polovině Budovy. Svou žalobu opíral o tvrzení, že se na základě Dohody stal vlastníkem ideální poloviny předmětného domu ke dni 1. 12. 1991, přičemž vlastnictví ideální poloviny Pozemku vydaného Dohodou bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2009 č. j. 17 C 119/2007-647, který posoudil Dohodu jako platnou.
7. Okresní soud v Hradci Králové žalobu na určení vlastnického práva k ideální polovině Budovy rozsudkem ze dne 24. 5. 2011 č. j. 17 C 44/2010-130 zamítl. Uvedl, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9 2010 sp. zn. 28 Cdo 189/2010 a stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) nelze žalobou na určení vlastnického práva dle obecného předpisu, tj. občanského zákoníku, obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud tedy žalobce se svým bratrem podal žalobu na uzavření dohody o vydání Budovy, a tato žaloba byla Krajským soudem v Hradci Králové zamítnuta s odkazem na ustanovení §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemůže se v dalším řízení domáhat určení vlastnického práva dle občanského zákoníku.
8. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 12. 12. 2011 č. j. 21 Co 390/2011-145 a vrátil věc k dalšímu řízení. V rozhodnutí uvedl, že právní posouzení je nesprávné, pokud soud prvního stupně žalobu zamítl jen proto, že obchází smysl a účel restitučního zákonodárství. K takovému obcházení dle odvolacího soudu podáním žaloby na určení vlastnického práva k Budově nedošlo, neboť žalobce tvrdí, že se stal spoluvlastníkem Budovy na základě Dohody uzavřené podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o převodu majetku státu"). Žalobce tedy dle odvolacího soudu tvrdí, že restituce byla dle příslušných předpisů provedena, ale stav katastru nemovitostí tomu neodpovídá, a proto se domáhá určení vlastnického práva.
9. Soud prvního stupně věc znovu projednal a žalobu opět zamítl rozsudkem ze dne 10. 4. 2012 č. j. 17 C 44/2010-174. Uvedl, že FNM uzavřel s žalobcem a jeho bratrem Dohodu i přes to, že v rozhodné době k jejímu uzavření nebyl oprávněn, neboť nebyl vlastníkem Budovy, neboť byla kupní smlouvou převedena na stěžovatelku. Dohoda navíc byla v rozporu s ustanovením §8 zákona o mimosoudních rehabilitacích, což bylo důvodem zamítnutí žaloby na vydání věci zmiňovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1995 č. j. 15 Co 735/94-162. Dle názoru soudu prvního stupně také trval důvod pro zamítnutí žaloby kvůli obcházení restitučních předpisů, neboť žalobce byl již dříve neúspěšný s žalobou na vydání nemovitosti podle restitučních předpisů. Konečně soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka Budovu vydržela, neboť o nároku žalobce a jeho bratra na vydání Budovy bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1995 a stěžovatelka na základě tohoto rozhodnutí byla zapsána jako její vlastník. Nejvyšší soud pak dovolání proti tomuto rozhodnutí odmítl dne 28. dubna 1999, přičemž žaloba o určení vlastnického práva byla podána 29. dubna 2010, tedy 11 let poté. Desetiletá lhůta ve smyslu ustanovení §134 občanského zákoníku, během které stěžovatelka odvozovala v dobré víře své vlastnictví od pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu a soudu Nejvyššího, tedy v mezidobí uběhla.
10. Odvolací soud pak napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2013 č. j. 21 Co 437/2012-227 změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci králové ze dne 10. 4. 2012 č. j. 17 C 44/2010-17 (v záhlaví nesprávně uvádí rozsudek předchozí, tedy rozsudek ze dne 24. 5. 2011 č. j. 17 C 44/2010-130), tak, že určil, že žalobce je vlastníkem ideální poloviny Budovy. Odvolací soud dospěl k názoru, že Dohoda je platná a je způsobilým právním důvodem pro to, aby žalobce podle ní vlastnictví nabyl. Žalobce totiž o vydání domu požádal včas a řádně 4. 6. 1991 dle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ustanovení §3 odst. 2 zákona o převodu majetku státu stanoví, že majetek, na jehož vydání může vzniknout fyzické osobě nárok podle zvláštních předpisů, může být podle tohoto zákona použito jen tehdy, že tento nárok nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě nebo byl zamítnut. Pokud tedy žalobce uplatnil výzvu, nemohlo dojít k privatizaci Budovy. A pokud pak k privatizaci došlo v době, kdy ještě o nároku žalobce nebylo rozhodnuto, stalo se tak v rozporu se zákonem. Dodatek č. 22 ke kupní smlouvě mezi FNM a stěžovatelkou je proto neplatný.
11. Odvolací soud zdůraznil, že zákon staví na stejnou úroveň oba způsoby uspokojení restitučního nároku, jak dohodu, tak soudní rozhodnutí. Pokud žalobce nabyl své vlastnické právo na základě Dohody, nemohl jej pozbýt ani v důsledku soudních rozhodnutí, kterými byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na vydání věci (tedy rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1995 č. j. 15 Co 735/94-162 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1999 č. j. 2 Cdon 371/96-204). Tyto způsoby uspokojení restitučního nároku jsou totiž na sobě nezávislé a mohou ohledně jednoho případu obstát každý sám o sobě.
12. Dohoda není neplatná ani pro rozpor s ustanovením §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého se stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter, nevydávají. Dle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je totiž toto ustanovení dispozitivní a vydání takové stavby není zakázáno ani vyloučeno. Žalobce s ohledem na dřívější argumentaci odvolacího soudu žalobou na určení vlastnického práva ani neobchází restituční zákonodárství, neboť se stal vlastníkem na základě Dohody. Přitom není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, což zakládá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
13. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem, že stěžovatelka vlastnické právo k Budově vydržela. Stěžovatelka se nemohla totiž stát oprávněným držitelem na základě kupní smlouvy mezi ní a FNM, neboť dodatkem č. 1 z ní byla Budova vyjmuta. Oprávněným držitelem se mohla stát na základě dodatku č. 22 ze dne 21. 3. 1996, byť až ve spojení s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 28. 4. 1999, neboť v dodatku bylo stanoveno, že až do definitivního rozhodnutí ve věci stěžovatelka Budovu nepřevede na třetí osobu, což jí zbavovalo dobré víry nepochybného vlastnictví. Stěžovatelka však musela ztratit dobrou víru v to, že je vlastníkem domu, nejpozději 19. 9. 2001, kdy bylo připuštěno její přistoupení do řízení, které se týkalo určení vlastnického práva k Pozemku. V tom byla stěžovatelka seznámena s tím, že se žalobci nedomáhají pouze uzavření dohody na vydání věci, ale eventuálně i určení vlastnického práva k Pozemku na základě Dohody. Žalobci v řízení dali jasně najevo, že Dohodu považují za platnou, a to nepochybně i v části týkající se Budovy. U stěžovatelky tedy musely být vyvolány důvodné pochybnosti o tom, zda jí Budova po právu patří. Desetiletá vydržecí doba tedy nemohla dle odvolacího soudu uplynout a stěžovatelka se nestala vlastníkem Budovy v důsledku vydržení.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací stěžovatelčino dovolání odmítnul jako nepřípustné, neboť neshledal, že by odvolací soud ve svém rozsudku ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, řešil některou otázku hmotného či procesního práva, jež by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by se odvolací soud svými právními závěry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo že by odvolacím soudem řešené právní otázky měly být řešeny jinak
II.
Argumentace stěžovatelky
15. Stěžovatelka namítá, že zásahu do jejího vlastnického práva se odvolací soud dopustil tím, že opomenul vzít v úvahu to, že o nároku žalobce a jeho bratra již bylo rozhodnuto v roce 1995, a nevypořádal se se skutečností, že rozhodnutím o žalobě na plnění (vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci) byla posouzena taktéž existence či neexistence vlastnického práva. Případné vady postupu státu při převodu majetku státu na soukromoprávní subjekt, stěžovatelku, nemohou jít k její tíži, neboť ta důvěřovala ve správnost postupu státu (FNM). Stěžovatelka totiž Budovu nabyla na základě kupní smlouvy s FNM včetně všech dodatků a pravomocného rozsudku krajského soudu z roku 1995.
16. Stěžovatelka dále polemizuje s právním posouzením vydržení Budovy odvolacím soudem. Argumentuje tím, že její dobrá víra vycházela z důvěry ve stav zápisu v katastru nemovitostí. Dobrá víra tak trvala minimálně od roku 1996, a nikoli až od roku 1999, kdy skončilo dovolací řízení ve věci. K jejímu pozbytí nemohlo poté dojít přistoupením stěžovatelky do řízení týkající se Pozemku a seznámením se s žalobou, založenou mj. na tvrzené platnosti Dohody. Pouhé rozhodnutí upravující procesní otázky totiž nemůže způsobit pozbytí dobré víry, tím spíše, pokud se jedná o řízení, týkající se pouze Pozemku.
17. Chybné je dle stěžovatelky také konstatování neplatnosti kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a FNM, resp. jejího dodatku č. 22 odvolacím soudem, který uvedl, že majetek byl na stěžovatelku převeden v rozporu s blokačním ustanovením §3 odst. 2 zákona o převodu majetku státu. Budova na stěžovatelku nebyla převedena v rozporu s tímto ustanovením, neboť žalobce a jeho bratr od Dohody odstoupili, "necítili se jí být vázáni", a soud pak rozsudkem z roku 1995 jejich restituční nárok vypořádal. Skutečnost, že žalobce a jeho bratr v daném řízení nepředložili Dohodu, nemůže jít k tíži stěžovatelky.
18. Dále stěžovatelka namítá, že pokud byla Dohoda posouzena jako platná, měla být žaloba na určení vlastnického práva zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu a žalobce měl žalovat na vydání věci. Odvolací soud vyhověním žalobě na určení obchází rozhodnutí z roku 1995, kterým byla zamítnuta žaloba na plnění. Právní předpisy a relevantní judikatura tak byly vykládány účelově ve prospěch žalobce -restituenta a byla tak porušena zásada rovnosti účastníků v řízení.
19. Další námitky stěžovatelky pak směřují k tomu, že Dohoda byla uzavřena s FNM, a nikoli s osobou, která měla Budovu v držení, a proto nemůže být dohodou o vydání věci. Dohoda se přitom dle stěžovatelky týkala pouze části nemovitosti, a nikoliv celé Budovy, k jejíž ideální polovině bylo určeno žalobci vlastnické právo. Budova byla navíc v době od rozsudku z roku 1995 až do skončení napadeného řízení zhodnocena a žalobci tak byl vydán majetek v hodnotě nesrovnatelně vyšší, než na jakou má nárok.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
20. Stěžovatelka především rozsáhle polemizuje s právní argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud však, jak vyplývá z jeho judikatury, není povolán k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů optikou podústavního práva, ale pouze optikou práva ústavního [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
21. Nepřísluší mu tak posuzovat platnost Dohody, podmínky vydržení Budovy či problematiku existence rozhodnutí Budovy se týkající. S těmito námitkami se odvolací soud vypořádal v napadeném rozhodnutí, resp. v rozhodnutí týkajícího se Pozemku, na které odkazuje, a to zcela v intencích principů spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se přitom nedomnívá, že došlo účelovým výkladem hmotného a procesního práva k porušení zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť právní argumentace v napadených usneseních je zcela v intencích daných ustanovení a příslušné judikatury.
22. Z hlediska práva ústavního je v tomto případě stěžejní otázka, zda došlo k zásahu a porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o lidských právech a základních svobodách (dále jen Protokol č. 1). Ústavní soud se obdobnou situací zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014, resp. usnesení sp. zn. I. ÚS 3480/13 ze dne 30. 7. 2014, a pro stručnost na argumentaci v daných rozhodnutích odkazuje. Stejně jako ve zmíněných případech lze konstatovat, že došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu majetku ve smyslu Protokolu č. 1, nejde však ani v tomto případě o zásah s tímto právem v rozporu. Není porušením práva na ochranu majetku, pokud soudy v žalobě na určení vlastnictví shledají, že stěžovatelka není vlastníkem tohoto majetku a za vlastníka označí jinou osobu, a toto rozhodnutí není projevem svévole, ani nestojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový zásah do práva na ochranu majetku byl zákonný a sledoval legitimní cíl ochrany vlastnických práv skutečného vlastníka.
23. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že v případě, kdy vnitrostátní soudy shledají, že osoba nebyla nikdy podle vnitrostátního práva skutečným vlastníkem předmětného majetku, může dojít k porušení práva na ochranu majetku pouze výjimečně (viz nález sp. zn. II. ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014, bod 49 a judikatura tam citovaná). Ústavní soud žádné takové zvláštní okolnosti v tomto případě neshledává.
24. Stěžovatelce nehledě na výše uvedené nic nebrání v uplatnění jejích nároků v civilním řízení vůči vlastníku z titulu účelně vynaložených nákladů po dobu držby; event. v uplatnění nároků vůči státu, pokud má za to, že jí postupem orgánů veřejné moci vznikla škoda (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Orel - jednota Hranice proti České republice č. 1002/09 ze dne 10. 9. 2013). Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek takového řízení, lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, který uvedl, že FNM jednal v rozporu se zákonem a dodatek č. 22 ke kupní smlouvě, od kterého stěžovatelka odvozuje své vlastnické právo k Budově, je neplatný.
25. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu