ECLI:CZ:US:2014:1.US.2883.13.1
sp. zn. I. ÚS 2883/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 2883/13 ve věci ústavní stížnosti Miloše Rapanta, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2013 č. j. 10 T 26/2012-342 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 To 283/2013 o vzetí stěžovatele do vazby, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2013 č. j. 10 T 26/2012-342 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 To 283/2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2013 č. j. 10 T 26/2012-342 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 To 283/2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2013 stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 To 283/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 To 283/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu.
2. Stěžovatel připomíná, že ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
3. Jak stěžovatel uvádí, městský soud rozhodl o vazbě proto, že hlavní líčení nařízená ve věci byla opakovaně odročována, neboť na stěžovatele nebylo možné vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, protože obžalovaný se nedostavil ke znalkyni, a dále na základě skutečnosti, že obžalovaný přestal přebírat poštu. Krajský soud pak podanou stížnost zamítl, a to přesto, že znalecký posudek již byl v mezidobí před jeho rozhodnutím zpracován a založen do spisu, přičemž uvedl, že ani zpracováním posudku důvody vazby nepominuly, neboť stěžovatel mařil probíhající trestní stíhání i tím, že si nepřebíral poštu a stal se nekontaktním.
4. Stěžovatel však prohlašuje, že se neskrýval. První hlavní líčení bylo nařízeno na den 18. 4. 2012 a stěžovatel se k němu dostavil. Další hlavní líčení se konalo dne 11. 7. 2012, dále pak 26. 9. 2012, k oběma se dostavil dobrovolně. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že se stěžovatel dostavil i k hlavnímu líčení, jež se mělo konat dne 21. 11. 2012. Dále byl zastižen ve svém bydlišti dne 8. 2. 2013 (předveden do psychiatrické léčebny) a doma se zdržoval i 9. 6. 2012, kdy byl zadržen a poté vzat do vazby. Občasnou nepřítomnost v místě bydliště vysvětlil stěžovatel hledáním zaměstnání. Zákonem výslovně předpokládané "konkrétní skutečnosti" u stěžovatele zjištěny nebyly; totožnost stěžovatele je známa, má stálé bydliště a nehrozí mu vysoký trest. Jediným důvodem, proč byl vzat stěžovatel do vazby, byla potřeba vypracování znaleckého posudku k jeho zdravotnímu stavu. Odůvodnění odvolacího soudu postrádá hodnocení konkrétních skutečností, které svědčí o tom, že se obviněný bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. K požadavkům kladeným na vazební důvody stěžovatel též odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429).
5. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že vazební důvody jsou v jeho rozhodnutí jasně vyjádřeny. Stěžovatel od začátku hlavního líčení se soudem nijak nespolupracoval a opakovaně se snažil mařit průběh hlavního líčení. Vše vyústilo absolutní nespoluprací s ustanovenými znalkyněmi. Tyto verbálně napadal a soud musel přistoupit ke změně znalkyně. MUDr. Zimulová rezignovala na vypracování znaleckého posudku, byla ustanovena MUDr. Holanová, ani s touto však obžalovaný nespolupracoval. Tímto jednáním obžalovaný mařil průběh hlavního líčení (viz 21. 11. 2012, 28. 1. 2013). Obžalovaný přestal přebírat i poštu soudu - viz zprávy Policie České republiky. Ze všech těchto důvodů byla na obžalovaného uvalena vazba dle §67 písm. a) trestního řádu. Ať již znalecký posudek byl vypracován či nikoli, důvody vazby byly dány jeho absolutní nespoluprací se soudem, nepřebíráním obsílek.
8. Městské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že důvody vazby útěkové obecné soudy spatřovaly předně v přístupu stěžovatele k předmětnému trestnímu řízení. Stěžovatel, přestože si byl vědom nutnosti vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, svým postojem a obstrukčním chováním ve vypracování posudku bránil, v důsledku čehož musela být první čtyři hlavní líčení ve věci odročena. Opakovaně se nepodařilo jej ke znalkyni za účelem vypracování znaleckého posudku předvést. Ačkoli si byl vědom probíhajícího trestního řízení, nepřebíral si poštu v místě svého bydliště, delší dobu se v něm nezdržoval a žádný fungující kontakt na sebe nezanechal. Stěžovatel tak celým svým postojem k trestnímu řízení vzbuzoval obavu, že vedle toho, že maří provedení znaleckého posudku, nemá stálé bydliště a vyvíjí snahu se trestnímu stíhání vyhnout. Nelze tedy přisvědčit jeho zásadní námitce, že jediným důvodem, proč byl vzat do vazby, je zpracování znaleckého posudku, který poté, co byl posudek znalkyní zpracován, odpadl. Vzhledem k uvedenému je závěr obecných soudů o tom, že v případě stěžovatele existovala důvodná obava, že se stěžovatel snažil před probíhajícím trestním stíháním skrýt, zcela opodstatněná. Ústavní stížnost proto považuje za zjevně neopodstatněnou.
9. Krajský soud toliko odkázal na obsah svého rozhodnutí.
10. Krajské státní zastupitelství v Brně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
12. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 10 T 26/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud považuje za potřebné ze své ustálené judikatury nejprve připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)].
14. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat.
15. V posuzované věci ovšem Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí o stěžovatelově vazbě odůvodněna poukazem na konkrétní skutečnosti nejsou, respektive jen v nedostačující míře, kdy z odůvodnění není jasné, proč nepostačuje vůči stěžovateli užít jiných, méně invazních, institutů trestního řádu.
16. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny zní: "Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu."
17. Dle §67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do útěkové vazby jen tehdy, "jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest".
18. Zde je nutno zdůraznit, že existence určitých, byť opakujících se obstrukcí ještě sama o sobě nemusí zakládat důvodnou obavu, že obviněný se bude skrývat nebo že uprchne. Pod pojmem uprchne se rozumí vždy útěk do ciziny. Pod pojmem se bude skrývat soudní praxe rozumí ukrývání se v tuzemsku. Orgány činné v trestním řízení musejí obstrukcím aktivně čelit, nicméně užívat přitom mohou jen ty instituty trestního řádu, u kterých pro to byly naplněny nezbytné podmínky, přičemž jejich naplnění musí být z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé. V případě rozhodnutí o vazbě přitom musí být seznatelné i to, proč nepostačuje užití institutů zasahujících do základních práv a svobod obviněného méně intenzivně.
19. Ústavní soud konstatuje, že usnesení městského soudu je sice poměrně podrobné a přesvědčivě dokládá, že stěžovatel se opakovaně dopouští obstrukčních jednání a nerespektuje pokyny soudu, nicméně v podstatě veškeré tyto obstrukce městský soud vztahuje k nutnosti provést vyšetření stěžovatelova duševního stavu, kdy stěžovatel odmítal spolupracovat s k tomu ustanovenými znalkyněmi. K řešení této situace však neslouží institut vazby, nýbrž právní úprava v §116 odst. 2 trestního řádu, dle které "Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu ...".
20. Jestliže je obviněný vzat do vazby výhradně z důvodů svědčících o nutnosti zajistit vyšetření jeho duševního stavu, jedná se o porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť namísto uvalení vazby mělo být nařízeno (pouze) jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu dle §116 odst. 2 trestního řádu. Institut vazby a institut pozorování ve zdravotnickém ústavu nelze vzájemně zaměňovat už proto, že institut pozorování ve zdravotnickém ústavu je nutno považovat za vůči právům obviněného šetrnější, a to zejména s ohledem na podstatně kratší časové období, po jaké může být osobní svoboda obviněného na jeho základě omezena (srovnej §117 trestního řádu). To se ostatně projevilo i v nynější věci, kdy stěžovatel byl ponechán ve vazbě i poté, co byl potřebný posudek vypracován.
21. Co se týče usnesení krajského soudu, i to se ve svém odůvodnění zabývá převážně obstrukcemi stěžovatele, kterými bránil vyšetření svého duševního stavu, tedy takovými, které z výše uvedených důvodů nelze považovat za dostatečný důvod vazby. Krajský soud sice krátce uvádí i to, že stěžovatel "nejenže záměrně mařil provedení znaleckého posudku, ale mařil i probíhající trestní stíhání tím, že si nepřebíral poštu, stal se nekontaktním", nicméně tato okrajová zmínka bez bližšího rozboru nemůže být pro odůvodnění vazby postačující.
22. Jak již totiž Ústavní soud uvedl například ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2183/12, na který stěžovatel zcela korektně odkazuje, obavu z toho, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, by soudy musely založit na hodnocení konkrétních skutečností, které by ve prospěch této obavy svědčily. Těmi by mohly být jednak ty zákonem výslovně předpokládané (nelze-li hned zjistit totožnost obviněného, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest), ale i skutečnosti jiné, jako např. příprava obviněného na odcestování, snaha zajistit si falešné doklady na cestu do cizího státu, delší opuštění místa bydliště a zaměstnání, zadržení obviněného na útěku přes hranice apod. (Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 467 I. dílu). Na druhou stranu pouhá nutnost zabezpečení přítomnosti obviněného na hlavním líčení ani všeobecný zájem na jeho nerušeném a plynulém průběhu nejsou samy o sobě důvodem vazby. Vzetím do vazby nelze nahrazovat jiné zákonné způsoby zabezpečení účasti obviněného [usnesení Najvyššieho súdu SSR ze dne 22. 2. 1988 sp. zn. 4 To 12/88 (R 8/1989 tr.)]. Zdržování řízení není považováno za akceptovatelný důvod ke zbavení osobní svobody rovněž ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srovnej Tymoshenko proti Ukrajině - č. 49872/11, §270).
23. Pouhá obstrukční jednání obviněného spočívající v tom, že si nepřebírá poštu, nebo sice přebírá, ale obdržená předvolání nerespektuje, k závěru, že se skrývá, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, nepostačují. Vazba představuje nejzazší zajišťovací prostředek, který přichází v úvahu jen tehdy, kdy ji nelze nahradit jiným opatřením. Účast obviněného je možno zabezpečit především jeho předvedením policejním orgánem podle §90 trestního řádu. Teprve v případě, že by obstrukcím nebylo možno zabránit jinými zákonnými prostředky, než vazbou, by teprve bylo možno zvažovat, že prostor obecného soudu je již zúžen do té míry, že jednání stěžovatele je nutno považovat za skrývání se ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
24. V tomto směru ovšem usnesení krajského soudu postrádá nezbytný rozbor, přičemž z něj vůbec není zřejmé, do jaké míry byla či nebyla možnost zajištění přítomnosti stěžovatele jeho předvedením policejním orgánem vyčerpána. Nutnost řádného odůvodnění se přitom jeví o to potřebnější, že bylo třeba vyhodnotit určité skutečnosti svědčící proti závěru o úplné nekontaktovatelnosti stěžovatele, který se přinejmenším v některých případech dostavil k hlavnímu líčení a rovněž přinejmenším v některých případech se v uváděném bydlišti zdržoval. Ani obsah usnesení krajského soudu tak nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nerektifikoval.
25. Závěrem Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že neoprávněný zásah do práv stěžovatele shledává především od časového okamžiku, kdy bylo (ve vazbě) dokončeno vyšetření jeho duševního stavu. Pokud by byl býval stěžovatel alespoň po takovémto vyšetření z vazby bezprostředně propuštěn, bylo by snad ještě možno zvažovat, zda se jedná o pochybení intenzity vyžadující zásah Ústavního soudu, kdy podmínky pro omezení osobní svobody stěžovatele po určitou dobu, byť pomocí jiného institutu trestního řádu (pozorování ve zdravotnickém ústavu), byly dány. K takovému propuštění ovšem nedošlo a stěžovatel (vzatý do vazby dne 9. 6. 2013) byl naopak držen ve vazbě i v okamžiku podání ústavní stížnosti ačkoliv vzetí do vazby bylo odůvodněno téměř výhradně jen nutností znaleckého zkoumání, které již bylo provedeno (vyšetření ve vazební věznici znalkyně prováděla ve dnech 13. a 20. 6. 2013, znalecký posudek je datován 21. 6. 2013 a doručen městskému soudu byl dne 24. 6. 2013). Za situace, kdy z popisu stěžovatelových obstrukcí v ústavní stížností napadených rozhodnutích se jeví, že směřovaly především proti zkoumání jeho duševního stavu, se logicky, a to i s přihlédnutím k tomu, že k hlavnímu líčení se stěžovatel přinejmenším v několika případech na předvolání dostavil, nabízela otázka, do jaké míry bylo možno očekávat pokračování těchto obstrukcí, jestliže již byl stěžovatelův duševní stav zhodnocen. Jejím zodpovězením se ovšem orgány rozhodující o vazbě ani neobtěžovaly.
26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek §44 citovaného zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) vyhověl.