ECLI:CZ:US:2014:1.US.2911.13.1
sp. zn. I. ÚS 2911/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Novotného, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, Advokátní kancelář Křesťanová & Borkovec se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 213/2012-178 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 20. 10. 2011 č. j. 54 Co 478/2011-136 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě tvrzením, že jimi došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti brojil proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, přičemž namítal zejména nepřesvědčivost a nesrozumitelnost jejich rozhodnutí. Konkrétní námitky pak směřovaly k posouzení hodnověrnosti svědeckých výpovědí, výkladu právní úpravy vypořádání společného jmění manželů a zejména pak výkladu obsahu samotné dohody o vypořádání společného jmění manželů a postupu obecných soudů nerespektujících dikci ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované Beátě Františkové zaplacení 75 250 Kč s příslušenstvím. Manželství stěžovatele a žalované bylo rozvedeno dne 28. 4. 2003 a ohledně majetkového vypořádání manželů byla mezi nimi uzavřena dne 14. 3. 2003 dohoda o vypořádání společného jmění manželů a o úpravě práv a povinností ze společného bydlení pro dobu po rozvodu (dále jen "dohoda"). V ní bylo uvedeno, že mimo dluh vzniklý v souvislosti s pořízením tam blíže specifikované nemovitosti neexistuje žádný jiný dluh, vzniklý za trvání manželství a dohodli se, že nově objevené dluhy vzniklé za trvání manželství vyřeší stěžovatel.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005 č. j. 15 Co 173/2003-99 bylo stěžovateli a žalované uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili manželům Drápelovým 52 500 Kč. Následně jiným rozsudkem Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou bylo stěžovateli a žalované uloženo, aby opět společně a nerozdílně zaplatili náklady řízení 30 518,30 Kč. Proti stěžovateli byla následně nařízena usnesením soudu exekuce na částku 150 500 Kč.
4. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými projevil nesouhlas s výkladem příslušného ujednání dohody o nově objevených dluzích. Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2010 č. j. 13 C 1072/2009-59 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 75 250 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10. 2010 č. j. 54 Co 736/2010-88 zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení pro nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci stran vůle účastníků při uzavírání dohody. Následně byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2011 č. j. 13 C 1072/2009-116 žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 75 250 Kč s příslušenstvím. Soud uvedl, že z předmětného ustanovení dohody nelze zjistit, co jím účastníci sledovali, je neurčité a nelze vyložit tak, že se stěžovatel zavázal uhradit všechny nově objevené dluhy; výraz "vyřeší" není synonymem pro "uhradí za oba manžele".
5. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náklady řízení. Po zopakování dokazování uzavřel, že dluh manželů Drápelových byl "dluhem nově objeveným". Předmětný článek dohody je podle soudu zapotřebí vyložit tak, že stěžovatel se jím zavázal postarat se (uhradit, dohodnout se s věřitelem na jejich prominutí aj.) o všechny nově objevené dluhy vzniklé za trvání manželství takovým způsobem, že nadále nebudou zatěžovat žalovanou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozsudku se zabýval námitkou stěžovatele stran porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem. K tomu uvedl, že stěžovatel vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou žalobu a odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Uplatnění odlišného právního názoru přitom nevyvolalo potřebu doplnění vylíčení rozhodných skutečností a tedy vznik poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. Ve výkladu předmětného ustanovení dohody (výraz "vyřešit") se dovolací soud ztotožnil s výkladem provedeným odvolacím soudem.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je nedůvodný.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Přezkum Ústavním soudem může též přicházet v úvahu v oblasti ochrany spotřebitele, kde je výchozí pozice spotřebitele objektivně slabší než jeho smluvního partnera a je záhodno dbát, aby tento handicap (vyrovnávaný právní úpravou) nebyl v každodenní praxi zneužíván. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Může dojít i k natolik intenzivnímu protiprávnímu zásahu do majetkové sféry jednotlivce, že je třeba přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu; nežádoucímu právnímu stavu koresponduje povinnost státu poskytnout porušení základního práva efektivní, zejména soudní ochranu.
9. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup obecných soudů, které měly v průběhu řízení postupovat v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř. Ústavní soud však žádné takové pochybení neshledal. V tomto směru pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, který cituje též přiléhavou judikaturu (str. 4 s násl. rozsudku) či na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 104/96 (N 84/6 SbNU 105), v němž soud vyslovil, že poučení v sobě nesmí obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout. Není tak možné hovořit ani o nesrozumitelnosti či nepřesvědčivosti rozhodnutí, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti.
11. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09). V posuzované věci však k takovému rozporu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele vypořádaly. Se stejným závěrem přistupuje též k námitkám stěžovatele, kterými zpochybňuje výklad předmětného ustanovení dohody tak, jak jej provedly obecné soudy. Ústavní soud tu opět odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (str. 6 a násl.), kde se soud vypořádal též s širšími okolnostmi sjednávání samotné dohody. Jestliže stěžovatel a žalovaná do dohody nepojali dluh vůči manželům Drápelovým, ačkoliv věděli, že je o něm veden soudní spor, jednalo o projev jejich svobodné vůle. Nejvyšší soud tu apeloval právě na vůli stran dohody; předmětný dluh ve smlouvě nebyl zohledněn a z pohledu výsledku majetkového vypořádání jde o dluh nový ("nově objevený"). Přitom v obecné rovině přiléhavě poukázal na zásady pro výklad právních úkonů formulované mimo jiné v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) či rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu