ECLI:CZ:US:2014:1.US.2958.14.1
sp. zn. I. ÚS 2958/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Poskiera, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 1 Nt 12/2014, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014 č. j. OKFK-998-436/TČ-2012-251201, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2014 č. j. VZV 12/2014-347 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 6. 2014 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §79f zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a s žádostí o přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, zásady presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2014 č. j. VZV 12/2014-347 byla zamítnuta stížnost směřující proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 6. 2014 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221, kterým bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 písm. a), b), c) tr. zák., a přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zák. Trestněprávní jednání obviněného stěžovatele mělo (v souhrnu řečeno) spočívat v tom, že tento se v rámci společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, působícího na území více států a zaměřeného na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, podílel na provozování činnosti platební instituce ve smyslu zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv věděl, že k takovému podnikání nemá příslušné povolení České národní banky, a zároveň si vědomě počínal tak, aby zastřel původ peněz získaných daňovou trestnou činností v souvislosti s obchodem se zbožím z Asie, případně aby zastření umožnil skutečným odesílatelům peněz, a ponechal si za své služby vysokou úplatu.
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nezákonností a protiústavností usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel namítal nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí policejního orgánu. Tvrdil, že z něho nelze zjistit relevantní skutečnosti vedoucí k závěru o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. V tomto směru podrobil usnesení o zahájení trestního stíhání (a v návaznosti na něj rovněž rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti) výrazné kritice pro rozpor s ústavními principy. Vyslovil přesvědčení, že z popisu skutku v rámci výrokové části a v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání není možné dojít k zásadním závěrům nezbytným pro aplikaci postupu podle §160 odst. 1 trestního řádu.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 1 Nt 12/2014 byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014 č. j. OKFK-998-436/TČ-2012-251201, jímž bylo podle §79f trestního řádu v souvislosti s probíhajícím trestním řízením rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty ve formě peněžních prostředků (do výše 3 000 000 EUR, popř. ekvivalentu v jiných měnách) na bankovním účtu stěžovatele.
5. V ústavní stížnosti byla namítána nezákonnost a nelogičnost blokace soukromého bankovního účtu stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že policejní orgán v dotčeném usnesení o zajištění náhradní hodnoty (peněžních prostředků na účtu) nedoložil původ zajištěných peněz. K zajištění by mohl policejní orgán podle názoru stěžovatele přistoupit toliko za předpokladu, pokud by přicházelo v úvahu prokázání, že předmětné finanční prostředky na blokovaném bankovním účtu byly získány za původně nelegální peněžní prostředky či věci, případně že měl stěžovatel podíl na zisku z nelegální činnosti, uskutečňoval konkrétní finanční operace nebo prováděl kroky směřující ke znemožnění zjištění původu jím nabytého majetku, a to vše kumulativně s faktem, bylo-li by možno očekávat uložení trestu propadnutí majetku podle §66 tr. zák. Stěžovatel zároveň po Ústavním soudu požadoval, aby napadeným orgánům činným v trestním řízení přikázal obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv a svobod, a zakázal blokovat jeho majetek v dané trestní věci. Ústavní stížnost stěžovatel spojil rovněž s návrhem na zrušení ustanovení §79f trestního řádu, neboť měl za to, že předmětná právní norma vede k omezení jeho vlastnického práva a k neoprávněnému ohrožení uspokojování životních potřeb stěžovatele i osob, o jejichž výživu a výchovu je ze zákona povinen pečovat. Žádal současně přednostní projednání věci Ústavním soudem.
II.
K zahájení trestního stíhání
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů veřejné moci vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. Zdrženlivost v zásazích proti zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající v existenci libovůle v rozhodování [viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]; zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti, záležejícím v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy mj. pokud v něm byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, anebo nebylo-li řádně reagováno na námitky obviněného vznesené ve stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání.
8. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, z něhož je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, i zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněného je nutno označit stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v meritorním rozsudku (§120 odst. 2 trestního řádu). V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je pak nezbytné přesně uvést skutečnosti, jež jsou podkladem pro závěr o důvodnosti trestního stíhání obviněného.
9. Popis skutku podřazeného skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zák., zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 písm. a), b), c) tr. zák., a přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zák., je v napadeném rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsažen potud, jak ho lze z pohledu zákonných požadavků v počáteční fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) rozvést, včetně subjektivní stránky. Ústavní soud podotýká, že s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 trestního řádu není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení přespříliš vyčerpávající popis skutku a právní posouzení.
10. K zahájení trestního stíhání obecně postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek povahy trestného činu způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání [viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (N 4/32 SbNU 467)]. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, kdy trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu řízení prokázána a ve výroku popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu například u podané obžaloby (§176 trestního řádu). Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu a spravedlivý proces je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Samotná důvodnost obvinění je posléze předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v tomto směru povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k obraně podle trestního řádu. Z dotčeného usnesení policejního orgánu se bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným trestněprávním jednáním zasažen. Odůvodnění předmětného rozhodnutí se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu jako dostačující a ústavně souladné. Státní zástupce se s námitkami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rovněž vypořádal zákonu odpovídajícím způsobem. Pokud státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (§160 odst. 1 trestního řádu), a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, a jenž byl dostatečným se zřetelem k postulátům daným trestním řádem a ústavním pořádkem, nevykazuje ani jím vydané rozhodnutí protiústavní charakter.
III.
Zajištění náhradní hodnoty (peněžních prostředků na bankovním účtu)
11. Požadavky, jež jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Z hlediska řečených kritérií Ústavní soud důvod ke zrušení napadených zajišťovacích rozhodnutí neshledává.
12. Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, mimo jiné právě hospodářské kriminality. Vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, ale toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha (v co nejvyšší možné míře) eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
13. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku trestního řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost, a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)]. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat. Nutno zdůraznit, že je možné žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez návrhu.
IV.
Závěr
14. Ústavní soud v napadených usneseních orgánů veřejné moci nezjistil pochybení ústavněprávní intenzity. V řešené věci lze konstatovat, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli excesem a libovůlí netrpí. Ústavní stížnost tak byla mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Se zřetelem ke skutečnosti, že návrh na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatele podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu], má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti také musí být posuzován a sdílí její osud. Z řečeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení §79f trestního řádu v intencích §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
15. S ohledem na dobu vydání rozhodnutí pak Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele vztahující se k přednostnímu projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu