ECLI:CZ:US:2014:1.US.3047.14.1
sp. zn. I. ÚS 3047/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti SMV centrum, s.r.o., se sídlem Brno, Haškova 17, zastoupené JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem Brno, Tř. kpt. Jaroše 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, č. j. 32 Cdo 694/2014-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu, jež jsou jí garantována v hlavě V. Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Vedlejší účastnice, obchodní společnost ECF elektrocentrum fabrik s.r.o., v likvidaci, se svou žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky ve výši 957.511,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka dne 5. 12. 2013 podala dovolání proti pro ni nepříznivému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2013, č. j. 7 Cmo 50/2013-324.
3. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, č. j. 32 Cdo 694/2014-430, odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka dle názoru dovolacího soudu v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal dostatečné tvrzení stěžovatelky, že "odvolací soud se evidentně odchýlil od ustálené soudní praxe i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". Tento argument by dle názoru dovolacího soudu mohl být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu jen za situace, bylo-li by z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj však stěžovatelka v dovolání neuvedla. Dovolací soud proto její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
III.
4. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní poukázala na to, že Nejvyšší soud rozhodl formalisticky, když odmítl její dovolání, které dle jejího názoru obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti včetně vymezení jeho přípustnosti. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že z konstatování, že "odvolací VS [v] Olomouci rozhodl odchylně od ustálené soudní praxe nesprávným právním posouzením" dostatečně konkretizuje, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto stěžovatelka označila za formalistické, a tudíž nesprávné.
IV.
5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatelky ze dne 5. 12. 2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace stěžovatelky obsažené v nyní posuzované ústavní stížnosti je námitka formalistického posouzení podaného dovolání Nejvyšším soudem (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje).
7. Na tomto místě je dle názoru Ústavního soudu nutné připomenout, že Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, z hlediska jeho věcné správnosti, resp. z hlediska jeho souladnosti s příslušnými podústavními právními předpisy. Ústavní soud by byl ze své pozice oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti dovolacího soudu v této oblasti pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že dovolací soud postupoval svévolně a jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání představuje zřejmý exces, v jehož důsledku by bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Takový exces však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal, a to z níže uvedených důvodů.
8. Novelizací občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., byla nově zavedena povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Cílem této novelizace bylo především vyřešení přetíženosti Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni" (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely, která mj. nově vymezila náležitosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali a nepodávali dovolání v případech, ve kterých by to nebylo rozumné. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti mohlo být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť touto interpretací není dovolací soud vázán).
9. Jak již bylo uvedeno shora, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že její dovolání obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání uvedla, že "Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud se evidentně odchýlil od ustálené soudní praxe i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadený rozsudek závisí především na vyřešení otázky hmotného práva". Z rozhodnutí dovolacího soudu je však patrné, že dovolací soud toto vymezení nepovažuje za dostatečné, když stěžovatelka nespecifikovala (příkladmým výčtem konkrétních soudních rozhodnutí), od jaké konkrétní "ustálené soudní praxe" se odvolací soud měl dle jejího názoru odchýlit. Způsob, jakým stěžovatelka vymezila přípustnost svého dovolání, představuje bez uvedení konkrétní soudní judikatury (s níž je z pohledu stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu) ve své podstatě pouze transkripci zákonného ustanovení (srov. §237 občanského soudního řádu). Takové vymezení přípustnosti dovolání však není naplněním zákonného požadavku dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. S tím souvisí i přiléhavý odkaz Nejvyššího soudu na vlastní rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (a následné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/2013, které toto usnesení dovolacího soudu aprobovalo z ústavněprávních hledisek). Toto usnesení Nejvyššího soudu formulovalo názor, který dopadá i na dovolání stěžovatelky v nyní posuzované věci, a to vzhledem k v podstatě pouhé citaci ustanovení §237 občanského soudního řádu v dovolání [Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl: "Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části)."].
10. S přihlédnutím k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že žádné pochybení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah, v nyní posuzovaném případě neshledal. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a uvedl, v čem spočívají vady dovolání stěžovatelky, které již nelze odstranit a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž odkázal rovněž na své předchozí rozhodnutí, v němž se již touto problematikou zabýval. Toto rozhodnutí bylo v době podání dovolání veřejně přístupné, tudíž se s ním právní zástupkyně stěžovatelky mohla seznámit a předejít tak odmítavému usnesení ze strany Nejvyššího soudu.
V.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu