ECLI:CZ:US:2014:1.US.3192.14.1
sp. zn. I. ÚS 3192/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK Veveří 57, 602 00 Brno, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, se sídlem v Brně, Kounicova 24, ve věci vedené pod čj. KRPB-176582-12/ČJ-2014-060082-JA, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem uvedeného policejního orgánu bylo porušeno právo, které je ústavně zaručeno v čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky, v čl. 2 odst. 2 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Toto porušení spatřuje stěžovatel v tom, že Policie České republiky nerozhodla o jeho trestním oznámení ze dne 13. 7. 2014 usnesením dle ustanovení §134 a násl. tr. řádu za použití ustanovení §119 odst. 2 tr. řádu, a odepřela mu tak uplatnění opravného prostředku proti jejímu postupu. Stěžovatel podal Policii České republiky jako poškozený trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů dle ustanovení §207 odst. 1, 2 písm. b), c), §209 odst. 1 odst. 5 písm. a), §222 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §225 trestního zákoníku (přiložil nečitelnou kopii tohoto podání k ústavní stížnosti), ale byl jen vyrozuměn o uložení věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl přesvědčení, že rozhodování v trestním řízení bylo v rozporu s ústavním pořádkem, neboť policejní orgán měl postupovat pouze dle trestního řádu, nikoli dle zákona č. 273/2008 Sb.
Stěžovatel podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočce v Brně žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, které se dosud k jeho podání nevyjádřilo. Stěžovatel také podal i ústavní stížnost a domáhal se, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho práv a přikázal jí konat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních znaků institutu ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku,
aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře proto opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou řízení před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 27. září 2006 sp. zn. IV. ÚS 562/06 in http://nalus.usoud.cz). V případě osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud standardně akceptuje jako včas podané ústavní stížnosti napadající odmítnutí státním zástupcem stížnosti podané proti usnesení o odložení věci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014). V případech, kdy trestní oznámení není odloženo usnesením, pak akceptuje ústavní stížnosti proti postupu nejbližšího nadřízeného orgánu při projednávání podnětu k výkonu dohledu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4621/12 ze dne 24. 7. 2014). Lze také akceptovat jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2343/14 ze dne 30. 7. 2014). Tomu by však odpovídalo, kdyby stěžovatel ústavní stížnost podal nejpozději do dvou měsíců po obdržení sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o vypořádání jeho podnětu k výkonu dohledu nad městským státním zastupitelstvím.
Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná, neboť stěžovatel podal žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočce v Brně, které dosud o podání stěžovatele nerozhodlo.
Ze zásady autonomie rozhodování orgánů činných v trestním řízení a z principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že kasační ingerence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů již nikterak odstranit.
Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře dal jasně najevo, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, v němž na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státní zastupitelství) a na druhé straně stojí obžalovaný. Z uvedeného plyne, že ostatním osobám, byť by se i cítily poškozenými, právní řád nepřiznává právo požadovat trestní stíhání jiných osob, které by nad to snad mělo požívat ústavně právní ochrany. Ani poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které by byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů.
Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání, je monopolem státu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 358/04, sp. zn. II. ÚS 3094/07, sp. zn. II. ÚS 1303/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže by stěžovatel zároveň usiloval o domožení se ochrany a zajištění svých majetkových, případně osobnostních práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně těchto legitimních zájmů poskytuje. I z tohoto úhlu pohledu se proto obrátil na Ústavní soud předčasně, což s ohledem na zásadu subsidiarity rovněž zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj