ECLI:CZ:US:2014:1.US.3260.13.1
sp. zn. I. ÚS 3260/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 č. j. 3 Tdo 708/2013-20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 č. j. 5 To 39/2013-323 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2012 č. j. 4 T 46/2011-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně shledána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu tím, že se ke škodě cizího majetku obohatila uvedením jiného v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu čtyř let. Trestného činu se měla dopustit tím, že od poškozeného převzala v hotovosti finanční částku ve výši 3,7 milionů Kč s tím, že tyto peníze investuje do fotovoltaické elektrárny, kterou poté výhodně prodá, a následně peníze poškozenému vrátí s dohodnutým podílem na zisku. Stěžovatelka si přitom měla již před uzavřením ústní dohody a převzetím finančních prostředků být vědoma toho, že je užije v rozporu s dohodou s poškozeným a nevrátí je. Finanční prostředky následně použila nezjištěným způsobem a způsobila poškozenému značnou škodu.
3. Skutkový stav soud prvního stupně zjistil na základě výpovědi poškozeného jako svědka, přičemž tvrzení poškozeného korespondovala s provedenými listinnými důkazy a byla potvrzena také svědeckými výpověďmi dalších tří svědků. Z výpovědí nad rámec uvedeného soud prvního stupně zjistil, že v návaznosti na předání hotovosti stěžovatelka zaslala poškozenému smlouvu o tichém společenství, jež však byla z velké části nevyplněná. Ta obsahovala informaci, že nákupní cena fotovoltaické elektrárny je stanovena na částku 21 milionů Kč a prodejní cena je pak stanovena ve výši 27,5 milionů Kč, dále pak informaci, že tichý společník předává podnikateli k realizaci projektu 3,7 milionů Kč. Poškozenému dle výpovědi po konzultaci s právním zástupcem nebylo doporučeno smlouvu podepsat, což také neučinil. Soud z elektronické korespondence mezi stěžovatelkou a poškozeným také zjistil, že s postupem času od předání hotovosti poškozený nabýval podezření, že něco není v pořádku, když částka nebyla vrácena v řádu měsíců, jak bylo původně dohodnuto. Stěžovatelka v korespondenci opakovaně vrácení peněz oddalovala, případně na dotazy poškozeného nijak konkrétně nereagovala. V průběhu času se korespondence ze strany stěžovatelky stala výrazně nepřátelskou. Listinné důkazy obsahují také písemné uznání dluhu stěžovatelkou co do důvodu a výše.
4. Soud prvního stupně se také zabýval obhajobou stěžovatelky. Ta nezpochybnila předání zmíněného obnosu, tvrdila však, že se jednalo o provizi, nikoli o vratnou půjčku či investici. Ta jí měla náležet za zprostředkování koupě pozemků, na kterých by bylo možné vystavět fotovoltaickou elektrárnu. Stěžovatelka se účastnila zprostředkování ve třech případech, v žádném z nich však nedošlo k uzavření smlouvy, což však dle jejího tvrzení nemělo vliv na její nárok na provizi. Toto tvrzení považoval soud za vyvrácené, na základě výpovědi svědka, který měl mít nárok na polovinu případné provize. Ten bez pochybností uvedl, že nárok na provizi měl vzniknout až v případě, kdy by se pozemek nějakým způsobem zužitkoval a prodal, k čemuž ani v jednom případě nedošlo. K elektronické korespondenci předložené stěžovatelkou na podporu jejích tvrzení soud prvního stupně uvedl, že ta obsahovala zmínky o různých projektech, nebyla však adresována poškozenému, nýbrž jednomu ze svědků, který potvrdil, že se jednalo o projekty, na kterých se poškozený nepodílel a podílet neměl. Další důkaz provedením výslechu svědka soud odmítl provést, neboť shledal skutkový stav za dostatečně prokázaný.
5. Rozsudek Městského soudu v Brně stěžovatelka napadla odvoláním, ve kterém namítala, že rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, důkazy nadto byly hodnoceny v její neprospěch, a proto je rozhodnutí účelové. Dále zopakovala argumentaci přednesenou již v řízení před soudem prvního stupně, tedy že předmětná částka byla provizí, nikoli investicí. K uznání dluhu uvedla, že toto podepsala nikoli dobrovolně, ale pod nátlakem, kdy se obávala o svůj život a zdraví a bezpečí své rodiny. Výpovědi svědků označila za nepravdivé či alespoň za neúplné. Na závěr stěžovatelka tvrdila, že soud prvního stupně nemohl vyvodit závěr o tom, že stěžovatelka od počátku jednala v úmyslu uvést poškozeného v omyl, a nemohla tak být naplněna ani subjektivní stránka trestného činu podvodu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, a odvolání napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí a samotné rozhodnutí nevykazují žádné podstatné vady. Dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za dostatečné a řádně provedené. Zhodnocení důkazní situace pak netrpí žádnými podstatnými vadami a odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil. Námitky stěžovatelky týkající se okolností podepsání uznání dluhu shledal odvolací soud pro projednávaný případ irelevantními. Policie ČR se nadto zabývala trestním oznámením stěžovatelky, žádné trestněprávní důsledky z něj však nevyvodila. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, shledal odvolací soud výrok soudu prvního stupně o vině správným a podloženým zjištěným skutkovým stavem.
6. Usnesení Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že soud prvního stupně pominul důkazy svědčící v její prospěch, dále pak, že se nezabýval dostatečně naplněním subjektivní stránky trestného činu podvodu. Zopakovala také argumentaci, kterou užila již v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť bylo opřeno o námitky, které v dovolání uplatnit nelze, a dále pak o námitky, jež nespadají pod uplatněný dovolací důvod dle ustanovení §265b písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů dle ustanovení §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci užitou již v řízeních před obecnými soudy. Dle stěžovatelky soud prvního stupně pominul důkazy svědčící v její prospěch a při hodnocení důkazů porušil zásadu in dubio pro reo. Dále stěžovatelka vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval dostatečně subjektivní stránkou trestného činu a tvrdí, že soudy nesprávně posoudily povahu předmětné částky, neboť tato měla být provizí za zprostředkování pozemků, a nikoli investicí.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na vady v občanskoprávním řízení týkajícím se předmětné částky, spočívajících v absenci řádného doručení předvolání, nařízení ústního jednání, jakož i nesprávnosti výroku o nákladech řízení. K písemnému uznání dluhu pak stěžovatelka uvádí, že nevyjadřuje její vůli, neboť nebylo podepsáno dobrovolně, ale pod nátlakem. Stěžovatelka poukazuje na to, že ani v řízení občanskoprávním, ani v řízení trestním nebyly dostatečně objasněny okolnosti podepsání dluhu.
9. Stěžovatelka také poukazuje na skutečnost, že na její majetek byla nařízena exekuce, při které byl exekutorem zabaven počítač včetně dalších písemností obchodního charakteru, které mohla stěžovatelka užít ke své obhajobě. Nevylučuje ani, že elektronická korespondence mezi stěžovatelkou a poškozeným v původním řízení mohla být účelové pozměněna. Výpovědi svědků dle stěžovatelky nebyly pravdivé a byly účelově vedeny tak, aby ji poškodily. Skutková zjištění soudu jsou nadto v rozporu s provedeným dokazováním.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. V této souvislosti je významné, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá především nesprávná, resp. nedostatečná skutková zjištění a jejich následné posouzení obecnými soudy. Ústavní soud přitom při své činnosti respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu pak přísluší posoudit pouze soulad postupu obecných soudů s principy spravedlivého procesu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4699/12 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2999/13 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/14 ze dne 10. 6. 2014). V posuzovaném případě pak Ústavní soud došel k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s těmito principy. Z řádného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, jaká skutková zjištění učinil na základě provedených důkazů, a nelze tak soudu v tomto směru cokoli vytknout, jak již poznamenal soud odvolací i dovolací. Úvahy obecných soudů jsou logicky soudržné a nevykazují žádný exces, který by mohl zapříčinit jejich protiústavnost.
12. Co se týče námitky týkající se okolností podepsání uznání dluhu, Ústavní soud konstatuje, že zmiňované občanskoprávní řízení a rozhodnutí v něm vydaná nejsou předmětem této ústavní stížnosti, předmětem ústavní stížnosti jsou dle ustanovení §72 odst. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pouze rozhodnutí napadená stěžovatelkou ústavní stížností, tedy rozhodnutí vydaná v předmětném řízení trestním. Stejně nemůže být předmětem posouzení Ústavním soudem tvrzený postup exekutora při vedení exekuce na stěžovatelčin majetek a jeho potenciální vliv na řízení trestní. K relevanci okolností podepsání dluhu pro řízení trestní se ostatně vyjádřil i soud odvolací, který je shledal irelevantními a tento závěr dostatečně odůvodnil i odkazem na stanovisko Policie ČR.
13. Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani námitce, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Z rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutečností soudy usuzovaly na naplnění subjektivní stránky (mj. prokázaná finanční situace stěžovatelky v době předání finanční hotovosti, neexistence projektu, do kterého mělo být investováno). Rozhodnutím obecných soudů proto nelze ani po této stránce nic vytknout.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu