ECLI:CZ:US:2014:1.US.3383.12.1
sp. zn. I. ÚS 3383/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivanky Kohoutkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 55 Co 118/2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011, č. j. 20 C 80/2011-61, ve znění opravných usnesení ze dne 31. 1. 2012, č. j. 20 C 80/2011-69 a ze dne 15. 2. 2012, č. j. 20 C 80/2012-75, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dalších ustanovení ústavního pořádku.
K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze, z něhož vyplynulo následující:
Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, a to sice rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škodu způsobené nezákonným úředním postupem a rozhodnutím. Soud se meritorně nezaobíral otázkou zákonnosti předmětného rozhodnutí, které mělo stěžovatelce způsobit škodu, ale dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky byl shledán s ohledem na §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem, promlčeným, "když řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn 9 C 1234/95 (ve věci žaloby o uzavření dohody o vydání věci - nemovitostí v žalobě specifikovaných) bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně (ze dne 8. 12. 1998, č. j. 20 Co 546/97-156) dne 21. 1.1999, řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 968/2000 (o žalobě na určení, že manželovi žalobkyně svědčilo ke dni jeho úmrtí bezpodílové spoluvlastnictví manželů k nemovitosti) bylo pravomocně skončeno nejpozději dne 6. 5. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ČR (ze dne 31. 3. 2005, čj. 22 Cdo 330/2004-133) a poslední řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn 5 C 169/2000 (o žalobě na určení vlastnictví k nemovitosti) bylo pravomocně skončeno dne 6. 2. 2007, nejpozději právní mocí uvedených rozhodnutí se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá a od těchto dat počala běžet zákonná tříletá promlčecí doba, která marně uplynula dne 21. 1. 2002 pro řízení vedené pod sp. zn 9 C 1234/95, dne 6. 5. 2008 pro řízení vedené pod sp. zn. 5 C 968/2000 a dne 6. 2. 2010 pro řízení vedené po sp. zn. 5 C 169/2000, přičemž žalobkyně se teprve dne 26. 1. 2011, kdy byl žalované doručen požadavek na předběžné projednání nároku, domáhala náhrady škody a žaloby byla podána až dne 24. 5. 2011." Z tohoto důvodu žalobu stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka včasným odvoláním, kde se ohradila proti závěru soudu I. stupně týkající ho se promlčení nároku, přičemž argumentovala tím způsobem, že začátek běhu promlčecí doby počal běžet až okamžikem, kdy se dozvěděla o závěrech Výboru pro lidská práva OSN (CCPR/C/93/D/1448/2006 ze dne 17. 7. 2008) stran podmínky českého státního občanství v restitučních zákonech. Stěžovatelka dále v řízení před odvolacím soudem namítala podjatost předsedkyně senátu JUDr. Zory Musilové z důvodu jejího členství v KSČ před rokem 1989.
S námitkou podjatosti se odvolací soud vypořádal odkazem na judikaturu Nejvyšší soudu, který judikoval, že pouhé členství v KSČ bez dalšího nelze mít za důvod pro vyloučení ve věci, neboť je nutné posuzovat každý případ individuálně vzhledem k jedinečným okolnostem každého jednoho případu, ale musí být patrný zájem na diferencovaném rozhodnutí věci ze strany rozhodujícího soudce a pouhý poukaz na členství v KSČ před rokem 1989 nelze považovat za námitkou důvodnou a dle §15b odst. 2 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu pak rozhodnutí o námitce podjatosti soud nepředložil k nadřízenému soudu.
Odvolací soud se dále podrobně zabýval podstatou řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., zejména zdůraznil, že soudní rozhodnutí, která znamenala neúspěch stěžovatelky v restitučních řízeních, nebyla žádným orgánem zrušena pro nezákonnost (ani z jiného důvodu): "V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Nezákonnost konkrétního rozhodnutí pak též nelze dovozovat ani ze zprávy Výboru OSN pro lidská práva, neboť to rovněž neruší dané rozhodnutí pro nezákonnost." K výše uvedenému pak ještě odvolací soud dodal, že "jen z uvedeného důvodu bylo namístě žalobu zamítnout, aniž by bylo třeba se zabývat žalovanou uplatněnou námitkou promlčení."
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena její práva. První okruh argumentace stěžovatelky směřuje k závaznosti stanoviska Výboru pro lidská práva OSN, které stěžovatelka považuje za rozhodnutí sui generis, pro Českou republiku a především pak její soudy. S tím souvisí i druhý okruh argumentace vztahující se k běhu promlčecí lhůty, danou zákonem 82/1998 Sb. Namítá špatné určení počátku této lhůty, kdy počátek nepovažuje nabytí právní moci posledního rozhodnutí ve věci, nýbrž až stanovisko Výboru pro lidská práva OSN, resp. negativní stanovisko Ministerstva spravedlnosti vůči jejím nárokům. Z toho pak dovozuje, že se na soud obrátila včas. Třetím argumentačním okruhem je pak zpochybnění nestrannosti a nezávislosti předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, který rozhodoval ve věci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným úředním rozhodnutím. Hlavním argumentem stěžovatelky je v tomto kontextu především členství předsedkyně senátu v KSČ před rokem 1989, kdy členství v KSČ, kterou považuje za zločineckou organizaci je pro ni dostatečným důvodem, pro který by měl být soudce vyloučen z projednání věci, jejíž původ leží právě ve zločinech komunismu, kdy odmítá argumentaci Nejvyššího soudu o nutnosti individuálního posouzení věci a odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který ve své judikatuře prosazuje nutnost objektivní nepodjatosti soudce, přičemž o jeho nepodjatosti nesmí být závažných pochyb.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že stojí mimo soustavu obecných soudů, pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, je vázán již v minulosti mnohokrát akcentovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti není povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů obecného soudnictví a jeho pravomoc k takovému přezkumu je založena výhradně v důsledku toho, že jimi nebyly respektovány prameny ústavního pořádku, a došlo tak k dotčení ústavních předpisů garantujících práva a svobody účastníků před nimi probíhajících řízení.
Obecné soudy v předložené věci v zásadě shledaly dva souběžné důvody pro zamítnutí žaloby. Prvním z nich je promlčení nároku (akcentováno nalézacím soudem), druhým z nich absence zrušeného rozhodnutí, které by mohlo založit škodu (akcentováno odvolacím soudem).
V první řadě, k otázce počátku běhu promlčecí lhůty v kontextu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces při špatném stanovení počátku promlčecí lhůty, když jako počátek promlčecí lhůty označila až zprávu Výboru pro lidská práva OSN či reakci ministerstva spravedlnosti na tuto zprávu, zatímco obecné soudy, především pak Obvodní soud pro Prahu 2 počítal běh promlčecí lhůty v souladu s ustáleným výkladem §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Počátek běhu promlčecí doby subjektivní je tak dán právě okamžikem, kdy dané rozhodnutí je shledáno nezákonným, v souladu se zásadou právní jistoty a zásadou vigilantibus iura scripta sunt, tedy bdělosti při ochraně vlastních práv je možné vztahovat takovýto okamžik na situaci, kdy se osoba mohla objektivně dozvědět o okolnostech zakládajících nezákonnost rozhodnutí, které by mělo být předmětem žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. s ohledem na všechny specifické okolnosti případu. V konkrétním případě je pak okamžik vzniku údajné škody totožný s právní mocí rozhodnutí směřující k nepřiznání restitučních práv k tvrzenému majetku. Přesvědčení stěžovatelky o nezákonnosti tohoto rozhodnutí (resp. jeho subjektivní stránku počátku běhu lhůty) pak lze dovodit z toho, že proti sporným rozhodnutím nižších soudů stěžovatelka podala dovolání a posléze ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 377/05. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 377/05 pak byla podána již v roce 2005, což prokazuje přesvědčení stěžovatelky o nezákonnosti rozhodnutí, která jsou předmětem žaloby o náhradu škody za nezákonnost těchto rozhodnutí. S tímto vědomím se pak nelze neztotožnit se závěry soudu I. stupně i soudu odvolacího, že promlčecí doba uplynula dle zákona č. 82/1998 Sb. několik měsíců před podání žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem a rozhodnutím. A tedy nárok na náhradu škody je v souladu se zákonem, všeobecnými právními principy a zásadami promlčen, přičemž samotnou existenci promlčecí doby stěžovatelka za porušující svá práva nepovažuje a nesměřuje proti ní svou stížnost. Jen tento samotný fakt by stačil k odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost stížnosti.
Ve druhé řadě byla věnována pozornost skutečnosti, že stěžovatelka nedosáhla zrušení rozhodnutí, vůči nimž tvrdí nezákonnost (rozpor se základními právy). Zákonná úprava regulující odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro vznik nároku na její náhradu výslovně konstruuje podmínku zrušení či změnu pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem. Ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje poškozenému proti předmětnému rozhodnutí uplatnit jak řádný opravný prostředek, tak i mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Obecné soudy zásadně nemohou otázku zákonnosti rozhodnutí posoudit pro účely nároku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť jsou vázány zásadou presumpce legality a správnosti rozhodnutí, přičemž zpochybnit jejich zákonnost lze jen způsobem explicite stanoveným a předvídaným objektivním právem. Takovým prostředkem nemůže být vyvolání řízení o náhradě škody dle citovaného zákona č. 82/1998 Sb., neboť předmět řízení je zde zcela odlišný, koncentruje totiž svoji pozornost na samotnou škodu a odpovědnost za ni, kdežto otázka zákonnosti rozhodnutí je otázkou odlišnou, v jejímž rámci se zkoumají procesně-právní i hmotněprávní předpoklady legality příslušného správního aktu. Konečně je třeba poukázat též na skutečnost, že otázku legality rozhodnutí si obecné soudy následkem zmíněného principu presumpce legality a správnosti rozhodnutí nemohou zodpovědět ani jako otázku prejudiciální. Předmětem řízení podle výše zmíněného zákona je pak tedy jenom samotná náhrada škody, přičemž jejím základem je nezákonné rozhodnutí, které ale nemůže být v souladu s výše uvedeným takto deklarována v řízení podle výše zmíněného zákona. Podmínka nezákonnosti je ale pro toto řízení nezbytná a bez něj by toto řízení nenabylo žádného smyslu. Relevantní skutečností je pak zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, k čemuž ale žádným prostředkem nedošlo a v souvislosti s výše uvedenými principy není možné tuto nezákonnost jakýmkoliv způsobem v řízení o ústavní stížnosti či řízení před obecnými soudy možné konstruovat. Těmto závěrům, podloženým judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 839/2011), které byly potvrzeny i judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1301/12), není z ústavněprávního hlediska co vytknout, a to i s ohledem na znění čl. 36 odst. 3, 4 Listiny, dle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Poslední námitky stěžovatelky směřovaly k otázce podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu kvůli jejímu členství v KSČ před rokem 1989 (za situace, kdy stěžovatelka je německou občankou). K základnímu právu na projednání věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že v usnesení ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1288/08 odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01), kde v odstavcích 55. a 56. ESLP uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. I. US 1833/11) se soud zaobíral klíčovou námitkou uvedenou v ústavní stížnosti je založenou výhradně na skutečnosti, že soudkyně byla členkou KSČ, a to aniž by byly tvrzeny a prokázány další konkrétní skutečnosti, jakým způsobem se toto její konkrétní členství projevovalo a projevuje ve vztahu ke stěžovatelce, její rodině či národnostní skupině, kterou reprezentuje (stěžovatelka je německou občankou). Je obecně známo, že komunistický režim viděl nepřítele v kdekom. Celé skupiny obyvatelstva byly na základě svého tzv. třídního původu, národnosti, náboženského přesvědčení, politických názorů či dokonce příslušnosti k nesprávné komunistické frakci podrobeny veřejným útokům v médiích, nerovnému zacházení, represím či přímo likvidaci. Vysoký počet členů KSČ před rokem 1989 navíc naznačuje, že v členské základně (přirozeně) nemusela vládnout názorová homogenita, a že pohnutky pro vstup do KSČ byly různé, sice nijak zvlášť ušlechtilé, ovšem nikoliv nutně bezezbytku vypjatě ideologické (faktická podmínka pro výkon určitých povolání, zlepšení společenského postavení, apod.)
Bez dalšího tedy nelze v souladu s výše uvedeným vyvozovat podjatost soudce z pouhého členství v KSČ před rokem 1989. Nebylo prokázáno, že předsedkyně senátu odvolacího soudu navíc žádným svým postupem nezavdala stěžovatelce důvod pochybovat o její nepodjatosti či nestrannosti, přičemž na výsledku řízení neměla prokazatelně žádný ekonomický, sociální, či osobní zájem. Z výše uvedeného pak vyplývá, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno ani v tomto ohledu a námitka stěžovatelky je očividně v tomto kontextu zjevně neopodstatněná. Stran uvedené námitky podjatosti nutno stěžovatelku konečně odkázat na opravný prostředek, u něhož stěžovatelka nedokládá, že by jej před podáním ústavní stížnosti vyčerpala, a to žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kterou je možno podat, pokud "rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící."
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu