ECLI:CZ:US:2014:1.US.3389.13.1
sp. zn. I. ÚS 3389/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti pana S. K., právně zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou AK se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2013 č. j. 11 Tdo 786/2013-18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013 č. j. 7 To 15/2013-226 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 17. 12. 2012 č. j. 101 T 202/2012-168, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se domnívá, že v trestní věci, v níž vystupoval jako obviněný, byl nespravedlivě odsouzen a inkriminovaného trestného činu se nedopustil. Obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, extrémně vadně hodnotily provedené důkazy a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově sp. zn. 101 T 202/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 17. 12. 2012 č. j. 101 T 202/2012-168 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené Jany K (jedná se o pseudonym).
Po skutkové stránce spáchal obviněný trestnou činnost tím, že (stručně řečeno) dne 8. 8. 2012 v době kolem 9.50 hodin v X. vstoupil pod záminkou vysvětlení funkcí na mobilním telefonu do pokoje, kde byla ubytována paní Jana K., v nestřeženém okamžiku uzamkl její pokoj, přistoupil k Janě K., objal ji kolem těla pod rameny a přitiskl ji k sobě, přitom se snažil ji líbat na obličej a krk, čemuž se Jana K. bránila tím, že jej od sebe odstrkávala a odvracela tvář a žádala ho, aby toho nechal, což však neučinil a místo toho ji povalil na postel, lehl si na ni a snažil se z ní strhnout župan, pod kterým byla nahá, což se mu částečně i přes odpor Jany K. podařilo, začal ji přes její odpor líbat a osahávat na prsou, břiše, tváři a krku a snažil se jí roztáhnout nohy a stáhnout z ní župan; tato situace se opakovala ještě dvakrát, přičemž celou dobu paní Jany K. zvýšeným hlasem obviněného žádala, aby přestal a z pokoje odešel, což však neučinil a stále jí říkal, že již dlouho neměl ženu a že ji chce; obviněný svého jednání zanechal až poté, co mu poškozená odsouhlasila, že k ní může večer přijít, a teprve poté z pokoje odešel.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2013 č. j. 7 To 15/2013-226 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2013 č. j. 11 Tdo 786/2013-18 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvádí tyto konkrétní námitky proti rozhodnutím obecných soudů:
* Nejvyšší soud prý vadně odmítl stěžovatelovo dovolání se zdůvodněním, že odvolatelem vytýkané vady rozhodnutí krajského soudu nejsou podřaditelné pod ust. §265b trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že dovolací důvod byl dán, protože skutková zjištění pojatá do výroku odsuzujícího rozsudku jsou diametrálně odlišná od výsledků provedeného dokazování, a protože rozhodnutí je nepřezkoumatelné i v otázce nenaplnění znaků zavinění a násilí ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění; Nejvyšší soud byl podle stěžovatelova názoru povinen reagovat na tyto vytknuté nedostatky a posoudit dovolání jako přípustné a toto věcně projednat;
* odůvodnění odsuzujícího rozsudku okresního soudu je prý rozporné se zněním odsuzujícího výroku například v otázce toho, zda a s jakou intenzitou (křikem, zvýšeným hlasem či bez dalšího) poškozená vyzývala stěžovatele k odchodu z jejího pokoje; zjevná neshoda prý existuje nejen mezi výrokem o vině a jeho odůvodněním, ale i mezi skutečnými výsledky dokazování a skutkovým stavem zjištěným a popsaným v odůvodnění odsuzujícího rozsudku;
* soudy se prý nikdy nevypořádaly s obhajobou, že odpor poškozené byl toliko předstíraný, a proto nelze shledat zavinění potřebné intenzity; stěžovatel tvrdí, že jeho jednání vůči poškozené nebylo násilné, poškozená se mu nijak výrazně fyzicky nebránila, na těle poškozené a stěžovatele nebyly nalezeny žádné zhmožděniny, modřiny nebo škrábance, poškozená nekřičela ani o pomoc, byť její pokoj sousedil na chodbě ubytovny s několika dalšími a mohla si takto pomoc přivolat, poškozená si prý sama k němu přisedla zpět na postel.
IV.
Ústavní soud posoudil stěžovatelem uplatněné námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, ani pochybení ústavněprávního rázu. Obecné soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování všemi dostupnými důkazy a výsledky dokazování velmi pečlivě zhodnotily.
Stěžovatelova námitka, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavek řádného zdůvodnění, není oprávněná. Obecné soudy věnovaly všem námitkám, uplatněným stěžovatelem v rámci obhajoby, náležitou pozornost a zevrubně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání z důvodu, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání, interpretoval prý dovolací důvody extrémně zužujícím způsobem. Ani tato námitka však není opodstatněná.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05).
Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Závěrem tedy Ústavní soud shrnuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu