ECLI:CZ:US:2014:1.US.3433.13.1
sp. zn. I. ÚS 3433/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem Křižíkova 2628/19, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Brno, Slovákova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, č. j. 26 Cdo 2371/2013-383, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2013, č. j. 71 Co 88/2013-355 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2012, č. j. 57 C 273/2007-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do článku 11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, a dále článku 95 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho věci postupovaly svévolně, když dovodily, že stěžovatelem podaná výpověď ze společného nájmu družstevního bytu neměla všechny formální náležitosti podle §710 odst. 2, §711 odst. 3 a §712 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z", nebo "občanský zákoník") a proto byla neurčitá. Chybějící náležitostí podle obecných soudů mělo být to, že v citované výpovědi z nájmu družstevního bytu nebylo uvedeno, že manželům Ing. Jiřímu a Boženě Gottweisovým měla příslušet bytová náhrada. Stěžovatel upozorňuje, že přístřeší podle §712 odst. 1 o. z. jako bytová náhrada závazně definováno nebylo a není. V §712 odst. 5 o. z. je pouze kogentně stanoveno, že přístřeší stačí při vyklizení bytu v případech skončení nájmu výpovědí pronajímatele v případech podle §711 odst. 2 písm. a) - d), t. j. v případech, kdy bývalý nájemce ze zákona právo na náhradní byt nebo náhradní ubytování nemá, současně je zakotveno poskytnutí přístřeší až v souvislosti s vyklizením bytu po skončení nájmu a nikoli v souvislosti s dáním výpovědi z nájmu bytu jakožto náležitost této výpovědi. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na komentářovou literaturu, odmítá naopak analogii s usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. US 1376/09 a sp. zn. I. US 2597/09, která se sice zabývala obdobnou otázkou, avšak právní zástupci stěžovatelů zde nepostupovali s náležitou odbornou péčí.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 57 C 273/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2012, č. j. 57 C 273/2007-327, bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a bylo určeno, že výpověď stěžovatele ze dne 28. 6. 2007 včetně jejího doplnění ze dne 16. 7. 2007 z nájmu bytu v O. je neplatná. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 71 Co 88/2013-355, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení občanského zákoníku vztahující se k výpovědi z nájmu bytu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle §711 odst. 3 o. z. účinného ke dni podání předmětné výpovědi platilo, že písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu, a pokud nájemci podle tohoto zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b) o. z. je neplatná pro neurčitost, neobsahuje-li, jak tomu bylo v dané věci, závazek pronajímatelů zajistit vypovídanému nájemci odpovídající bytovou náhradu, přičemž dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je přístřeší bytovou náhradou sui generis. Soud dále dovodil, že v řízení nebylo prokázáno naplnění dalších ve výpovědi označených výpovědních důvodů spočívajících v neoprávněném zásahu do bytu a tvrzeného dluhu na nájemném. Soudem prvního stupně bylo taktéž přihlédnuto k tomu, že stěžovatel již dlouhodobě neplní svou povinnost uloženou mu jako právnímu nástupci předchozího vlastníka soudním rozhodnutím z roku 2002, a to provést prohlášení vlastníka, respektive převést bytové jednotky do osobního vlastnictví nájemcům předmětného domu, tedy i stěžovateli (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, IV. ÚS 3653/11). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a k námitkám stěžovatele konstatoval, že mimo vlastní rozhodovací činnost je Nejvyšší soud povolován ke sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů, přičemž jím ve sbírce soudních rozhodnutí publikované právní věty jsou soudy nižších stupňů povinny respektovat. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud na náležitosti předmětné výpovědi nahlížel optikou shora uvedené sjednocující právní věty.
Takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, která všechny námitky stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku byla provedena obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčených ustanovení zákona vztahující se k výpovědi z nájmu bytu, je polemikou s výkladem provedeným obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Ústavní soud konstatuje, že se shodnou problematikou zabýval například již ve svých usneseních ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 1376/09 a ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 1285/10, ve kterých dospěl (k námitce stěžovatele týkající se interpretace ustanovení §711 odst. 3 ze strany obecných soudů, v jejímž důsledku byla výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem posouzena jako neplatná pro nesplnění formálních náležitostí - absenci závazku k poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší) k závěru, že "Ústavní soud nemůže přehlédnout dlouhodobé judikatorní působení Nejvyššího soudu k této otázce, neboť ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je nutno ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU 455, či nález sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU 281, anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Jinak řečeno, není v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud je zákon, který pro to skýtá prostor, dotvářen judikaturou soudů."
Ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1289/11, pak Ústavní soud dovodil, že výklad §§711 odst. 3 o. z., a to z toho hlediska, zda v něm uváděná "bytová náhrada" je míněna v užším nebo širším smyslu, tedy včetně přístřeší, učiněný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1720/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 7, ročník 2009, č. 75), na který odkazoval odvolací soud také v nyní projednávané věci, není z pohledu ústavnosti svévolný. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku v principu argumentuje tak, že nájemce by si na základě výpovědi měl vytvořit správnou představu o bytové náhradě (zde míněno včetně přístřeší), která mu přísluší, a v závislosti na tom se rozhodnout, zda podá žalobu na neplatnost výpovědi. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svůj závěr opřel o svůj výklad smyslu a účelu daného ustanovení, kterým je v dostatečném rozsahu (a to v souladu s principem právní jistoty) informovat nájemce o jejich právech. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí dále poskytl návod pronajímatelům, jak postupovat, když konstatoval, že požadavku ustanovení §711 odst. 3 o. z. na obsah výpovědi, konkrétně stran závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, vyhoví údaj, že "jde o přístřeší, a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní ubytování". Ani v tomto ohledu z ústavní stížnosti relevantní oponentura názoru Nejvyššího soudu neplyne. Možno podotknout, že uvedené ustanovení není formulováno jednoznačně, takže není prima facie vyloučena ani stěžovatelem zastávaná výkladová varianta. Na straně druhé rovněž nájemci, který má nárok na poskytnutí přístřeší, může (za určitých okolností) příslušet bytová náhrada právě v užším smyslu, tj. ve formě náhradního ubytování a dokonce náhradního bytu, a je proto třeba si v dané souvislosti položit otázku, zda jsou zde rozumné důvody k této skupině nájemců přistupovat jiným způsobem. Tyto však Ústavní soud - alespoň v danou chvíli - nevidí, a tudíž nemá obecným soudům v daném ohledu co vytknout. Od těchto svých dříve učiněných závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť stěžovatelem nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil, mimo jiné i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu