ECLI:CZ:US:2014:1.US.3517.13.1
sp. zn. I. ÚS 3517/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kubáta, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 22. 8. 2013 č. j. 1 Asf 19/2013-57, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2013 č. j. 31 Af 11/2012-36, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 11. 2011 č. j. 12979/11-1300-702127, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 5. 2011 č. j. 71731/11/223911604110, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 5. 2011 č. j. 71798/11/223911604110, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 5. 2011 č. j. 71859/11/223911604110 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 5. 2011 č. j. 71912/11/223911604110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") a Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě (dále jen "finanční úřad") tvrzením, že soudy a orgány veřejné správy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné, průtahů prosté jednání před soudem s možností vyjádření (čl. 38 odst. 2 Listiny) a princip, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). Porušení svých ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v postupu správních orgánů (následně potvrzeném obecnými soudy), které mu vyměřily daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2007 za použití pomůcek namísto dokazování, aniž pro takový způsob vyměření daně byly splněny podmínky. Uvedl, že subjekt, který pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek správní orgány vybraly, nebyl se stěžovatelem srovnatelný. Současně namítal, že mu nebylo umožněno seznámit se s neveřejnou částí správního spisu, ačkoliv v rámci správního řízení před správním soudem do příslušného spisu nahlížel a nebylo mu umožněno vyjádřit se ke kontrolním zjištěním ani k provedeným důkazům u soudu. Všechny tyto námitky stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl a navrhl zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, který brojil proti dodatečným platebním výměrům finančního úřadu na daň z přidané hodnoty ze dne 24. 5. 2011 ve výši 87 054 Kč, 117 649 Kč, 61 007 Kč a 24 203 Kč a penále vždy ve výši 20 % z vyměřené daně. Daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I., II., III. a IV. čtvrtletí roku 2007 byla u stěžovatele jako podnikatele v oblasti hostinské činnosti, ubytovacích služeb a výroby plastových a pryžových výrobků zahájena 13. 1. 2010. Rozhodnutí finančního úřadu bylo potvrzeno finančním ředitelstvím, které podané odvolání stěžovatele zamítlo.
3. Krajský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl. V odůvodnění rozsudku se vyjádřil postupně ke všem námitkám stěžovatele týkajícím se řízení před správními orgány a jejich postupem při vyměřování daně. Konstatoval, že správce daně v rámci stanovení daně podle pomůcek podrobně popsal subjekt, který vybral jako srovnatelný se stěžovatelem, přičemž stěžovatel nevznesl žádné konkrétní námitky proti těmto kritériím a pouze tvrdil, že v dané lokalitě srovnatelný subjekt neexistuje. Současně zdůraznil, že je především povinností daňového subjektu předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Soud přitom neshledal překročení oprávnění stanovených zákonem k provedení daňové kontroly. Stěžovatel neprokázal řádné vedení daňové evidence, nevedl evidenci denních tržeb v hotovosti, při vedení účetnictví nedodržel směrnou účtovou osnovu a do uskutečnitelných zdanitelných plnění nezahrnul veškeré dosažené tržby. Pro tyto a další nedostatky ve vedení účetnictví byla stěžovateli stanovena daň podle pomůcek.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Stejně jako krajský soud se i Nejvyšší správní soud postupně a velice podrobně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele. Přitom upozornil na skutečnost, že obdobnými kasačními námitkami se ve věci stěžovatele zabýval též ve věci ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob pod sp. zn. 1 Afs 21/2013. Konstatoval, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě o daňové kontrole, jakož i dalším zjištěním správce daně. Krajský soud se podrobně zabýval hodnocením důkazů učiněným správcem daně, aniž by je stěžovatel v žalobě napadal. Z jeho úvah je naprosto zřejmé, o co opřel své závěry ohledně zákonnosti použití pomůcek pro doměření daně z přidané hodnoty. Uvedl, že důkazní nouze ve věci nemůže být přičítána k tíži správce daně, když důkazní břemeno neunesl stěžovatel (nevedení skladové evidence aj.). Správce daně pro doměření daně z přidané hodnoty použil jako pomůcky údaje srovnatelného daňového subjektu a dále údaje doložené stěžovatelem v rámci dokazování, které zpochybněny nebyly. Navíc ku prospěchu stěžovatele při doměření daně zohlednil též část daňové evidence vztahující se k výrobě plastových výrobků, kterou shledal věrohodnou. Taktéž zohlednil tvrzení stěžovatele, že v roce 2007 prováděl rekonstrukci provozovny a tyto údaje uznal a odečetl od základu daně. V souvislosti s právem stěžovatele vyjadřovat se ke zjištěním správce daně a navrhování nových důkazů nelze správci daně podle soudu nic vytknout.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími jak obecných soudů, tak i správních orgánů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Již na tomto místě Ústavní soud poukazuje na jinou ústavní stížnost stěžovatele, týkající se dodatečných platebních výměrů finančního úřadu na daň z příjmů fyzických osob za rok 2007, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3518/13. Ústavní soud stížnost stěžovatele v uvedené věci odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
7. Argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci je téměř totožná jako ve věci zmiňované v předchozím bodě. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů a jim předcházejících rozhodnutí správních orgánů shodnými námitkami, a to i pokud jde o postup těchto orgánů. Nadto z pohledu argumentace stěžovatele jde de facto pouze o pokračující polemiku se závěry správních orgánů a obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva.
8. Z pohledu ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci závěrům obsaženým v rozhodnutích obecných soudů z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 3518/13, otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek se opakovaně zabýval, a to již například v nálezu ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), přičemž neopomněl zdůraznit, že rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak i soudu je omezen a soustřeďuje se zásadně jen k dodržení zákonných podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně. Obdobně Ústavní soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu stran námitek stěžovatele, kterému podle jeho tvrzení nebylo umožněno nahlížet do částí daňového spisu (shodně též judikatura Ústavního soudu citovaná v usnesení sp. zn. II. ÚS 3518/13).
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. V této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů (či správních orgánů). Zejména napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přesvědčivě a podrobně odůvodněno a do základních práv stěžovatele nezasahuje.
10. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci rovněž neshledal.
11. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu