ECLI:CZ:US:2014:1.US.3546.13.1
sp. zn. I. ÚS 3546/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem, se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2013 č. j. 10 To 295/2013-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, a to pro porušení svých základních práv, konkrétně práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo, aby jeho věc mimo jiné byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
2. Napadeným rozhodnutím krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 8. 2013 č. j. 25 Nt 2226/2013-14, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele na přeřazení do mírnějšího typu věznice podle §57 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud měl při posouzení stěžovatelovy žádosti k dispozici hodnocení věznice k chování stěžovatele během výkonu trestu odnětí svobody a dále provedl veřejné zasedání, jehož se stěžovatel účastnil. Okresní soud pak shledal, že stěžovatelově žádosti nelze prozatím vyhovět, neboť stěžovatel dosud nesplňuje zákonný požadavek, že chování odsouzeného a způsob, jakým si plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Krajský soud se se závěrem okresního soudu ztotožnil a plně na něj odkázal, přičemž dodal, že u stěžovatele dosud nebyly vyčerpány všechny možnosti daného typu věznice, a tak nelze mít za to, že by přeřazení do mírnějšího typu věznice přispělo k dosažení účelu trestu. Přihlédl též k tomu, že stěžovatel dosud z uloženého trestu vykonal jen krátkou část.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny v tom, že jeho stížnost byla u krajského soudu projednána v neveřejném zasedání, takže se stěžovatel nemohl účastnit jednání před soudem, které se zásadním způsobem dotýkalo jeho práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny, respektive míry jeho možného omezení v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že se stěžovatel nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, se pak odrazila též v odůvodnění napadeného usnesení, v němž jsou uvedeny zjevné nesprávnosti, které stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, a v němž také krajský soud při hodnocení osobnosti stěžovatele k jeho tíži posuzuje jeho snahu dosáhnout změny odsuzujícího rozhodnutí cestou mimořádného přezkumu. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že přeřazení do jiného typu věznice znamená dodatečnou změnu původního odsuzujícího rozsudku, což je tak významným zásahem do práv stěžovatele, že to odůvodňuje nutnost účasti stěžovatele při daném jednání. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, jehož závěry lze analogicky aplikovat i v jeho případě.
4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil též krajský soud coby účastník řízení. Ten ve svém vyjádření jednak poukázal na podrobné odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, jednak zdůraznil, že rozhodování o stěžovatelově žádosti o přeřazení proběhlo ve veřejném zasedání před okresním soudem, kde byl stěžovatel osobně přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Naopak rozhodování o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo provedeno v neveřejném zasedání podle §242 trestního řádu. Podanou ústavní stížnost tak krajský soud označil za zjevně neopodstatněnou.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyjádření krajského soudu i spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2226/2013, jenž si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní stížnost se týká problematiky přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem ve smyslu §57 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud se k tomuto institutu ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyjádřil, přičemž zdůraznil, že v takových případech jde vlastně o rozhodování o trestu, které náleží výlučně do pravomoci soudů [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nicméně samotné přeřazení do věznice s mírnějším režimem je institutem nenárokovým a posouzení splnění zákonných podmínek pro přeřazení je plně věcí soudcovské úvahy; obecný soud však svou úvahu musí náležitě odůvodnit. Nepřísluší tedy Ústavnímu soudu, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení je v konkrétním případě vhodné k dosažení nápravy odsouzeného, a ke zrušení rozhodnutí o změně výkonu trestu vydaného dle §324 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, Ústavním soudem by mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv a zřejmé svévole obecného soudu při posuzování žádosti odsouzeného o přeřazení do věznice s mírnějším režimem (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 745/06 ze dne 26. 4. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 54/09 ze dne 8. 9. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1946/12 ze dne 18. 6. 2013).
8. Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodování o přeřazení odsouzeného do jiného typu věznice sice plynou určité požadavky i z ústavního pořádku České republiky, obecně je však přezkum Ústavního soudu v těchto případech poměrně omezený. V nyní projednávané věci pak stěžovatel nebrojí ani tak proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, ale spíše proti nekonání veřejného zasedání v řízení před krajským soudem a s tím související nemožnosti se k věci vyjádřit nad rámec samotné stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu. Nicméně ani při této argumentaci nelze uzavřít, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Je nutno podotknout, že krajský soud rozhodnutím v neveřejném zasedání vyhověl relevantním zákonným ustanovením (§240 a §148 trestního řádu; viz též Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1051). Zejména však povinnost projednání stěžovatelovy stížnosti v jeho přítomnosti před krajským soudem nevyplývala ani z ústavních předpisů. Pro zachování základního práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny v předmětném aspektu totiž zpravidla stačí, pokud dojde k projednání věci v přítomnosti dotčené osoby alespoň jednou během celého soudního řízení, obvykle tedy v řízení před soudem prvního stupně; naopak v řízení ve druhém stupni již takový přímý kontakt účastníka řízení a soudu není vždy nutný - výjimkou jsou například případy, kdy dochází k podstatnému přehodnocení rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive rozhodnutí soudu druhého stupně je založeno na jiných důvodech a skutečnostech nežli rozhodnutí prvostupňového soudu, k nimž účastník řízení dosud neměl možnost se vyjádřit. V této souvislosti lze odkázat právě i na rozhodnutí Ústavního soudu zmiňované stěžovatelem v ústavní stížnosti, tj. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), kde bylo shledáno porušení čl. 38 odst. 2 Listiny postupem soudu druhého stupně, který v neveřejném zasedání rozhodoval meritorně o návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) a své zamítavé rozhodnutí opřel o jiný hmotněprávní důvod než soud prvního stupně, aniž by přitom odsouzenému poskytl prostor pro vyjádření svého stanoviska, předem jej seznámil se zamýšlenou argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit a eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.
9. Taková situace ale nelze srovnat se situací stěžovatele v řízení o jeho žádosti na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí totiž zcela ztotožnil se závěry okresního soudu a tyto nijak podstatně nepřehodnocoval. Bylo tak zcela dostačující, že veřejné zasedání proběhlo v řízení u okresního soudu, tohoto se stěžovatel účastnil a měl možnost se tam vyjádřit ke všem důkazům a tvrzením, na nichž pak okresní soud založil své rozhodnutí (zejména hodnocení věznice). V řízení před krajským soudem se pak žádné nové tvrzení či důkazy (vyjma stěžovatelovy argumentace ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu) neobjevily. Stěžovatelovo základní právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny tak napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno.
10. Na shora uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně obsahuje určité dílčí nesprávnosti (zejména ohledně nezahlazení kázeňského trestu) i pochybnou zmínku, že stěžovatel své odsouzení hodnotí jako nespravedlivé a chce dosáhnout jeho změny cestou mimořádného přezkumu. Lze nicméně dodat, že posledně uvedená informace vychází z písemného hodnocení stěžovatele ze strany věznice, z něhož vycházel již okresní soud a s nímž byl stěžovatel seznámen a neměl k němu žádné připomínky. Zmíněné skutečnosti tak nedosahují ústavněprávní relevance, a to tím spíše, že v dané věci jde právě o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem, v kterýchžto případech je Ústavní soud ve svých zásazích velmi zdrženlivý. Lze uzavřít, že okresní soud i krajský soud se v případě stěžovatele shodly, že tento dosud nesplňuje všechny zákonné podmínky pro vyhovění jeho žádosti o přeřazení, zejména že není zřejmé, že by takové přeřazení přispělo k dosažení účelu trestu (nápravě stěžovatele). Svůj závěr oba soudy dostatečně odůvodnily, přičemž se nedopustily ani svévole, ani jiného flagrantního porušení procesních práv stěžovatele. Ústavnímu soud tak nepřísluší zasahovat do jejich posouzení a soudcovské úvahy.
11. Závěrem pak Ústavní soud podotýká, že stěžovatel si ostatně žádost o přeřazení do věznice s mírnějším režimem může podat opakovaně (v časových odstupech dle §57 odst. 7 trestního zákoníku); přičemž zejména z textu odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že vyhovění jeho žádosti do budoucna není vyloučeno.
12. S ohledem na shora odůvodněné závěry, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tak Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu