ECLI:CZ:US:2014:1.US.3568.13.1
sp. zn. I. ÚS 3568/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Danuší Pollákovou Staňkovou, advokátkou, se sídlem Jindřišská 1441, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 21 Cdo 1813/2013-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 č. j. 62 Co 403/2012-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, která byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na náhradu mzdy. Městský soud ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1), kterým byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Napadeným rozhodnutí městský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí pak stěžovatel brojil dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, kterým dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
2. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho dovolání Nejvyšší soudem fakticky k odepření spravedlnosti. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné a zcela nedostatečné, neboť se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal s jeho námitkami. Krom toho stěžovatel nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením svého žalovaného nároku ze strany obecných soudů. Napadenými rozhodnutími tak podle něj došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl jednak rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, a jednak rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž bylo zrušeno předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a věc mu vrácena zpět. Je tak zřejmé, že řízení o stěžovatelově žalobě před obecnými soudy napadenými rozhodnutími neskončilo, ale stále běží (viz informace dostupné prostřednictvím internetového portálu Justice.cz, http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), pročež nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Neboli, případná újma na stěžovatelových právech může být stále vyřešena (odstraněna) v rámci obecného soudnictví. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Tak tomu ve stěžovatelově případě není.
7. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek, proto skutečnost, že řízení před obecnými soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími neskončilo, zakládá v daném případě nepřípustnost podané ústavní stížnosti jak ve vztahu k rozhodnutí městského soudu, tak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud zároveň akcentuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve stěžovatelově věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná. Jako takovou ji Ústavní soud odmítl v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka