ECLI:CZ:US:2014:1.US.3807.13.1
sp. zn. I. ÚS 3807/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Nádražní 38/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 č. j. 7 Tdo 961/2013-19, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. 3 To 179/2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 22. 4. 2013 č. j. 105 T 68/2013-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 22. 4. 2013 č. j. 105 T 68/2013-158 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen za použití §43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně. Pro výkon uloženého trestu byl stěžovatel podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání jak stěžovatel, tak státní zástupce, a to s výsledkem uložení přísnějšího trestu odnětí svobody v trvání 11 let rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. 3 To 179/2013, který aplikoval ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Podanému dovolání stěžovatele nebylo vyhověno, Nejvyšší soud je jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2013 č. j. 7 Tdo 961/2013-19.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dotčenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny). Argumentoval tím, že ze strany soudů došlo k pochybení v rámci procesu dokazování; jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel uvedl, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže - zejména zavinění ve formě úmyslu zmocnit se cizí věci násilím nebo pohrůžkou násilí (stěžovatel nejednal cíleně a se záměrem zmocnit se peněz, jeho agresivita vůči poškozenému byla vyvolána požitým alkoholem). Stěžovatel dále nesouhlasil s aplikací ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody odvolacím soudem - pro tento postup nebyly podle jeho názoru splněny materiální podmínky.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.
5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými námitkami, posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele uvádí následující. V rámci skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže trestní zákoník kriminalizuje úmyslné jednání pachatele směřující ke zmocnění se cizí věci za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (§173 odst. 1 tr. zák.). Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy s náležitým zdůvodněním dospěly k závěru, že subjektivní stránka (zavinění v úmyslné formě) byla v případě trestněprávního jednání stěžovatele naplněna. Ústavní soud již vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů - jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo jejich soustavu, a nepřísluší mu nahrazovat hodnocení důkazů v trestním řízení již provedených svými hodnotícími závěry [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Vzhledem k tomu, že právní závěry obecných soudů neshledal Ústavní soud v rozporu s výsledky provedeného dokazování, a v trestním řízení rovněž nenastalo pochybení procesního charakteru, nemohlo dojít ani k porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod.
7. Pokud jde o aplikaci §59 odst. 1 tr. zák. o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody odvolacím soudem, ani zde nedošlo k vybočení z rámce ústavnosti, když byly splněny zákonné podmínky pro využití tohoto postupu - opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, ačkoli stěžovatel již byl pro takový zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán, přičemž závažnost předmětného zvlášť závažného zločinu byla vzhledem k této recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká (a podle obecných soudů byla v tomto případě ztížena i možnost nápravy pachatele). Lze tu odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 2. 10. 2013 č. j. 7 Tdo 961/2013-19 konstatoval, že: "Především byl obviněný již pravomocně odsouzen pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 5. 2004 sp. zn. 4 T 41/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 5 To 414/2004 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2004 sp. zn. 8 Tdo 1293/2004. Takto uložený trest obviněný vykonal dne 19. 11. 2011. Nynější trestné činnosti se dopustil s relativně krátkým časovým odstupem dne 7. 1. 2013 (tedy necelých 14 měsíců po propuštění). V minulosti tedy spáchal zvlášť závažný zločin, resp. dva zvlášť závažné zločiny loupeže, pro které byl potrestán. Závažnost nyní posuzovaného zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zák. je zvyšována již tím, že se jedná o speciální recidivu v situaci, kdy se obviněný přes výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody, v krátké době po propuštění z jeho výkonu, dopustil dalšího zvlášť závažného zločinu. Přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že se tehdy dopustil trestných činů loupeže obdobným způsobem jako nyní projednávaných zločinů, tedy za použití hrubého fyzického násilí a také i vůči řidiči taxislužby."
8. Lze proto znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu