ECLI:CZ:US:2014:1.US.3899.13.1
sp. zn. I. ÚS 3899/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rajniše, zastoupeného Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem Záhřebská 50/148, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Cdo 3747/2012-94 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, č. j. 51 Co 331/2011-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Stěžovatel poukázal na to, že mu byla předepsána daň z příjmů fyzických osob konkludentním způsobem za situace, kdy pro to nebyly zákonem stanovené podmínky. Proti tomu se neúspěšně bránil v daňovém řízení i soudním řízení správním. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že konkludentní rozhodnutí, byť je nezákonné, tak je platné a pravomocné, protože odvolání stěžovatele bylo opožděné. V civilním řízení se pak stěžovatel domáhal náhrady škody za nesprávný úřední postup, neboť není nutné žádné formální rozhodnutí o zrušení paaktu, jímž mu bylo zasaženo nezákonně do vlastnického práva.
2. Z napadených rozhodnutí, ze své judikatorní činnosti a z rozsudků Nejvyššího správního soudu zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelem napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 C 227/2009-46, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo České republice - Ministerstvu financí ČR (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit stěžovateli 410.643 Kč s příslušenstvím a na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000 Kč. Městským soudem bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 410.643 Kč jako škody vzniklé postupem Finančního úřadu pro Prahu 6, který ačkoli stěžovatel dne 6. 12. 2003 podal jak řádné daňové přiznání, tak dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997, stěžovateli konkludentně rozhodnutím ze dne 31. 12. 2001 stanovil dodatečnou daňovou povinnost, jíž stěžovatel splnil ve výši 342.483 Kč a uhradil i penále 68.160 Kč. Nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím měla stěžovateli vzniknout majetková újma spočívající v zaplacené dani včetně penále a nemajetková újma ve výši 1.000.000 Kč z důvodu prodeje rodinné rekreační nemovitosti, k níž ho vázala citová pouta. Městský soud jako soud odvolací zamítavé rozhodnutí obvodního soudu potvrdil proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by zde bylo nezákonné rozhodnutí, jež by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Dále v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že není oprávněn přezkoumávat, zda a nakolik rozhodnutí vydané v jiném řízení bylo nezákonné, a vyslovil, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Konkludentním vyměřením daně, byť se v daném případě nejednalo o odpovídající způsob rozhodnutí, bylo rozhodnuto o řádném daňovém přiznání podaném dne 6. 12. 2001. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž odvolání stěžovatele bylo jako opožděné zamítnuto. Rozhodnutí správce daně o konkludentním vyměření daňové povinnosti stěžovateli ke dni 31. 12. 2001 nebylo zrušeno či změněno, nemohla tak vzniknout odpovědnost státu za případnou škodu či nemajetkovou újmu.
3. Ústavní soud přitom vycházel i z rozhodování Nejvyššího správního soudu a jeho závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 2 Afs 70/2011 ze dne 13. 3. 2012, aprobovaných odmítavým usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1839/12 ze dne 30. 7. 2013.
4. Podle Nejvyššího soudu i městského soudu v nyní posuzované věci se stěžovatel nemůže domáhat náhrady škody za nesprávný úřední postup právě proto, že činnost správce daně se projevila vydáním rozhodnutí, kterým byla konkludentně daň stěžovateli doměřena. Ani v souvislosti s vydáním druhého dodatečného daňového přiznání stěžovatele podaného dne 5. 12. 2003 nelze podle městského soudu hovořit o nesprávném úředním postupu. V úvahu by mohla přicházet pouze odpovědnost státu za vydání nezákonného rozhodnutí. Ostatně v řízení nebylo možné pokračovat a bylo nutné je podle tehdy účinného zákona o správě daní a poplatků zastavit, neboť dne 31. 12. 2000 uplynula tříletá prekluzivní lhůta. Stěžovateli tak nemohla vzniknout žádná škoda či nemajetková újma, neboť k úhradě vyměřené daně a penále byl povinen již na základě pravomocného konkludentního vyměření daně ke dni 31. 12. 2001, jež dosud nebylo zrušeno či změněno. Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí odkázal na svou konstantní judikaturu, dle níž vychází z toho, že nesprávný úřední postup je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 804/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu