ECLI:CZ:US:2014:1.US.4003.13.1
sp. zn. I. ÚS 4003/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jiřiny Daňkové, prof. Ing. Edvarda Leedera, CSc., Ing. Tomáše Prokopa, Jana Wilda, Jana Wilda, Bořka Zdařila a MUDr. Lubomíra Zdařila, všichni zast. Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, č.j. 28 Cdo 1992/2013-514, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Antonína Krause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé, prostřednictvím právního zástupce, bez přiložené plné moci, napadli ústavní stížností v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla zkrácena jejich práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručená zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že došlo k porušení práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Informovali, že napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.7.2009, č.j. 56 Co 433/2008-399, přičemž mají za to, že Nejvyšší soud - v důsledku nesprávného právního posouzení otázky solidárního charakteru žalované pohledávky - nedůvodně odmítl jinak řádné a důvodné dovoláni, čímž jim odňal stěžovatelům právo dovolání.
K věci stěžovatelé uvedli, že předmětem řízení před obecnými soudy je dlužné nájemné za pronájem nebytových prostor. Stěžovatelé, jako žalobci, jsou spoluvlastníci činžovního domu, vedlejší účastník, jako žalovaný, byl nájemcem nebytových prostor v tomto domě. Obecné soudy přiznaly rozsudkem žalobcům pouze část tvrzeného .nároku na zaplacení dlužného nájemného, zbylou část dlužného nájemného ve výši 66 408,50 Kč obecné soudy stěžovatelům nepřiznaly. Proti tomuto rozhodnutí obecných soudů podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud přijal, uznal, že bylo podáno oprávněnými osobami a v zákonné lhůtě. Dovolání však odmítl s odůvodněním, že na nárok stěžovatelů na úhradu nájemného není solidárního charakteru, z petitu neplyne v jakém poměru má být dluh hrazen, jde o dělitelné plnění, a proto může každý z věřitelů požadovat pouze část pohledávky, která připadá na jeho podíl. Nejvyšší soud dovodil, že žádný z dovolatelů nemá takový podíl, aby na něho připadal podíl převyšující 50.000,-Kč, a proto vyloučil přípustnost dovolání dle §237 odst. 2, písm. a) o.s.ř. S názorem Nejvyššího soud se stěžovatelé neztotožňují. Především konstatují, že nájemné je jeden závazek, jedna pohledávka. Na charakter tohoto závazku nemůže mít vliv počet spoluvlastníků věci (ten se může v průběhu nájmu měnit), z níž se nájemné hradí. Jakým způsobem se spolu spoluvlastníci pronajaté věci dělí o nájemné, není rozhodné (znamenalo by to zásadní právní nejistotu všech účastníků, zejména pak nájemce). Z nájemní smlouvy je zřejmé, že nebytové prostory pronajímají spoluvlastníci společně a dlužník/nájemce je povinen hradit nájemné na jeden účet dohromady, nikoliv každému spoluvlastníku zvlášť v poměru jeho podílu na nemovitosti. Rovněž pak ustanovení §237 odst. 2, písm. a) o.s.ř. nehovoří o (ne)solidárním závazku. Dle tohoto ustanoveni je rozhodné, že je předmětem řízení peněžitě plnění převyšující 50 000,- Kč. Předmětem řízení byl závazek vedlejšího účastníka ve výši 66 408,50 Kč, a to bez ohledu, jak si spoluvlastníci toto nájemné rozdělí, nebo zda jej společně použijí na opravu budovy apod. Podle stěžovatelů by tento závěr nejvyššího soudu mohl vést k tomu, že spor nájemné za věc se značným počtem drobných spoluvlastníků bude vždy pouze bagatelním sporem bez možnosti odvolání, i když výše nájemného může být v řádech statisíců nebo i vyšší. Ad absurdum by také mohl být učiněn závěr, že každý spoluvlastník pronajaté věci bude mít jiné právní postavení při uplatnění svých práv (u jednoho bude věc posouzena jako bagatelní spor bez možnosti odvolání, druhý bude moci podat odvolání a třetí bude moci podat i dovolání); takový přístup by zakládal značnou nerovnováhu a nespravedlnost v právech spoluvlastníků. Nesprávnost právního závěru Nejvyššího soudu dokládají stěžovatelé i tím, že dle tohoto názoru by žalovaný dovolání na rozdíl od žalobců podat mohl (jeho závazek činil 66 408,50 Kč). Nejvyšší soud tak učinil právní výklad, který nelze považovat za ústavně konformní (např. z důvodu nerovnosti stran). Dle stěžovatelů nelze žádnou právní normu vyložit způsobem, který založí ústavně nekonformní situaci.
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Na základě výzvy Ústavního soud se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Podle něj stěžovatelé opomíjejí, že vymezení předmětu řízení bylo zcela v jejich dispozici. Rozhodli-li se, že nebudou požadovat, aby byl žalobou tvrzený dluh pojímán jako solidární a dožadovali se toliko plnění dílčího, pak je třeba poměřovat i to, zda případný zásah do jejich práv rozhodnutím odvolacího soudu, dosahuje intenzity, jíž zákon podmiňuje dovolací přezkum, výší tvrzené dílčí pohledávky každého z nich. Žalobcům nic nebránilo, aby se v řízení domáhali žalované částky jako solidární věřitelé, k čemuž by následně bylo přihlédnuto i při posuzování přípustnosti dovolání, neučinili-li tak a usilovali pouze to, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit dílčí závazky vůči každému jednotlivému spoluvlastníku, nelze za těchto okolností spatřovat v aplikaci §237 odst. 2 o. s. ř., v rozhodném znění, porušení jejich procesních práv. Byla-li by v tomto případě připuštěna kumulace nároků jednotlivých žalobců pro posouzení, zda bylo dosaženo bagatelního limitu, došlo by ke zvýhodnění jejich procesní pozice oproti jiným dovolatelům, ve vztahu k nimž taktéž nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění přesahujícím bagatelní limit.
Dále Nejvyšší soud odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp.zn. IV. ÚS 681/09, či usnesení ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2393/11) bylo současně již dříve při posuzování ústavní konformity odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění bagatelního limitu vyloženo, že mimořádný opravný prostředek je svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že kvalifikovatelnost a citelnost zásahu, představovanou výší plnění, o níž bylo rozhodováno, je pak bezpochyby nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, do jehož práv mělo být zasaženo dovoláním napadeným rozhodnutím. Předestřené bylo zjevně zohledněno i při posuzování ústavní stížnosti, odmítnuté usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp.zn. IV. ÚS 1461/11, jež směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp.zn. 28 Cdo 4678/2010, v níž se taktéž jednalo o odmítnutí dovolání spoluvlastníků, jejichž dílčí závazky nedosahovaly bagatelního limitu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.
III.
Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") sp.zn. 3 C 160/99 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jim původně částku 244 800,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mu vzniklou v souvislosti s užíváním nebytového prostoru v domě, který je v jejich spoluvlastnictví. Okresní soud nejprve jejich žalobě v plném rozsahu vyhověl, po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, vyhověl žalobě částečně, po další kasaci vyhověl žalobě ohledně částky 66 408,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku ji zamítl (zamítl též vzájemný návrh vedlejšího účastníka), ohledně části uplatněného nároku řízení zastavil. V další části řízení odvolací řízení odvolací soud opět prvostupňový rozsudek (ve většině výroků) zrušil, následně okresní soud rozsudkem ze dne 7.3.2007, č.j. 3 C 160/99-342, žalobu ohledně částky 66 408,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (zamítl i vzájemný návrh vedlejšího účastníka). Odvolací soud rozsudkem ze dne 2.7.2009, č.j. 56 Co 433/2008-399, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. Stěžovatelé napadli potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9.10.2003, č.j. 28 Cdo 1992/2013-514, odmítl pro nepřípustnost ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vyšel ze zjištění, že v projednávané věci stěžovatelé napadli dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím. Jelikož žalobou uplatněný nárok (č. l. 193 spisu okresního soudu - dovoláním napadený výrok) není solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (srov. §512 odst. 1 obč. zák.) pohledávky. Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich spoluvlastnických podílů, z nichž největším - dle obsahu spisu - je podíl o velikosti jedné ideální čtvrtiny; 66.408,50 Kč: 4 = 16.602,125 Kč) přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.9.1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými podklady a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěrem Nejvyššího soudu ohledně rozsahu nároku uplatněného stěžovateli vůči vedlejšímu účastníkovi ovlivněného pluralitou spoluvlastníků budovy domáhajících se úhrady bezdůvodného obohacení. Závazkový vztah vzniklý mezi účastníky sporu má (s ohledem na existenci množiny spoluvlastníků - žalobců) povahu společného závazkového vztahu. Je notorietou, že mezi dvěma základními druhy společných závazkových vztahů, tj. závazky dílčími a solidárními, preferoval obč. zákoník č. 40/1964 Sb. závazky dílčí (pozn. činí tak i obč. zákoník č. 89/2012 Sb.). Pokud zde nebyla taková právní skutečnost, která by založila aktivní solidaritu žalobců (pozn. stěžovatelé ani v žalobě solidaritu neuplatnili), obecné soudy logicky musely preferovat dílčí povahu závazkového vztahu, což se - konec konců - odrazilo i v posouzení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tak logicky při posuzování přípustnosti dovolání vycházel z výše dílčích závazků a zohlednil jejich bagatelní povahu. Ústavní soud dále připomíná, že právní řád nezakládá obecné právo na dovolání; tento mimořádný opravný prostředek je možný tolika za splnění zákonných předpokladů. Jestliže v posuzované věci tyto předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny, nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, ani na soudní ochranu.
Právní zástupce podal ústavní stížnost jménem stěžovatelů, podepsal ji svým jménem, avšak nepředložil plnou moc k jejich zastupování, což představuje vadu podání. Ve smyslu procesní ekonomie, s přihlédnutím k výsledku řízení o ústavní stížnosti, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstraněné této vady.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu