ECLI:CZ:US:2014:1.US.4572.12.3
sp. zn. I. ÚS 4572/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Macha, zastoupeného Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem, sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 3327/2011-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011 č. j. 30 Co 51/2011-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 9. 2010 č. j. 27 C 152/2009-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 3. 12. 2012 se Petr Mach (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 480 907 691 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Nezákonným rozhodnutím bylo opatření vyšetřovatele Policie České republiky ze dne 26. 6. 1998, jímž bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, s tím, že v následném trestním řízení byl žalobce zproštěn obžaloby, přičemž konečný rozsudek nabyl právní moci dne 10. 4. 2008.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 9. 2010 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o zaplacení částky 480 907 691 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že v důsledku zprošťujícího rozsudku bylo třeba opatření vyšetřovatele ze dne 26. 6. 1998 považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Dále však učinil závěr, že nebyly splněny předpoklady pro odpovědnost státu dle cit. zákona, t. j. existence škody a příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím.
Dne 8. 3. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 9. 2010 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 18. 9. 2012 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci (za niž nelze považovat pouhé odkazy na jednotlivé články zaručující základní práva a svobody, resp. na judikáty Ústavního soudu) stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, a dále čl. 90 věta prvá a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Porušení svých základních práv spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily a na jeho věc aplikovaly příslušná zákonná ustanovení o náhradě škody. Stěžovatel polemizoval s právními závěry obecných soudů ohledně vzniku škody a na rozdíl od nich byl toho názoru, že ke vzniku škody ve formě ušlého zisku došlo tím, že se v důsledku nezákonného rozhodnutí neuskutečnil jím dohodnutý obchod; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 2159/11 (N 39/64 SbNU 455).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti, dle přesvědčení Ústavního soudu z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci těmito soudy.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nezjistil, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
V řízení před soudy všech tří stupňů byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nebylo shledáno opodstatněným.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu