ECLI:CZ:US:2014:1.US.477.13.1
sp. zn. I. ÚS 477/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 20 Cdo 2343/2011-188, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009 č. j. 30 Co 214/2009-120 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2008 č. j. 36 Nc 3/2007-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení uvedená usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a zároveň v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 36 Nc 3/2007-89 ze dne 5. 11. 2008 byla zastavena exekuce vůči povinnému s odůvodněním, že uložená povinnost byla povinným již splněna. Původním cílem exekuce nařízené ve prospěch stěžovatele jako oprávněného bylo vymožení povinnosti nepeněžité povahy podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 335/2004-349 ze dne 25. 8. 2005, kterým byla povinnému uložena povinnost omluvit se stěžovateli za své chování v postavení úřední osoby (policisty), a to prostřednictvím doporučeného dopisu v rozsudkem stanoveném znění. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 214/2009-120 bylo posléze rozhodnutí obvodního soudu o zastavení exekuce potvrzeno a stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele proti usnesením o zastavení exekuce bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2343/2011-188 ze dne 31. 10. 2012 odmítnuto jako nepřípustné.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v postupu obecných soudů, které dle jeho názoru neprovedly řádně dokazování, neakceptovaly jeho důkazní návrhy a nesprávně vyhodnotily i provedené důkazy. Hodnocení důkazů bylo dle stěžovatele selektivní, účelové a nelogické, přičemž skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dále byla stěžovateli dle jeho mínění upřena možnost účastnit se jednání, neboť Městský soud v Praze nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Odepření práva na přístup k soudu se rovněž dopustil Nejvyšší soud, když odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné a poskytl dle stěžovatele pouze formální odůvodnění, které nereaguje na podstatu dovolacích námitek.
4. Co se týče podstaty ústavní stížnosti, a tedy prokázání splnění důvodů pro zastavení exekuce, tvrdí stěžovatel, že jemu doručenou omluvou nebyla naplněna povinnost uložená výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a exekuovaná usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 36 Nc 3/2007-8 ze dne 10. 1. 2007 o nařízení exekuce. Stěžovatel namítá, že ačkoliv měl být dle rozsudku omluvný dopis podepsán a datován, povinným mu byla doručena pouhá nepodepsaná kopie úryvku z písemného vyhotovení rozsudku, což dle jeho názoru plyne i z provedených důkazů. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak postavena na nesprávném hodnocení důkazů a zároveň neprovedení důkazů navržených stěžovatelem.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomu ovšem v případě stěžovatele nedošlo.
7. V ústavní stížnosti uvádí stěžovatel z velké části shodné námitky, jež namítal i v řízení před obecnými soudy a zvláště v dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud však musí konstatovat, že všechny dotčené soudy se snažily maximálně vypořádat se všemi tvrzeními, předestřenými stěžovatelem. Pakliže stěžovatel má za to, že odmítnutím dovolání mu byl odepřen přístup k soudu a odůvodnění Nejvyššího soudu bylo čistě formální a frázovité, je třeba dodat, že Nejvyšší soud se srozumitelně a poměrně podrobně, v odůvodnění čítajícím několik stran textu, vyjádřil, z jakých důvodů dovolání odmítá, a samotné odmítnutí dovolání nelze považovat za popření práva na soudní ochranu.
8. Stěžovatelem napadený průběh dokazování rovněž z pohledu Ústavního soudu nelze považovat za exces takového rozsahu, pro nějž by bylo třeba zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. Stížnostní důvody směřují totiž převážně proti nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž stěžovatel ve své stížnosti uvádí závěry, ke kterým měly obecné soudy správně dojít. Provádění dokazování a konkrétní hodnocení důkazů obecnými soudy ovšem obecně nespadá do přezkumu prováděného Ústavním soudem. Ten je oprávněn zasáhnout jen v těch případech, ve kterých by došlo k zjevnému excesu, který by svým rozměrem dosáhl ústavněprávní dimenze. Takovouto situaci však Ústavní soud v tomto případě nespatřuje. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů". Ústavní soud neposuzuje tedy "obyčejnou" zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
9. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo prováděno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy srozumitelně objasnily, z jakých důvodů byl návrh stěžovatele zamítnut.
10. Stěžovatelovo brojení proti zastavení exekuce bylo založeno na tvrzení, že exekučně vymáhaná povinnost nebyla povinným náležitě splněna a obecné soudy pochybily, když ji za splněnou prohlásily. Obecné soudy totiž v průběhu řízení na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že povinnost uložená povinnému byla splněna, neboť omluvný dopis byl v určené formě zhotoven a zaslán stěžovateli. Podle informací zjištěných ze spisu přitom lze povinným provedenou omluvu považovat za vyhovující a závěry obecných soudů, k nimž dospěly během dokazování, jsou řádně odůvodněny a všechna svá stanoviska tyto soudy objasnily.
11. K námitce stěžovatele ohledně znemožnění účasti na jednání Městského soudu v Praze dne 22. 6. 2008 je třeba uvést, že jednání nebylo odročeno z toho důvodu, že se tak předtím již několikrát (pro důvody převážně na straně stěžovatele) stalo a soud považoval další omluvu z jednání a žádost o odročení za obstrukci ze strany stěžovatele, jelikož doba řízení se už tak nepřiměřeně prodlužovala. Z nevyhovění žádosti o odročení nelze proto vyvozovat svévolné jednání soudu, jehož výsledkem by byl zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu